Brehmův život zvířat Díl I. Ssavci I.

20.12.2020

Žádné jiné přírodovědecké dílo se nedočkalo tolika vydání, dotisků a jazykových mutací, jako Brehmův život zvířat. Bohužel ke škodě českých mutací jsou oproti svým německým předlohám značně zkráceny. Tohle Ottovo nejhezčí vydání z let 1904-1906, je zkráceno o 4 svazky a rovněž ilustrační doprovod je ošizený. Barevné přílohy jsou zcela jiné a nepocházejí z žádného německého Brehma, byť téhož ilustrátora. Ty jsou převzaty z třídílného titulu Das Thierleben der Erde, vydaného v roce 1901. To však nic nemění na velmi krásném počinu a tehdejší velmi dobré kvalitě tisku Ottova nakladatelství, která dnes v knihách až na vyjímky chybí. Brehmův život zvířat by neměl chybět v knihovně obdivovatelů přírody, amatérských či profesionálních přírodovědců. A je jedno, jestli česká či německá mutace a zda řadové nebo lidové vydání.

28.06.2016

Dokonalá kniha. A tehdejší názvy dítek přírody jsou mi libější než ty nové. Raději jsem luvákem než ovíječem, bleh.

02.09.2015

Klasika, stále ještě poučí, navíc je ozdobou každé knihovny.

20.05.2012

Je to mimochodem tento díl, v němž se nachází ona často přetiskovaná část (mj. v knihách o yettim) o gorilách. Je krásná, jako celý Brehmův Život zvířat, a nádherně ilustruje, že tyto knihy by člověk mohl – a měl! – číst nejen pro množství informací a skvělé obrázky, ale i pro jejich jazyk, zde z pera profesora Baušeho. Tady máte ty gorily – s poznámkou, že ensego je šimpanz a „mořská kočka" je kalk z němčiny, znamená to „kočkodan" – potěšte se a kochejte:

„Ondřej Batell, popisuje koncem XVI. století Majumbu a veletok Bánu (míní tím říční lagunu Banya) na pobřeží Loangoském se ústící, vypravuje toto o obrovských veleopech západní Afriky: »Lesy jsou tu tak přeplněny paviány, mořskými kočkami, opicemi a papoušky, že se každý strachuje cestovati v nich. Zejména se to týká dvou oblud, jež v těchto lesinách žijí a velmi nebezpečny jsou. Největší z těchto ohav tuzemci nazývají »pongo«, menší sluje »ensego«. Pongo má tělo jako člověk, podobá se však více obru než muži; má obličej sice lidský, avšak vpadlé oči, jež přikryty jsou dlouhými brvami; obličej, uši a ruce jsou beze srsti, ale tělo jest tmavou srstí pokryto, ač nikoliv hustou. Nohama, bez lýtek, rozeznává se od člověka. Chodí vždy po nohách a nosívá, pobíhaje po zemi, ruce sepjaté na šíji. Spí na stromech a staví si střechy proti dešti. Potrava jeho skládá se z ovoce, jež najde v lesích, bezpochyby také z ořechův; masa nepojídá nikdy. Mluviti neumí a rozum jeho není větší rozumu zvířecího. Udělali-li si tuzemci, jimž cestovati jest lesy, v noci oheň, pongové dostaví se ráno, jakmile pocestní ležení své opustí, k ohni, u něhož tak dlouho seděti vytrvají, až vyhasne; nevědíť, že třeba přikládati dříví, má-li se oheň udržeti. Často spojují se ve družiny a zabíjejí mnohého černocha, často přepadávají slony, jež pasouce se přiblížili se jim, a tlukou a bijí je silnými pěstmi, tak že řvouce na útěk se dají. Pongy nelze nikdy dostati živé, poněvadž ani deset mužův nemůže jich udržeti; přece však mnoho mláďat zabije se šípy jedem napuštěnými. Mladý pongo připevní se někdy tak k tělu matčinu, že domorodci, zabijí-li matku, dostanou též mládě, jež neopustí matky své. Zemře-li některá z těchto oblud, ostatní ji přikryjí hromadou větví a dříví; takové kupy jsou četny v tamějších lesích.« "