Broučci
Jan Karafiát
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402184/bmid_broucci-JcO-402184.jpg
4
1138
1138
Přiznejme si, že nejproslulejší naše dětská knížka od evangelického kněze Jana Karafiáta (1846 – 1929) BROUČCI je v dnešní hektické době již více ve středu zájmu zaujatých sběratelů a bibliofilsky zaměřených nadšenců než u nejmladšího publika, kterému byla původně určena. V čase všemocné a všude přítomné televize již naprostá většina „bývalých malých čtenářů“ upřednostňuje raději jejich zdařilé filmové zpracování v podobě Večerníčku z roku 1967, a jen málo z nich se ještě nechá okouzlit půvabnými kresbami třeba takového Adolfa či Josefa Weniga nebo dokonce samotného Vojtěcha Preissiga. Kalvínsky přísný tón některých „mravoučných“ pasáží je jim pak vzdálen asi již opravdu hodně. Práce na výzdobě Broučků od jejich prvního vydání v roce 1876 zaujala přes třicet (!) našich známých i méně známých ilustátorů, vedle jmenovaných například i takového Ondřeje Sekoru a Jiřího Trnku, a každý z nich jim vtiskl jinou, pokaždé však navýsost zdařilou podobu. V současné době řadu těchto příběhů milých svatojánků ukončuje krásný tisk, který s nápaditostí a precizností sobě vlastní typograficky připravil a ve své privátní novoroční edici Slza, jako její 31. svazek vydal Martin Dyrynk! Kniha, která vychází v roce 140. výročí prvního vydání, je tištěna na anglickém přírodním papíru chamois Somerset, atypicky těžké gramáže (180 g/m2), v počtu 113 ručně číslovaných výtisků, z nichž k prvním exemplářům (1 – 15) je vloženo i zvukové CD. Výzdoby se tentokrát ujala mladá umělkyně Alena Krchová (*1990 v Příbrami), absolventka Západočeské univerzity v Plzni, která jí věnovala dvě celostránkové kresby, ručně kolorované (podepsané) a jednu drobnou závěrečnou, florálně pojatou vinětu. Dyrynkovu edici Slza provází zde latinská deviza SONUM BONUM, tedy – dobré slovo, dobrý zvuk, dobrý hlas. Zazněl mírou svrchovanou.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Na knihu mě upozornil skeč Josefa Spejbla a jeho syna Hurvínka "Ukolébavka" (Hurvínkovo trápení se školou), kde je kniha prezentována jako nervák a krvák. Bohužel jsem jim nevěřil a myslel jsem, že jen vytrhli pár vět z kontextu. Nebylo tomu tak. Pod líbivým hávem poetického jazyka a venkovské idyly, plného dětem blízkého opakování ustálených spojení se skrývá kniha, která trumfne snadno všechny vyvražďovací horory jako Pátek třináctého. V 11 kapitolách na Vás čeká rovných 20 mrtvol, většina dětských. Tuhle knihu nepřežije nikdo. Zemřou VŠICHNI!!!
Tento výplod bigotního faráře je opravdu podivný. A to i jako učební pomůcka, jako která měly příběhy původně sloužit.
Plně se ztotožňuji s níže uvedeným názorem, že nelze najít rozdíl, mezi neposlušnou smrtí koťátek a poslušnou smrtí broučků. Taktéž se mi nepovedlo rozšifrovat, jestli si broučci svou smrt něčím zasloužili (např. Janinka jim radila aby se starali jen sebe, a broučci pak darovali dřevo jiným broučkům - nedozvíme se, zda zmrzli proto, že darovali dřevo, ale nepředpokládám to).
