Broučci
Jan Karafiát
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402184/bmid_broucci-JcO-402184.jpg
4
1143
1143
Přiznejme si, že nejproslulejší naše dětská knížka od evangelického kněze Jana Karafiáta (1846 – 1929) BROUČCI je v dnešní hektické době již více ve středu zájmu zaujatých sběratelů a bibliofilsky zaměřených nadšenců než u nejmladšího publika, kterému byla původně určena. V čase všemocné a všude přítomné televize již naprostá většina „bývalých malých čtenářů“ upřednostňuje raději jejich zdařilé filmové zpracování v podobě Večerníčku z roku 1967, a jen málo z nich se ještě nechá okouzlit půvabnými kresbami třeba takového Adolfa či Josefa Weniga nebo dokonce samotného Vojtěcha Preissiga. Kalvínsky přísný tón některých „mravoučných“ pasáží je jim pak vzdálen asi již opravdu hodně. Práce na výzdobě Broučků od jejich prvního vydání v roce 1876 zaujala přes třicet (!) našich známých i méně známých ilustátorů, vedle jmenovaných například i takového Ondřeje Sekoru a Jiřího Trnku, a každý z nich jim vtiskl jinou, pokaždé však navýsost zdařilou podobu. V současné době řadu těchto příběhů milých svatojánků ukončuje krásný tisk, který s nápaditostí a precizností sobě vlastní typograficky připravil a ve své privátní novoroční edici Slza, jako její 31. svazek vydal Martin Dyrynk! Kniha, která vychází v roce 140. výročí prvního vydání, je tištěna na anglickém přírodním papíru chamois Somerset, atypicky těžké gramáže (180 g/m2), v počtu 113 ručně číslovaných výtisků, z nichž k prvním exemplářům (1 – 15) je vloženo i zvukové CD. Výzdoby se tentokrát ujala mladá umělkyně Alena Krchová (*1990 v Příbrami), absolventka Západočeské univerzity v Plzni, která jí věnovala dvě celostránkové kresby, ručně kolorované (podepsané) a jednu drobnou závěrečnou, florálně pojatou vinětu. Dyrynkovu edici Slza provází zde latinská deviza SONUM BONUM, tedy – dobré slovo, dobrý zvuk, dobrý hlas. Zazněl mírou svrchovanou.... celý text
Přidat komentář
Krásná knížka, jen se na dnešní dobu dětem hůře čte. Hodně přímé řeči a modlení. Jinak nádherné příběhy co chytnou za srdce.
Milovala jsem scénku s probuzeným Broučkem a maminkou, jenž jde vařit zelnou polévku, kterou jsem jako dítě milovala. Nikdy jsem v dětství nebyla agresivní, ale potkat Janinku, podrazím jí nohu:)) Dnes už nevím proč, ale dobře si pamatuji, jak jsem na tyto pohádky byla alergická:)) Zřejmě určitá forma moralizování mi z toho trčela. Bohužel. Děti mají slušné radary na pravdivost. . . .Jen obrázkovou od pana Hrubína jsem měla ráda, ale Karafiátovy ani náhodou.
Skutečně umělecké dílo! Zlatý fond naší literatury.
Jeho krásu podtrhl i černobílý původní serál, končící v nejlepším, na jehož popud jsem knihu začala číst. V knize jsem milovala jména malých broučků. Samotný temný závěr mě, jako dítě, hodně překvapil a rozesmutnil. Při pohledu na sedmikrásky (chudobky) si na broučky občas vzpomenu.
To bylo strachu, jestli se vrátí, jestli vše dobře dopadne.
Jako hodně malý jsem poslouchal tyhle příběhy na starém gramofonu. Střídavě tenhle dětský "horor" (namluvený mimochodem elitou našich herců) a Skupova Hurvínka (dokonalý singl "Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou / Užovky").
O něco později jsem si, když už jsem uměl číst, přečetl knihu (vydání z r. 1968). Ale přece jen zážitek z poslechu to už nepřekonalo.
Ale jak tak člověk přece jen začíná tak trochu dětinštět, asi se blíží čas si Broučky přečíst znovu. Možná se ty emoce raného dětství zase vrátí.
