Broučci
Jan Karafiát
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402184/bmid_broucci-JcO-402184.jpg
4
1138
1138
Přiznejme si, že nejproslulejší naše dětská knížka od evangelického kněze Jana Karafiáta (1846 – 1929) BROUČCI je v dnešní hektické době již více ve středu zájmu zaujatých sběratelů a bibliofilsky zaměřených nadšenců než u nejmladšího publika, kterému byla původně určena. V čase všemocné a všude přítomné televize již naprostá většina „bývalých malých čtenářů“ upřednostňuje raději jejich zdařilé filmové zpracování v podobě Večerníčku z roku 1967, a jen málo z nich se ještě nechá okouzlit půvabnými kresbami třeba takového Adolfa či Josefa Weniga nebo dokonce samotného Vojtěcha Preissiga. Kalvínsky přísný tón některých „mravoučných“ pasáží je jim pak vzdálen asi již opravdu hodně. Práce na výzdobě Broučků od jejich prvního vydání v roce 1876 zaujala přes třicet (!) našich známých i méně známých ilustátorů, vedle jmenovaných například i takového Ondřeje Sekoru a Jiřího Trnku, a každý z nich jim vtiskl jinou, pokaždé však navýsost zdařilou podobu. V současné době řadu těchto příběhů milých svatojánků ukončuje krásný tisk, který s nápaditostí a precizností sobě vlastní typograficky připravil a ve své privátní novoroční edici Slza, jako její 31. svazek vydal Martin Dyrynk! Kniha, která vychází v roce 140. výročí prvního vydání, je tištěna na anglickém přírodním papíru chamois Somerset, atypicky těžké gramáže (180 g/m2), v počtu 113 ručně číslovaných výtisků, z nichž k prvním exemplářům (1 – 15) je vloženo i zvukové CD. Výzdoby se tentokrát ujala mladá umělkyně Alena Krchová (*1990 v Příbrami), absolventka Západočeské univerzity v Plzni, která jí věnovala dvě celostránkové kresby, ručně kolorované (podepsané) a jednu drobnou závěrečnou, florálně pojatou vinětu. Dyrynkovu edici Slza provází zde latinská deviza SONUM BONUM, tedy – dobré slovo, dobrý zvuk, dobrý hlas. Zazněl mírou svrchovanou.... celý text
Přidat komentář
Tohle je moje nejneoblíbenější dětská knížka na světě. Už jako malá jsem z toho chytala úzkosti, a vůbec se mi tenhle pochmurný příběh nelíbil, zvlášť ten konec. Navíc je to neskutečně moralizující - nezlobte se na mě, ale když se mi přihodí něco špatného, mám zůstat sedět se založenýma rukama, protože to tak bůh chtěl? To teda ani omylem. Broučci navíc vyplýtvají celý život tím, že svítí lidem, kteří to vůbec nepotřebují.
Jako dítě jsem broučky milovala. Pohádka pro děti je to překrásná. Jazyk, jakým je psána, je květnatý, milý, přívětivý. Ale bohužel jako dospělá vidím mezi řádky něco, co mě znepokojuje. V pohádce se odráží stav společnosti, v jaké autor žil. Tradiční rozdělení na mužské a ženské role - muži-broučci pracují mimo domov, ženy-berušky se starají o domácnost, o to, aby měli muži po pracovním dni veškeré pohodlí.
A zároveň v tom celém vidím ještě něco a nazvala bych to vzorem pro výchovu za pomocí strachu. "Musíš poslouchat", to se v knize opakuje několikrát na každé stránce. Musíš, protože když budeš poslouchat, nic se ti nestane, nebo se ti alespoň nestane nic, co by si Pan Bůh/vládnoucí společnost nemyslel, že tak není správné. Pokud snad poslouchat nebudeš, zle se ti povede. Je v tom jak silný odraz křesťanské víry, tak také odraz socialistické společnosti (i když bylo dílo napsáno ještě dlouhou dobu před nástupem socialismu, i tak tam ty ideje cítím).
Knížka čtená již v mých dětských letech. Seriálové ztvárnění Broučků pouštěné ve večerníčcích je taktéž úžasné. Takové pohádky jsou dnes ojedinělé..
Kniha nás s dcerou úplně nenadchla,máme raději příběhy s dobrým koncem,ale je to klasika.
„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“
Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.
