Břehy nejsou na dohled
Jitka Kosíková , Marek Uhlíř
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463795/bmid_brehy-nejsou-na-dohled-hmQ-463795.png
4
30
30
Říká se, že kdo jednou viděl zblízka smrt, dívá se už vždy na život jinak. Jitka Kosíková viděla smrt, bídu a krutost mnohokrát, v rozličných podobách. Její práce dětské sestry obnáší dělat pod časovým tlakem a ve stresujících podmínkách rozhodnutí s dlouhodobými a nevratnými následky, je na to zvyklá a přiznává, že ji to baví. Kniha Břehy nejsou na dohled jsou deníkové záznamy z práce na misích Lékařů bez hranic a v pediatrickém týmu mobilního hospice Cesta domů. Dějová linie, odehrávající se na misi ve zhrouceném Středomoří uprostřed humanitární krize, předestírá obrázek Jitky jako silné, samostatné ženy s autoritou nutnou pro práci v hostilním prostředí. Tento obrázek obrušují jemné pasáže deníků týkající se Jitčiných vztahů a úryvky – nikdy neodeslaných – dopisů. Deníkové záznamy pro vydání uspořádal a doplnil Marek Uhlíř, který funguje také jako překladatel mezi světem medicíny a čtenářem. Marek vystudoval žurnalistiku a management ve zdravotnictví, pracuje na zdravotnickém operačním středisku záchranné služby a vede výzkumný projekt na problematiku výjezdů záchranky k terminálně nemocným pacientům. V letech 2012-2018 vedl Cestu domů, kde se s Jitkou potkali.... celý text
Přidat komentář
Za mě se jedná o velmi povedenou knihu. Takový deník, přibližující život a myšlenky velmi odvážné ženy. Nejen vzpomínky na misi na lodi, ale i vmezeřené vzpomínky na novější nebo starší vzpomínky. Ty na mě často působili jako odlehčení važného tématu a zároveň přiblížení autorky jako člověka.
Váhám s hodnocením, nevím, jak to správně uchopit. Kniha je napsaná výborně. Ale podtitulem Zápisky z mise Lékařů bez hranic za mě neobstál. Jak názvem, anotací i ukázkou, kniha vábí na těžké téma. Ale místo toho dostáváme sbírku myšlenek, úvah, a lásky. Není to špatné, vůbec ne. Jen jsem čekala něco jiného. Protože knížka je poměrně úzká, vyprávění o lodi se do ní moc nevešlo. Pacienti z Cest domů mě sice moc bavili, ale i tak mi toho přišlo málo. Musí mít těch příběhů mnohem více. Jen bylo na malém prostoru hodně témat. Takže opravu nevím. Kniha je napsaná na 5 hvězdiček. Anotace je naprosto zavádějící. Kdyby tam bylo více o těch misích, dala bych s radostí plný počet, takto ale nemohu.
Těžko se hodnotí - moc mi nesedlo to neustále skákání z roku na rok a celkově mě mnohem víc zaujaly příběhy z hospicu Cesty domů , než to, co se dělo na lodi .
Formou deníkových zápisů (nedávno na lodi, hodně v minulosti ve vzpomínkách, zmínkách o lidech na sklonku života a formou neodeslaných dopisů příteli) je kniha skvělou sondou do života sestřičky, dobrodružky.
Nejvíc na mě zapůsobila zmínka o batůžcích s nezbytnostmi, které uprchlici dostali. A pak je tam nechali jako odpad.
Marnost, zbytečnost, demotivace.
Zajímalo by mě, jestli protože tuší, "že zase někde něco dostanou," nebo jsou smířeni s tím, "že stejně nic nemají."
Co je ale pohání?
To, co zažívají předtím, než se třeba dostanou na některou z lodí, si nedovedu představit (popis kniha obsahuje), ale stejně mi pak není jasné, proč se zachovali zrovna takhle?
Moc jsem se těšila na tuto knihu, která přibližuje práci na misi MSF z pohledu české sestry. Od této knihy jsem čekala více ze záchranných akcí a podrobností o zachráněných. Asi jsem se při čtení a hodnocení této knihy, hodně nechala ovlivnit knihami, které jsem četla a kteří napsali zdravotníci, ať už lékaři z nemocnic, lékaři z MSF nebo jinýma. Asi jsem prostě čekala něco jiného.