Jedna z nejkrásnějších knih mého dětství, ta, kterou si musíte pořídit a mít v každé knihovně a v každém věku. Kouzelný příběh s koncem, který Vás zasáhne, ale plný všeho, co byste od knížky pro děti chtěli. Skvost české literatury.
Krásná, nostalgická, i když smutná vzpomínka na mé dětství. Když jsem jí četla svým dětem, snažila jsem se přeskakovat pasáže o smrti a zmínky o náboženství, ale asi si je budu muset znova přečíst.
Tak si mě zase po letech našla. Nyní ještě vylepšená o poetické ilustrace pana Trnky. Broučky mám nesmazatelně spojené s hlasem mojí babičky a černým hrnečkem, se kterým jsem chodili žebrat o med.
Vyprávění plné pokory, lásky, smíření a víry. Ne vždy se nám to podaří tak klidně přijmout. Ale i to nepříjemné a nešťastné je nezbytnou součástí našich životů. Jan Karafiát to dětem tak hezky přiblížil.
Pro srovnání jsem shlédla i loutkový film z roku 1966. Je to hezké zpracování, krásně namluvené, ale přepracované tak, aby z něj vypadl ten nejdůležitější motiv - Bůh.
Další z mých oblíbených pohádkových knížek a večerníčků, na které s láskou vzpomínám.
Při prohledávání naší staré knihovničky u babičky jsem objevila tuto knihu a s radostí si ji přinesla domů. Svým dětem to začnu číst později. Nevím jestli by ji teď pochopily.
U nás téměř vždy platí pravidlo "pokud se nám líbí obrázky - líbí se nám příběh," tak se moc těším, až se i já na chvíli vrátím do svého dětství:-)
Upřímně se velmi stydím za to, že jsem Broučky poprvé přečetl až nyní, ve svých 32 letech. Utěšuji se však myšlenkou, že na žádnou knihu není nikdy pozdě a že někteří třeba za svůj život Broučky nečetli vůbec.
Především musím ocenit množství moudrosti, která se v této útlé knížce skrývá. Za závojem dětské knihy lze totiž nalézt příběh života samotného, od dětství, dospívání, přes dospělost až po smrt, která k životu rovněž patří. Nedokážu však říct, jak bych se s tématem smrti a konkrétně velmi smutným koncem knihy vyrovnával v dětském věku. Na druhou stranu se celkově nejedná tak úplně o pohádku… Jestliže autor bývá označován za českého Andersena, jeví se mi to jako velmi výstižné.
S ohledem na samotného autora je v knize mnoho náboženských motivů, je zde mnoho modlitbiček, často se mluví o poslušnosti a o Pánu Bohu. Já osobně jsem s tímto neměl nejmenší problém. Spatřoval jsem v tom především výchovný aspekt, podle kterého by měl každý žít tak, aby se za sebe nemusel stydět jak sám před sebou, před svými blízkými, tak i před Bohem. Tím se opět dostávám k oné moudrosti, o které jsem se již zmínil.
Četl jsem nejnovější vydání z roku 2019 s úplně prvními ilustracemi Jiřího Trnky. Plně souhlasím s anotací, že „původní ilustrace jsou oproti pozdějším prostší, ale neztratily svůj nostalgický půvab a umělcův nezaměnitelný rukopis“. Přesně tím prostým půvabem a nostalgií na mě tyto ilustrace působily. Broučci se tak pro mě stávají po literární i výtvarné stránce neskutečně milým a laskavým uměleckým dílem. Rád si na ně s pohnutím vzpomenu, až někde uvidím sedmikrásku.
Tak tohle byla kniha, kterou jsem v dětství milovala. Tohle jsem se dozvěděla od mé starší sestřičky. Když jsem vše sestře předčítala, to byla podívaná.
Přemíra Boha? Pochopitelné, zaměříte-li se na autora. Sice mi to přišlo postupem času až moc o tom, že člověk/brouček má být poslušný a tečka. Proč? Protože to tak Bůh chce, protože by nás jinak neochraňoval. Pro úplné nevěrce to muselo ale být větší utrpení.
Co je ovšem na této knize více kontroverzní je smrt. Ano, souhlasím s názorem, že není vhodné před dětmi smrt zamlčovat. Je důležité jim ukázat, že je to normální, tak jako je důležité jim ukázat i hodnotu smutku, truchlení. Ale pohádka o třech koťatech a ten konec... Celkem jsem se nad tímto závěrem podivovala.
