Březnové idy
Thornton Wilder
Formou fiktivních dopisů poskládaných posledních osm měsíců vlády Julia Caesara, evokace atmosféry tehdejšího Říma, korespondence jeho přátel i nepřátel, vážených měšťanů Říma i Kleopatry.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1972 , OdeonOriginální název:
The Ides of March, 1948
více info...
Přidat komentář
Březnové idy jsou knihou pro velmi omezené množství čtenářů. Pokud ji někdo bere do rukou, měl by skutečně vzít na vědomí, že je psána formou dopisů a deníkových záznamů, že tyto jsou spíš psychologické a meditativní, než jakkoli dějové. Navíc autor používá neposloupné řazení těchto fiktivních osobních záznamů, resp. celkem čtyřikrát jde od začátku do konce. Pokud čtete knihu s tímto vědomím (a vědomím, že vám takováto forma vyhovuje a právě takovouto knihu chcete), může vás jedině nadchnout. V opačném případě je lepší knihu jednoduše nečíst. Březnové idy zkrátka nejsou pro každého a ani nejsou knihou pro kteroukoli náladu nebo období v životě.
Mě osobně málo která kniha takhle nadchla. Četla jsem ji relativně dlouho, nebylo s ní kam spěchat. Napětí pochopitelně chybí. Zato můžu říct, že jsem se po delší době konečně dostala k beletrii, která si označení "filosofická" a "meditativní" skutečně zaslouží. Stejně tak byla příjemná psychologie postav. Když jsem si v úvodu přečetla, jaké autor zvolil řazení textu, byla jsem celkem skeptická, ale právě ono neustálé vracení se na začátek dávalo celému příběhu hlubší vyznění. K Březnovým idám se ještě určitě budu vracet.
Nečekejte žádnou akčnost. Příběh je vyprávěný formou dopisů, z čehož jsem na jednu stranu nebyla zrovna odvázaná, ale na druhou to zase dávalo pocit, že postavám víc vidím do hlav. Caesar a Clodia, to byla inteligentní a jiskřivá paráda myšlenek, zatímco Kleopatra se tu (až na pár výjimek) jeví spíš jako „pipka“ a slavný Catullus, škoda mluvit.
Na 5 málo, na 3 moc.
Potencionální čtenář by měl vzít na vědomí, že se nejedná o historickou knihu, ale na historii založenou literární fikci, ne nepodobnou románu Jméno Růže od Umberta Eca. Forma je provedena jako série korespondencí a deníkových zápisů (ne nepodobné Drákulovi od Brama Stokera). Čtenář tak získává pouze kusý obraz celého děje a je na něm, aby určité mezery vyplňoval svou představivostí. Postavy (a to včetně Caesara) jsou fiktivními verzemi svých historických základů a je nutno pamatovat, že jejich myšlenky a názory reprezentují více autorovu vizi než skutečnou realitu. Určitě bych knihu doporučil jakémukoliv zájemci o historii Říma, či čtenáři, hledajícímu experimentální formu vyprávění.
Březnové idy nejsou historickým románem v pravém slova smyslu, autor Caesara poněkud idealizuje, provedl určitý časový posun, některé postavy neodpovídají historickým reáliím a kniha jako celek je spíš volnou fantazií na historické téma a tak je třeba na ni poohlížet jako na umělecké ztvárnění obrazu doby. Forma dopisů se mně osobně nečetla nejlépe, tomu odpovídá i hodnocení.
Štítky knihy
Kleopatra americká literatura starověký Řím romány v dopisech, epistolární romány Gaius Julius Caesar historické romány
Autorovy další knížky
1997 | Březnové idy |
1976 | Devět měst |
1958 | Most Svatého Ludvíka krále |
1974 | Osmý den |
1985 | Naše městečko |
Román je psaný pouze formou dopisů, mezi pisatele například patří Caesar, Clodia z rodu Clodiů-Pulchrů, Kleopatra, Cicero, Catullus a další. Děj se odehrává v době před zavražděním Caesara. Část dopisů je meditativní (zvláště to platí o dopisech Caesara).
Jedná se ovšem o fikci, autor si dopisy vymyslel, ač tedy mohou působit reálně, tak rozhodně nejde o pravdivý historický obraz (je to míchání fikce a historických událostí). Některé postavy v té době byly již dokonce i mrtvé – například Catullus, historickou událost neváhá autor klidně o pár let posunout. Každopádně toto je v úvodu nakonec i zdůrazněno. Celkově je to zajímavě napsané, trošku mi ty dopisy připomínaly jednotlivá dějství v divadelní hře.