Brazilské noci
Vanessa Barbara
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/248663/bmid_brazilske-noci-fvB-248663.jpg
4
61
61
Ústředním hrdinou je Otto, který právě přišel o ženu Adu, s níž celé půlstoletí žil ve žlutém domě v harmonickém vztahu. Otto je bez Ady naprosto ztracený, protože ona udávala rytmus společnému životu, ona udržovala přátelské vztahy se sousedy. Po její smrti je nucen začít se o sebe starat sám a jen pomalu navazuje styky s okolním světem. A postupně se učí (a čtenář s ním) vidět nadšení, vášeň a radost tam, kde na první pohled vůbec nejsou.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Román brazilské spisovatelky. Jedná se o její prvotinu. Je to kniha, která se dá přečíst na jedno posezení, protože není příliš dlouhá. Hlavní postavou je muž důchodového věku OTTO, kterému jednoho dne zemře manželka ADA a on se musí s nastalou situací vypořádat. Bydlí ve "žlutém domě". V románu se seznamujeme s jednotlivými sousedy, kteří bydlí ve stejném domě jako Otto. Děj je umístěn do jedné nejmenované čtvrti brazilského města. Zaujal mne příběh pana TANIGUČIHO, který byl bývalým seržantem japonské armády a mám pocit, že už jsem o podobném příběhu v minulosti četl, ale už si nevzpomínám, o jakou knihu se jednalo. Závěr románu je překvapivý a snad i vylepšil celkové hodnocení knihy, i když je na zamyšlení. Knihu hodnotím na 70 %.
Na počátku jsem se nemohl do knihy úplně začíst, ale dá se říci, že se mi kniha postupně líbila více. Místy je román vtipný, snad jsem se někdy i pousmál, ale zároveň i smutný a ukazuje, jak je těžké se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, se kterým jsme strávili půlstoletí svého života a v románu se řeší také další závažná témata.
Kniha má pěkný přebal.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Říkám to pořád, můj milý, člověk v sobě nesmí ukládat špatné věci, musí se jich zbavovat. Musí se osvobodit od zlého ducha. Jinak takhle skončí, shnije zevnitř.
Poměrně humorná kniha, která mi stylem trochu připomínala Hotýlek od A. Mornštajnové. Příběhy jednotlivých obyvatel malého brazilského sousedství slouží jako části skládačky, prostřednictvím kterých se čtenář dozvídá, že sousedství není tak klidné, jak se možná na první pohled může zdát. Kniha podle mého názoru neurazí, ale ani příliš nenadchne.
Anotace je trochu mimo. Většina hrdinů určitě není v důchodovém věku, je to směsice různých lidí včetně mladých. A určitě to není knížka o tom, jak se ovdovělý důchodce-samotář učí navazovat styky s okolím světem. To je fakt blbost. Je to o lidech, kteří bydlí v jedné brazilské čtvrti, kde jsou domky nalepené jeden na druhém, takže každý slyší všechno a každý o každém skoro všechno ví. Otto je zdánlivě hlavní hrdina, ale přitom vlastně není. O jiných postavách se toho dozvíme určitě mnohem víc. Je to koláž různých osudů, ale nečekejte, že se v závěru tyto osudy nějak uzavřou - autorka prostě jen nahodí životní příběh, tu víc, tu míň, a tím to končí. V průběhu se začne rýsovat nějaké sdílené tajemství, a to je na knížce super, když vám to začne docházet. Méně super je tajemství samotné, protože ač v reálném světě by taková věc těžko nastala, v beletrii působí přece jen trochu nenápaditě. Ale spisovatelce se musí nechat, že tento v podstatě banální román (no, román...) proměnila v oddechové a moc příjemné čtení. Dobře napsané, občas se pousmějete, vhodně volená slova dodají správný šmrnc (tady asi patří dík i překladatelce), celé je to opravdu povedené. A jak mám u většiny knih problém s koncem, ten totiž celou knihu může snadno pohřbít, tak i ten se tentokrát povedl. Už to vypadalo, že se s příběhem rozloučíme pateticky, s vnuceným dojetím, ale úplně posledním slovem autorka dokázala vyloudit úsměv na rtech. A když dočtete knížku s úsměvem na rtech, je to asi vlastně i na pět hvězd. Opět dobrý úlovek z Levných knih.
Jako humoristický román s relativně dobře dávkovaným trochu černým a trochu absurdním humorem dobré. Škoda, že v závěrečné třetině, jako kdyby se autorka rozhodla, že dílo překlopí do jiného žánru. Jen mi zůstalo tajemstvím, jaký by to měl být.
Příjemné čtení na jedno odpoledne. Příběh čerstvého vdovce o kterého se vždy starala jeho žena a teď se snaží všechno zvládnout sám, začíná sice smutně, ale mnohokrát jsem se u knížky v duchu opravdu zasmál.
Něco se mi líbilo a něco ne, tak přidávám body těm komentářům, které hodnotí také ne tak nadšeně (černý humor, okolnosti a "viník" incidentu, tak nějak celkově, u mě vzbuzoval opačné pocity nežli je pobavení). Bylo to takové roztěkané, jak někdo napsal. Otto mi připadal trochu jako Ove. Určitě se mi více líbily letošní, tématem podobné, Černé ovce a beránek boží.
Moc mně líbila. Kdo rád čte např. finského spisovatele Paasillina A., tak sáhněte po této knížce.
Lehce vtipné, lehce smutné, prostě takové lehké vyprávění o obyčejných, trošku potrhlých lidičkách odněkud z venkova. Je to takové trošku roztěkané a měla jsem pocit, jako by mi tam něco chybělo. Snad to bylo zasazení do nějakého prostředí, nějaká Brazílie, když už zní český název „Brazilské noci“ (nevím, tedy proč). Tento příběh, tak jak je napsaný, se vlastně může odehrávat kdekoliv.