Tím fatalismem, kdy jedinec nemá šanci cokoliv změnit (jako by snad možnost něco změnit nebyla také boží vůlí, ale protivením se jí) a absolutním důrazem na poslušnost, a odevzdání se boží vůli, která sama rozhoduje, kdy čí čas nadešel, je krvelačný Karafiát nesmírně podobný učení sekty Óm šinrikjó, jejíž vůdce zašel jen o kousíček dál, prohlásil se za inkarnaci božstva oprávněného rozhodovat o tom, kdy čí čas nadešel a vysvětlil svým poslušným ovečkám, že čas toho či onoho človíčka již nadešel a nelze ho nechat v tom hlubokém neštěstí, kdy by se svým životem protivil boží vůli a je třeba mu pomoci následovat cestu svého osudu. Ve víře vlažnější lidé tomu ale říkají vražda.
Podivné je i Karafiátovo názvosloví brouků, kdy sameček světlušky = "brouček", samička světlušky = "beruška", Slunéčko sedmitečné = "verunka".
Jinak je třeba říct, že kniha má i jiná značně pochybná místa, a to nejen z dnešního, ale i tehdejšího pohledu, a dokonce i z pohledu věřících. Pomineme-li biologický nesmysl s tím, že broučkovi doroste křidélko, je třeba se zamyslet nad tím, proč se nesměl Brouček zajímat o Verunku. Jistě, je to jiný živočišný druh, ale vůbec není jasné, stavěl-li karafiát takovýto vztah jako nežádoucí proto, že má reprezentovat jiný živočišný druh (tedy by šlo o zoofilii), nebo jinou rasu, národnost či kastu. Všichni broučci různých druhů totiž žijí spolu a baví se stejnou řečí. Proč tedy bránil broučkovi, ve štěstí a tvrdě ho postihl? Stejně tak je podivné, proč si Beruška musí vzít neposlušného broučka kterého nechce ona, ani její otec, když by se jí líbil brouček z roští. Chápu, že dříve nebylo vždy zvykem, aby ženy si namlouvaly muže, a ani dnes nikdo nechce zůstat na ocet, ale ani nepočkat, jestli se neobjeví někdo lepší a brát si hned prvního který projeví zájem, to by asi i dříve udělal málokdo. Dětem také dnes nejde pochopit, proč Verunek, který Broučkovi bez varování ošklivě ublíží na zdraví je podáván kladně, zatímco nic netušící oběť - brouček, záporně. Verunka nestihne žádný trest, jelikož má na Verunku patrně vlastnické právo, oběť jeho násilí se pak stydí říct, co se jí stalo. O podivném způsobu rozmnožování světlušek asi ani nemá smysl psát. A dost zvláštní je také důsledné rozlišování berušek panen a ostatních prostřednictvím jiné barvy chudobky. Zejména v kombinaci s tím podivným průběhem rození dětí to působí značně podivně.
Stejně tak jsem nepochopil, proč musí broučci svítit vždy na stejném místě a broučkova úvaha, že je jedno kde svítí je neposlušností.
Celkově vzato, jazyk a sloh jsou velmi pěkné, ale halí do sebe knihu nejen velmi konzervativní, ale až nábožensky fanatickou, kde z vůle boží se umírá jak na běžícím páse a děti se mají naučit, že je to tak správné a tak to má být. Chtít něco jiného by byla neposlušnost, a ta se trestá!
Čtení bylo trochu těžší, kvůli staročeštině a někdy jsem si opravdu "šlapala na jazyk". Malou čtení už obtěžovalo, protože se tam opakovaly řádky a výrazy stále dokola, takže poslední tři kapitoly jsem si dočetla už jen pro sebe, abych mohla knihu uplatnit do výzvy. Nemohu říct, že se mi líbila, nemohu ani říct, že ne. Asi tak jako každá kniha, něco poučného, něco zbytečného, ale čtenář musí mít v tomto případě na zřeteli, že se jedná o dílo starší než 100 let. Ale myslím si, že znovu číst knihu už nebudeme. Přesto dávám krásných pět hvězdiček, za to nabádání k poslušnosti, za krásně malované desky u knihy a za to, že se kniha dochovala, takže nějaké kouzlo v sobě mít musí.
