Brazilské noci přehled

05.03.2022

Rozsahem nevelký román se zápletkou téměř detektivní je psán svižně, s humorem a nadsázkou, s lehkým nádechem magického realismu. Vtipné momenty střídají ty méně záživné, sen se mísí se skutečností a do skutečnosti se vkrádají snové pasáže. Odehrává se v nespecifikované čtvrti jednoho brazilského města v jakémsi bezčasí. I když se zdánlivě nic neděje, čtenář větří, že "někde bude zrada" - a spolu s hlavním hrdinou, panem Ottou, si láme hlavu nad tím, kde je zakopaný pes. Jeho postava tak trochu evokuje pana Oveho z knihy Muž jménem Ove. Čerstvý vdovec, založením mrzout, je nejen nucen vyrovnat se s novou skutečností, ale jakožto milovník detektivek je skálopevně přesvědčen o tom, že mu sousedé něco skrývají. Vybavují se mu totiž útržky jakéhosi bláznivého snu, v němž viděl svou ženu kopat hrob, takže není divu, že se usilovně pídí po tom, co se vlastně stalo. Zvědavost ponouká též čtenáře k vlastním dedukcím, ale až v závěru se dozvídáme děsivé tajemství, které všechny ostatní zúčastněné osoby nečekaně stmelilo. Ottovi je však okamžik prozření bohužel odepřen, neboť jeho detektivní schopnosti nejsou zrovna oslnivé.
Autorce se povedlo dokonale vystihnout osobitost každé z postav. Máme zde mladého lékárníka Nica, který dokáže nazpaměť citovat vedlejší účinky všemožných nemožných léků, zcela zmateného listonoše Aníbala, předávajícího lidem špatné zásilky, starou pannu Iolandu, věnující svou péči svému synovci, záhadnou dívku Eilinoru, Terezu a její zdivočelé psy - a nakonec starého pana Tanigučiho, jehož stravuje Alzheimer a který moc rád vypráví vlastní úžasné historky ze své "záškodnické" války na Filipínách. Stará se o něj jeho dcera Maja, jež si odmítá přiznat, že danou péči již nezvládá, neboť její otec ztrácí kontakt s realitou. Postupně a téměř pozvolna se odkrývá i skutečný vztah mezi Ottou a jeho ženou: navenek tvoří idylický pár, ve skutečnosti jde o spojení dvou zcela rozdílných povah, společenské Ady a jejího uzavřeného muže.
Pozn.: zajímavé je, že v knize je zmíněn rekord Češky Heleny Janouškové v psaní všemi deseti prsty.

"Podívejte: k nežádoucím efektům, které mohou účinné látky obsažené v sympatomimetikách vyvolat u pacientů nad šedesát let, patří zmatenost, halucinace, deprese, nespavost a smrt," četl Nico a spokojeně zafuněl: "Nádhera. Člověk si vezme lék a zbaví se rýmy, ale je to jeden problém, umře."

13.08.2021

(SPOILER) Román brazilské spisovatelky. Jedná se o její prvotinu. Je to kniha, která se dá přečíst na jedno posezení, protože není příliš dlouhá. Hlavní postavou je muž důchodového věku OTTO, kterému jednoho dne zemře manželka ADA a on se musí s nastalou situací vypořádat. Bydlí ve "žlutém domě". V románu se seznamujeme s jednotlivými sousedy, kteří bydlí ve stejném domě jako Otto. Děj je umístěn do jedné nejmenované čtvrti brazilského města. Zaujal mne příběh pana TANIGUČIHO, který byl bývalým seržantem japonské armády a mám pocit, že už jsem o podobném příběhu v minulosti četl, ale už si nevzpomínám, o jakou knihu se jednalo. Závěr románu je překvapivý a snad i vylepšil celkové hodnocení knihy, i když je na zamyšlení. Knihu hodnotím na 70 %.

Na počátku jsem se nemohl do knihy úplně začíst, ale dá se říci, že se mi kniha postupně líbila více. Místy je román vtipný, snad jsem se někdy i pousmál, ale zároveň i smutný a ukazuje, jak je těžké se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, se kterým jsme strávili půlstoletí svého života a v románu se řeší také další závažná témata.

Kniha má pěkný přebal.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Říkám to pořád, můj milý, člověk v sobě nesmí ukládat špatné věci, musí se jich zbavovat. Musí se osvobodit od zlého ducha. Jinak takhle skončí, shnije zevnitř.