Brazilské noci jsou skvělá kniha! Kniha je plná jemného humoru, místy černého. Popis každodenních věcí několika lidí. Obyvatelé brazilského venkova nebo předměstí. Nádherně vykreslené charaktery. Autorka knihy se umí na svět dívat zvláštníma očima. Vřele doporučuji pro ty, co si umí vychutnat jemný humor, co se dokáží vžít do někoho, kdo hledá na sklonku života cestu poté, co je svou partnerkou opuštěn. Její smrt je navíc provázana jemnou záhadou (není třeba očekávat hned nějaký akční román:))
Moc se mi tato kniha líbila.....
Ottova nespavost představovala nevyhnutelný a marný souboj se čtyřmi hodinami zoufalého bdění, kdy bilancoval svůj život s tak katastrofickým výsledkem, že se rozhodl raději se už nikdy neprobudit. Během čtyř bezesných hodin člověk dokáže úspěšně dojet do pekla bez zpátečního lístku a už tam zůstat, zaobírat se úzkostnými a děsivými myšlenkami, předvídat smrt milovaných osob a vyhrabávat vzpomínky, které měly zůstat skryty hluboko v minulosti, nedořešené hádky, potlačený vztek na ty, kteří už dávno zmizeli z očí, věci, které jsme kdesi zaslechli, ale neporozuměli jim, tragédie, špatné zprávy. Čtyři hodiny stačí, aby si člověk postupně prošel nejhoršími okamžiky svého života a s bušícím srdcem a přeleženým krkem se topil ve vlastním potu.
Zkoušel se vcítit do mrtvoly v lakované rakvi sedmdesát centimetrů pod zemí. Přemýšlel jak asi umře, jestli bude hodně trpět a jak budou vypadat jeho poslední chvíle, což si popravdě ani moc představovat nemusel. Věděl to moc dobře. Jeho poslední chvíle budou navlas stejné jako jeho bezesné noci. Beznadějné, opuštěné a zbytečné.
Život někde v Brazílii na malém městě. Rázovité postavičky. Sousedský život. Pohled starých lidí na okolí a pohled okolí na staré. Při čtení mi ale něco neustále chybělo, text mi přišel roztržitý a ani pointa celého vyprávění knihu nescelila.
Příběh si tak nějak sám plyne, čte se lehce... po přečtení se stanete specialisty přes švábi, koupíte si k obědu květák a lékárně se díky příbalovým letákům s vedlejšími účinky vyhnete obloukem... spíše než morous Otto mě tedy bavilo celé jeho okolí... vzpomínky na Adu či osudy sousedů odvedle... takové milé počtení na líné nedělní odpoledne :)
Brazilské noci
Rozsahem nevelký román se zápletkou téměř detektivní je psán svižně, s humorem a nadsázkou, s lehkým nádechem magického realismu. Vtipné momenty střídají ty méně záživné, sen se mísí se skutečností a do skutečnosti se vkrádají snové pasáže. Odehrává se v nespecifikované čtvrti jednoho brazilského města v jakémsi bezčasí. I když se zdánlivě nic neděje, čtenář větří, že "někde bude zrada" - a spolu s hlavním hrdinou, panem Ottou, si láme hlavu nad tím, kde je zakopaný pes. Jeho postava tak trochu evokuje pana Oveho z knihy Muž jménem Ove. Čerstvý vdovec, založením mrzout, je nejen nucen vyrovnat se s novou skutečností, ale jakožto milovník detektivek je skálopevně přesvědčen o tom, že mu sousedé něco skrývají. Vybavují se mu totiž útržky jakéhosi bláznivého snu, v němž viděl svou ženu kopat hrob, takže není divu, že se usilovně pídí po tom, co se vlastně stalo. Zvědavost ponouká též čtenáře k vlastním dedukcím, ale až v závěru se dozvídáme děsivé tajemství, které všechny ostatní zúčastněné osoby nečekaně stmelilo. Ottovi je však okamžik prozření bohužel odepřen, neboť jeho detektivní schopnosti nejsou zrovna oslnivé.
Autorce se povedlo dokonale vystihnout osobitost každé z postav. Máme zde mladého lékárníka Nica, který dokáže nazpaměť citovat vedlejší účinky všemožných nemožných léků, zcela zmateného listonoše Aníbala, předávajícího lidem špatné zásilky, starou pannu Iolandu, věnující svou péči svému synovci, záhadnou dívku Eilinoru, Terezu a její zdivočelé psy - a nakonec starého pana Tanigučiho, jehož stravuje Alzheimer a který moc rád vypráví vlastní úžasné historky ze své "záškodnické" války na Filipínách. Stará se o něj jeho dcera Maja, jež si odmítá přiznat, že danou péči již nezvládá, neboť její otec ztrácí kontakt s realitou. Postupně a téměř pozvolna se odkrývá i skutečný vztah mezi Ottou a jeho ženou: navenek tvoří idylický pár, ve skutečnosti jde o spojení dvou zcela rozdílných povah, společenské Ady a jejího uzavřeného muže.
Pozn.: zajímavé je, že v knize je zmíněn rekord Češky Heleny Janouškové v psaní všemi deseti prsty.
"Podívejte: k nežádoucím efektům, které mohou účinné látky obsažené v sympatomimetikách vyvolat u pacientů nad šedesát let, patří zmatenost, halucinace, deprese, nespavost a smrt," četl Nico a spokojeně zafuněl: "Nádhera. Člověk si vezme lék a zbaví se rýmy, ale je to jeden problém, umře."