V rámci přípravy na čtení prckovi jsme se vrhli na pohádky a teda Broučky si z televize asi špatně pamatuju...Celá ta kniha je vlastně strašně zvláštní (konec 19. století je celkem hmatatelný) - musíš být poslušný a svítit (i když se ho o to nikdo neprosí, takže vlastně dělá zbytečnou "práci")! A poslední kapitolu manžel odmítl číst nahlas, protože ano, je to příroda a holt to takhle chodí, ale některý pasáže byly vlastně dost hororový...
K Broučkům se asi jen tak nevrátíme, škoda.
Četla jsem hlavně kvůli Výzvě 2021, manžel mě odrazoval, že je to smutné, že tam umře Janinka. Ale tam nakonec umřou VŠICHNI! Nějak už jsem zapomněla, jak to vlastně bylo a i když je to pohádka, slzička mi ukápla...
Jak já milovala Broučky jako večerníček, ale tahle kniha je pravý opak. Hlavně teda ten konec.
nedalo mi a přečetla jsem si úryvek Broučci a námluvy
https://literatura.sije.cz/broucci/namluvy-svatba.php
zaujalo mne toto, Janinka říká Broučkovi".. už budeš vždycky poslušný Jen si nedůvěřuj !"
knížka vychovává z lidí tupé stádo, dětem bych ji rozhodně nečetla
Tato knížka u nás v rodině nepatřila nikdy ke knížkám, které byly oblíbené čtení našich dětí. Máme hodně staré vydání a knížka je krásně zachovalá, protože za pomalu 100 let nebyla mockrát čtená. Je dost krutá a dětská přirozenost nemá ráda krutost, ale musíme si uvědomit,kdy byla knížka napsána a jaká tenkrát byla výchova dětí. Ale večerníčky, které byly podle námětu knížky, tak byly pěkné a dětem se líbily.
Překvapilo mne, jak odlišná je kniha od večerníčku, který znám a mám ho moc ráda. A také tím, jak je vlastně kniha krutá a nelítostná a žádné ,,žili spolu šťastně až do teď."
Četla se pěkně, ale je v ní velmi patrné kým a v které době byla psána.
Asi zůstanu už jen u večerníčku, ovšem jsem ráda, že jsem ji i četla.
U rodičů jsem objevila úplně salátové vydání Broučků z roku 1946. V dětství mi ji četla babička a byla jsem z toho hrozně smutná a hrozně jsem brečela. Asi nejvíc kvůli jmenovkyni Janince a samozdřejmě ten konec.....
Kniha ve mě nenechala pěkné vzpomínky. Teď v dospělosti, tomu navíc nerozumím. Pointou knihy je , že člověk - Brouček musí být hodný a poslušný, pěkně se chovat k ostatním - to je všechno správné a výchovné. A pokud to tak bude všechno dělat Pán Bůh je bude mít rád a ochrání je. A nakonec všichni hodní a poslušní broučci umrznou, UF. Beru na vědomí, kdy byla kniha napsaná a že autor byl farář, tak dávám 3 hvězdičky.
Dodatek : audioknihu - rozhlasové zpracování namluvené předními herci, doteď ráda poslouchám a večerníček jsme se syny když byli malí sledovali. Ale knížku jsem jim nikdy nečetla. Knížka se mi prostě nelíbí. Číst malým dětem před spaním , jak usnou a už se neprobudí. I když je to život.....jako sorry
Ten konec je strašně dojemný.Kniha nám dokazuje , že Bůh je bude a zůstane. Děti by si měli brát z téhle knihy příklady.Koupil jsem ji v Beskydech v tolerančním kostele kde pan Karafiát žil.
Má to své kouzlo. Občas jsem viděla jako dítě pohádku. Kniha je lepší. Ale přece jenom je to starší kniha, lépe ji pochopí děti vedené k víře. Ale je miloučká i ta smrt je tam tak hezky pro děti vysvětlena. Takový je koloběh života. Určitě doporučuju.
Kdyby nebylo toho smutku v knížce, dala bych i poslední hvězdu. Jinak si myslím, že příběh není vhodný pro úplně malé děti, pochopí jej až ty větší.
