Broučci
Jan Karafiát
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402184/bmid_broucci-JcO-402184.jpg
4
1143
1143
Přiznejme si, že nejproslulejší naše dětská knížka od evangelického kněze Jana Karafiáta (1846 – 1929) BROUČCI je v dnešní hektické době již více ve středu zájmu zaujatých sběratelů a bibliofilsky zaměřených nadšenců než u nejmladšího publika, kterému byla původně určena. V čase všemocné a všude přítomné televize již naprostá většina „bývalých malých čtenářů“ upřednostňuje raději jejich zdařilé filmové zpracování v podobě Večerníčku z roku 1967, a jen málo z nich se ještě nechá okouzlit půvabnými kresbami třeba takového Adolfa či Josefa Weniga nebo dokonce samotného Vojtěcha Preissiga. Kalvínsky přísný tón některých „mravoučných“ pasáží je jim pak vzdálen asi již opravdu hodně. Práce na výzdobě Broučků od jejich prvního vydání v roce 1876 zaujala přes třicet (!) našich známých i méně známých ilustátorů, vedle jmenovaných například i takového Ondřeje Sekoru a Jiřího Trnku, a každý z nich jim vtiskl jinou, pokaždé však navýsost zdařilou podobu. V současné době řadu těchto příběhů milých svatojánků ukončuje krásný tisk, který s nápaditostí a precizností sobě vlastní typograficky připravil a ve své privátní novoroční edici Slza, jako její 31. svazek vydal Martin Dyrynk! Kniha, která vychází v roce 140. výročí prvního vydání, je tištěna na anglickém přírodním papíru chamois Somerset, atypicky těžké gramáže (180 g/m2), v počtu 113 ručně číslovaných výtisků, z nichž k prvním exemplářům (1 – 15) je vloženo i zvukové CD. Výzdoby se tentokrát ujala mladá umělkyně Alena Krchová (*1990 v Příbrami), absolventka Západočeské univerzity v Plzni, která jí věnovala dvě celostránkové kresby, ručně kolorované (podepsané) a jednu drobnou závěrečnou, florálně pojatou vinětu. Dyrynkovu edici Slza provází zde latinská deviza SONUM BONUM, tedy – dobré slovo, dobrý zvuk, dobrý hlas. Zazněl mírou svrchovanou.... celý text
Přidat komentář
Knihu si z dětství nepamatuji. Četla jsem ji teprve nedávno svým dětem. Mám na ni rozpoluplný názor. Na jednu stranu je kniha napsaná velmi pěkně, dobře se čte. Ale... Ne úplně mi sedlo neustálé podsouvání Boha, konec pohádky o neposlušných koťátkách jsem trochu rozdýchávala a na můj vkus tam bylo až moc postaviček, které zemřeli. Vím, není špatné číst dětem příběhy jako ze života, aby věděli, že ne vše musí dopadnout dobře, ale nechat umřít celou rodinu mi přišlo opravdu moc. Po přečtení posledních vět jsem chvíli jen tak seděla a přemýšlela, jestli to autor myslel opravdu vážně, naštěstí se děti na nic neptali..
Poprvé jsem se s knihou setkala až jako dospělá, když jsem ji předčítala 3 letému synovi. Byla pro něj srozumitelná, identifikoval se s broučkem a líbilo se mu to. Mně se to také líbilo, mělo to své kouzlo, laskavost, líbil se mi ten závan starých dobrých časů, líbila se mi tam křesťanská víra, laskavost i přísnost rodičů.
Kniha mého dětství. Vždy jsem se těšil k prababičce až si opět přečtu o životě broučků, jejichž životním posláním je svítit lidem na cestu. Za nostalgii a příjemnou četbu hodnotím pěti hvězdami.
Krásný poetický příběh. Bohužel já vždycky skončila u té pasáže, kdy se z Janinky stala po kruté zimě sněženka. Moje dětské srdíčko a hlava to nějak nechtěly přijmout a přišlo jim to až dost drsné na to, že jde o pohádku. Ale jinak jsem měla jejich příběhy moc ráda a kdykoliv jsem viděla nějakého broučka, tak jsem si představovala, že je to ten z knížky, což je pro dětskou fantazii velké plus :)
U mne je to takřka úplně stejné jako u předchozího čtenáře. Maminka knihu milovala, tatínek nám ji předčítal, ale nám se moc nelíbila. Byla na nás docela moc smutná. No kdo by rád poslouchal pohádku, kde skoro všichni umřou.
Tuto knížku mi dali prarodiče k přečtení až po revoluci, ačkoliv ji děda měl ještě ze svého dětství. Zhltla jsem ji jedním dechem ve 12 letech.