Moc,moc krásná kniha,ještě dnes si vybavím ten krásný večerníček(perfektně namluvený).Ale dnešní děti(i můj vnouček)k těmto knihám moc netíhnou.
"Ó náš milý Bože
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme."
Moje cácorka ulovila "Broučky" v knihovně a já si řekla: proč ne? Ráda si zavzpomínám na večerníčky. Po třech stranách jsem se dcerce omluvila, že s touhle knížkou končíme. První důvod máte hned v té modlitbě nahoře: nebudu předškolnímu pulci motat kokos náboženstvím. Jestli bude k nějaké víře inklinovat, až nabere rozum, budiž, ale já ji k tomu nepovedu. Bůh je mi svědkem!
Druhým důvodem jsou zdlouhavá souvětí o prdu:
"Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce."
Důvod číslo tři jsou dialogy, co mi nelezly přes mozkové závity, natož přes pysky:
„Ó, oni ti přece něco dali! Kmotřička včera povídala, že až tam přijdeš-“ „Oni něco mají?“ „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ „Hm, ať si to nechají!“ „Ó, však ty si tam pro to půjdeš!“ „Ó, nepůjdu!“ „Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“ „Ó, daleko.“
Zdržím se hodnocení, po těch pár stranách bych stejně neměla nárok. Večerníčky se svou roztomilou výtvarnou stránkou a působivým dabingem mají své kouzlo, ale než bych "Broučky" předčítala já, to bych snad raději... co já vím, třeba skládala ze strouhanky původní rohlík. Jsem prostě nekulturní pohan, budu to se sebou muset vydržet.
Broučky zrovna čteme se synem, knížka je ozdobou dětské knihovničky, ilustrace pana Trnky jsou překrásné a příběh sám o sobě je pěkný, výchovný, nostalgický i smutný. Stejně jako život. ;-)
Kniha je psána hezky, ale já jsem bohužel ani v dětství ani při předčítání dětem "lásku" k Broučkům nenašla. Ale protože to je pouze můj subjektivní názor, dávám 4*, protože si to dílo zaslouží.
Dodnes si vybavuji ty nádherné ilustrace, které mě jako malou okouzlovaly, strašily a nesmírně bavily!
Vlastním vydání z roku 1997, Librex ... krásné, vyloženě dětské, ilustrace mi asi jako dítěti ubíraly na depresivitě celého příběhu ...
Moc smutná kniha, přítel říkal, že zda to budu číst dcerce, budu se divit, jak je to smutné a měl pravdu, on by to už nikdy nečetl, já dcerce jsem to četla, že si tu knihu vybrala z naší Knihovny, ale podruhé ji též číst nebudeme, ale berme to i tak, že broučci opravdu v zime zmrznou a lidé bohužel umírají, vždyť já už mám jen maminku, to je život, bohužel, ale jasné, nemusíme to dětem číst, stejně život poznají sami.
Pán, co se tady naváží do věřících, vězte, že přítel věřící je a Broučky rád nemá !!!!
Ještě dá knihu do odpadu, no asi by napsal lepší, ráda si přečtu, až vydá neodpad pan Subyk1.
Na tuto knihu mám z dětství příjemné vzpomínky, jen ten konec mi přišel docela smutný.
Nostalgie. Jiné slovo mě nenapadá. Čas od času si knihu přečtu, ač už dávno nejsem dítě. Že je z ní cítit fanatismus, jak tady bylo napsáno, si nemyslím. Když si uvědomíme kdy byla napsaná a že autor byl kněz, tak v ní Bůh chybět nemohl. Musím se však přiznat, že když jsem ji četla dětem, tak jsem občas některé věty vynechávala. Zrovna tak konec o smrti broučků. Na to měli dost času. Přečetli si to sami, když se naučili číst.
Dočetl jsem Broučky a cítím se asi jako Phoebe, když dokoukala skutečný konec Věrného Reka.
Babička a děda mi ji předčítali, když jsem byla malá - to jsou pro mě moc krásné vzpomínky a myslím, že to bylo tím, že jsem moc nechápala pozadí knihy. Když jsem se ke knížce vrátila trošku starší, tak popravdě musím přiznat, že mě moc nechytla. Dávám tři hvězdičky, hlavně za ty vzpomínky a nostalgii.
Dnes bych ji určitě nečetla ani já a nebudu ji číst ani svým dětem.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
V dětství jsem je milovala. :-)