Krásné vyprávění o broučcích. Je dost poukázáno na hodnoty života. Jak správně se rozhodovat, čemu věřit, jak se chovat. Je to přizpůsobeno pro mladě čtenáře, aby pochopili mravní hodnoty člověka, že broučci mají úplně stejné starosti a radosti jako lidé.
Broučky pana Karafiáta jsem svým dětem nikdy nečetla. Je tam příliš mnoho moralizování, nabádání k poslušnosti a divných dlouhých souvětí. A na konci všichni zmrzli. Proč to nekončí optimisticky jako ostatní pohádky - třeba, že žili až do smrti. Mám z té knížky divný pocit.
Krásná knížka, jen se na dnešní dobu dětem hůře čte. Hodně přímé řeči a modlení. Jinak nádherné příběhy co chytnou za srdce.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
(SPOILER) V prvom rade varujem, že tento koment bude obsahovať množstvo spoilerov. I keď ich sama nemám rada, tu inak nemôžem, pretože považujem za potrebné, aby rodičia vedeli, čo dávajú svojim malým deťom čítať.
Knižka zaujme peknou obálkou, zlatými ilustráciami, takým tým jednoduchým štýlom písania pre deti. Ale pozor! To len klame telom. Pán Karafiát je totižto evidentne jeden z tých urputných ortodoxných kresťanov, ktorí na svoje ponížené ovečky hřímají oheň a síru, strašia a desia ich peklom a božskou odplatou za ich hriechy a boli by prví, ktorí by s úsmevom škrtli zápalkou na hranici, kde by upaľovali "bezbožníkov". A hneď vás vyvediem z omylu, ja som veriaca. Čo je však veľa, to je dosť.
To, čo sa deje v detskej, podškrtnuté zvýraznené v "detskej" knihe, nad tým ostáva rozum stáť. Zopár príkladov, ktoré hovoria za všetko - hneď na začiatku chudák dieťa Svätojánik musí s plačom prosiť vlastnú mamu, aby nežalovala oteckovi, že bol neposlušný, ona sa mu i tak vyhráža, že i tak bude, lebo si to zaslúži (spravil drobnú detskú neplechu). A ak je ďalej v knižke neposlušný, a niečo sa mu stane, povie mu mama - dobre ti tak. Lebo poslušné svätojánske mušky má Pán Boh na starosti, a nič sa im nemôže stať, a ak sa im predsa stane, tak je to tak dobre (cítite ten fatalizmus?). Poslušné dievčatá-Májušky, okrem toho, že im je súdené len pratať a variť, musia čakať, kým si po nich príde nejaký poslušný svätojánik, a ak nepríde, tak majú ostať do smrti slobodné, lebo Pán Boh to tak chce. Malému svätojánikovi mamka rozpráva rozprávočku, kde uhoria malé mačiatka, lebo boli neposlušné, tj. sa klbčili (!!!). Korunu na tom všetkom dáva opakujúca sa modlitba, kde sa hovorí, že "prosíme Pána Boha, aby sme sa ho báli. A pekne ťa prosíme, daj, nech sa ťa bojíme". Prepánajána. To snáď nemyslia vážne.
No a koniec? Celá rodinka "šťastne" zomrie, umrzne v zime, s komentárom "Vydržia svätojánske mušky zimu? Ale nech! Veď ak zamrznú, poslušne zamrznú." No to odrovná myslím si každého.
Ja sa musím priznať, že som človek kompromisov, na všetkom sa snažím vidieť najmä to dobré, a všetkému dávam šancu, no toto by som nedala čítať ani dospelákovi, nieto malému dieťaťu! Chvalabohu som to z nejakého dôvodu ako malá nečítala, keď som to dostala (asi zasiahla vyššia moc), dostala som sa k tomu až v dospelosti. Milí rodičia, najmä tí veriaci, ak nechcete, aby sa vaše dieťa muselo báť Boha, stretalo sa s nevyhnutnosťou smrti tak skoro, a cítilo nerovnoprávnosť a utlačovanie už od malička, nedávajte im určite túto knihu. Škoda preškoda.