Broučky si pamatuji již jako povinnou četbu ze školy. Vždycky se mi moc líbily Trnkovy obrázky, ale příběh jako takový mi k srdci moc nepřirostl. I když chápu, že knížka malé děti seznamuje s koloběhem života, připadá mi, že je tam těch mrtvých broučků až moc. K pochopení toho, že každý jednou zemře, přece nemusí zemřít všichni... Navíc mi trochu vadí ta přehnaná zbožnost, poslušnost a odevzdanost. Vždyť Brouček je jen jako každý jiný malý kluk a je až zbytečně moc kárán a trestán. Přes tyto výtky je knížka psána krásným jazykem a kapitolky ukončené spánkem jsou jako dělané pro čtení před spaním. Jen prostě občas něco poupravím nebo vynechám, hlavně pohádku o uhořelých koťátkách...
Jako malé dítě jsem tuto knížku zbožňoval. Když jsem si ji přečetl teď (jen kvůli čtenářské výzvě), tak jsem byl zklamán. Pro mě až moc nábožensky založená.
Trápení, smrt a trochu radosti ze života ... spojené v neobyčejnou pohádku. Mnozí se nejspíš zamýšlejí, jestli tenhle příběh je ještě pohádka i pro malé děti. Jsem přesvědčená, že tenhle příběh je pohádkou pro každého, jen se prostě i těm nejmenším snaží ukázat všechny "verze života", ... tedy i takový život, který není zrovna radostný, a taky, že i to prostě k životu patří ... a v tomto směru před panem Karafiátem smekám ... příběh je napsaný tak krásně a poeticky, že i dospělému na konci ukápne slzička a malé děti ... nevyděsí :-). Myslím, že přesně tohle je ideální knížka pro předčítání ... příběh, který bychom měli prožívat s dětmi ... pohromadě :-).
Schválně jsem se ke knize vrátila - přece jenom, od dětství jsem urazila kus cesty - a dobře jsem udělala. Moc dobře jsem udělala ( :-) ).
Knížku jsem četla (nebo mi byla čtena) několikrát, ale při posledním čtení dětem ve školce jsem občas musela vynechávat pasáže týkající se Boha a závěrečnou pasáž o smrti. Přeci jen nevím, jestli jsou rodiny dětí věří, případně jakého vyznání a nechat broučky umřít... Raději jsem je nechala jenom spát...
Knihu jsem četla jako malá a už si ji moc nepamatovala. Nyní jsem jí předčítala dcerce a bohužel.. Nelíbilo se mi to. Respektuji autorův názor a vztah k bohu, ale v tomto směru opravdu moc tlačil na pilu. Neustálé podsouvání modlitbiček a víry celkově.. Další co mi neskutečně vadilo bylo přílišné opakování některých vět. Připadala jsem si jako kolovrátek. Co se týče umírání postaviček během příběhu, to bych ještě brala, ale ten konec už byl vážně moc. Asi jsem cíťa, ale mě to vzalo.
Další z knih mého dětství. Příběhy broučků, i když mnohdy smutné, jsou nejen nádherně napsané, ale také si myslím, že dětem předávájí určité hodnoty. Kniha nemaluje životy broučků růžově, ale poukazuje také na pomíjivost života. Dodnes si vzpomínám na pocit, který jsem měla, když zemřela Janinka. Vždycky se mi strašně moc líbila jejich modlitbička a často si vzpomenu na větu "A byla zima." nebo "A bylo jaro." Tato tři slova ve mně vyvolávají zvláštní příjemný a možná trochu smutný pocit. Každopádně by v knihovničce dětí chybět neměla.
Krasna ale strasne smutna knizka, ten smutok mi utkvel viac ako cokolvek.. Uz ako decko som orevala umierajuce chrobaciky... Inac ano, je jemna, nezna, plna lasky k bohu a prirode, poucna, mravoucna, ale strasne smutna...
Doháním opět četbu, kterou jsem měla znát v dětství. Broučci jsou vydařené "poučné" (až katechetické) příběhy. Věřím, že místy dokáží skoro až lézt na nervy :-) A ten konec... P. Karafiát jistě chtěl jen prokázat, že k životu patří všechny "etapy". Nicméně.. na dětskou literaturu mi to tedy přijde DRSNÉ. Osobně bych dětem poslední stránku nečetla :b
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Broučci... Krásná kniha. Měla ji ráda moje babička, která ji četla mojí mámě - a té se taky moc líbila. Tu knihu, kterou měla babička, mám ještě dnes já, je to hodně staré a krásné vydání. Taky ji mám moc ráda, jako malé mi ji četla maminka, později jsem ji četla sama.. Když byly dceři dva roky, vyšla knížka Broučci s obrázky Ondřeje Sekory, dceři jsem ji koupila a byla to první větší knížka, kterou jsem jí předčítala. Moc se jí líbila. Výtisk po babičce zůstal v knihovně na pěkném místě a dcera si mohla prohlížet obrázky té nové. Běžel čas - a stěhovali jsme se.. A tu knížku po mojí babičce pořád mám, ale ta druhá se někam zatoulala... Dcera je už dospělá, koupila jsem nové vydání Broučků - opět s obrázky Ondřeje Sekory, dala jsem ji do knihovny vedle té knížky po babičce - a teď tam čeká - a těším se, jak ji budu číst vnučce nebo vnoučkovi... To už nezáleží tak na mně, ale Broučci čekají se mnou..