Jsem opatrná v doporučování mých oblíbených knih ostatním. Vždy jen řeknu, že toto se mi líbilo či nelíbilo a proč a nabídnu půjčení, pokud mám doma. Po dočtení této knihy mám chuť strkat ji lidem přímo do rukou s větou: "Toto si prostě musíš přečíst"
Ohledně obsahu tu již bylo řečeno asi vše v předchozích komentářích. "Citová" linka mi nejdříve nesedla, ale po dočtení celé knihy mi již dávala smysl. A jak tvrdil Marek Uhlíř, bez ní by to nebylo úplné.
Jsem obrovský fanoušek práce Lékařů bez hranic a hltám všechny rozhovory v médiích, které se tomuto tématu věnují. Četla jsem už knížky od doktorů Trachty i Šebka, a byť nepopisují nic moc optimistického, vždycky jsem byla ráda za osvětu a za realistické přiblížení situace formou jejich deníkových zápisků.
Jitku Kosíkovou jsem už taky z několika rozhovorů znala, takže informaci, že bude vydávat knihu, kde se podělí zase o své zkušenosti, jsem měla a byla jsem ráda, že jsem si ji mohla pořídit tak rychle po vydání.
Je to opravdu výjimečná kniha, už jen proto, že popisuje životní příběh výjimečné ženy.
Nápad na kombinaci zápisků z mise MSF a terénní hospicové péče v ČR považuji za velmi povedený.
Popis otřesné situace a zážitků z lodi, kde se dostane nezištně pomoci lidem, kteří by jinak jistojistě umřeli a která se nacházela relativně geograficky velmi blízko našim hranicím, je šokující a rozhodně si zaslouží mnohem větší pozornost celé naší společnosti.
Tím se kontrastně prolínají zápisky a přiblížení co to vůbec znamená domácí paliativní péče, její důležitost a nenahraditelnost a jak moc náročné může být takovou službu vůbec uvést do provozu (a to v českých podmínkách, kde zdravotnictví opravdu funguje).
Osobní rovina knihy, která je spojená s životem na misích, případně s velmi nepravidelnou pracovní dobou a velmi psychicky náročným zaměstnáním v kombinaci s hledáním životního partnera a vlastního štěstí, už to jen celé krásně dokreslovala.
Přeju knize i autorce (respektive oběma autorům - Marek Uhlíř odvedl na redigování textu skvělou práci) hodně štěstí a úspěchů!
A pokud váháte nad přečtením, neváhejte a jděte do toho! Není to typ knihy u které vypnete, ale rozhodně vás donutí nad spoustou věcí přemýšlet a třeba i změnit názor.
Velmi osobní zpracování vzpomínek zdravotní sestry specializované na paliativní péči a zároveň její zápisky z mise s organizací Lékaři bez hranic při záchraně migrantů, které nezodpovědní pašeráci lidí pro svoje tučné zisky posílají ve zchátralých člunech na moře s tím, že je možná posádky záchranných člunů vyloví dříve, než se čluny na moři rozpadnou. Příběh mnou doslova otřásl a spolu s autorkou si musím říci PROČ?
Knížka v pohledu tří rovin - práce zdravotní sestry v barvách MSF ve Středozemním moři (třeba některým pomůže otevřít oči...), druhá rovina práce v mobilním hospicu Cesta domů a o startu hospicu v Poličce, třetí rovina ryze osobní formou dopisů, myšlenek. Přiznám se, že zpočátku na mě části s osobními dopisy působily rušivě, nicméně mají v knize své místo a dokreslují osobnost i cestu autorky. Rozhodně má můj obdiv jako nesmírně silná osobnost. Co mne mj. velmi zaujalo byl naturalistický popis toho, jak se člověk cítí poté, co pomine maximální "zápřah" - když Jitka po 4 perných měsících opustila Bourbon Argos. A také objasnění samotné autorky, proč v knize nejsou fotky. Svou recenzi končím slovy z knížky: "Žij, jak nejlépe dovedeš, poraď si, neboj se nikoho a ničeho, nikoho se o nic nepros, ale každému, kdo si to zaslouží, pomoz. Za nic se neomlouvej a ničeho nelituj. Buď svobodná a silná, protože o všechno ostatní tě život stejně nakonec obere."
Krásný příběh o smyslu života. Pro mě zkušenosti z MSF a palitativní péče vytváří jakoby jen podkres jednoho života...
Krásná kniha plná lidskosti, oproti záznamům z Misí MSF českých lékařů je zde nabízen pohled sestry, která zároveň v domovině pracuje v paliativní péči. Četlo se to jedním dechem.
Lékařů bez hranic a pracovníků Cesty domů si nesmírně vážím, proto jsem sáhla po téhle knížce. Nebyla jsem zklamaná, pohled do myšlení a pocitů autorky byl nejen zajímavý, ale především inspirující.