Uvažuji nad hodnocením - přidělím 1 hvězdičku navíc. Za co? Za hlavní postavu, která není dokonalá.
Broučky jsem si chtěla přečíst už dlouho, konkrétně od jisté přednášky, která se týkala smrti v dětské literatuře. A teď když dcera (3,5 roku) projevuje sama zájem o smrt, řekla jsem si, že je ta správná doba na Broučky.
Ze začátku jsem si myslela, že budou pro dceru nestravitelní. Kvůli častým zmínkám o Bohu, modlení atd. Ale spletla jsem se:-) Barča se hodně zajímala o to, kdo je to ten Pán Bůh, proč by měli broučci poslouchat, proč si říkají zdař Bůh, atd. Všechno jsem se jí snažila vysvětlit, a proto díky knize měla možnost poznat zase něco pro ni neznámého. Děti jsou úžasně otevření nejrůznějším myšlenkám a konceptům, tak je o to svým krátkozrakým vnímáním zbytečně nepřipravujme…
Broučci se nám ve výsledku líbili opravdu hodně. Mně zejména opakování (určitá rutina v životě broučků řídící se denní dobou a ročním obdobím), rádoby pomalé plynutí, lyričnost popisů, rozhovory, které nepotřebovaly neustálé připomínání toho, kdo mluví (nešvar současných knih pro děti) – když jsem dceři četla, tak stačilo dělat mezi jednotlivými replikami pauzy a pracovat s hlasem a neměla problém se v rozhovoru orientovat; dále právě ta znázorněná smrt, která prostě k životu patří (je v pořádku cítit smutek, plakat a vzpomínat – zamlčování smrti malým dětem je podle mě kontraproduktivní; včera dcera sama prohlásila, že je škoda, že umřel děda Rudolf – až mě to dojalo) a chudobka vyrůstající na místě, kde umřel brouček… prostě krása.
Rozprávkové príbehy mávajú na konci morálne ponaučenie, no tento je ponaučením od prvej strany po poslednú, že je bezpodmienečne nutné tupo poslúchať, bez premýšľania a bez ohľadu na vlastné pocity a túžby. Knižka má určitý starosvetský pôvab, ale ten spôsob uvažovania ma desí.
no dřív jsem tuto knihu milovala ale to mi bylo asi 6 nyní …. Proboha co to je ? četla jsem to dětem a to jak tam cpou křesťanství a jak jsou rodiče hnusný na berušku …. No nic moc
Večerníček? Prosím, ale tahle mimořádně odpudivá slátanina prošpikovaná bohem, ohořelými koťaty a dialogy že by jeden zvracel, se u nás už číst nikdy nebude. Každá druhá věta začíná písmenem A.... Neuvěřitelně dementní češina. Pan Karafiát asi něco hulil. Jsme s naším 4letým klukem v půlce a mám chuť tu knihu pohodit někam ke svozu odpadu. Naštěstí mi má fantazie a pohotovost dovolí Pánybohy vynechávat a mrtvá koťata nechat raději na louce si hrát. Jinak bych pak v noci chodil utišovat plačící dítě z nočním můr. Díky pane Karafiáte, ale od Vás si už nikdy nic nepřečtu. Knihu založíme někam hodně hluboko. Zlatej Neználek! :)
Broučku se mi snad nikdy neomrzí.... jen asi už hodně zapomínám, na konec broučků.... až mi ukázka slzička????
Opravdu už nemůžu ignorovat kritiku této knihy.... ne kvůli kritice, ale jaké!!! Pokrytci... Někdo má moc křesťanství (proč si tuhle knihu vůbec bral do ruky?) a přitom bere slova "proboha" do pusy.... někdo má moc poslušnosti Boha, ale děti musí poslouchat právě tyto rodiče 100% (nebo vůbec?). Možná by tihle tolik dospělí a chytří měli nechat na svých dětech co té knize řeknou, jejich vlastní názor, pokud jsou tak korektní a nebudou jim podsouvat ten svůj. NEBO NE? Možná se budou divit, jak je dětem kniha jasná.... Kdo má tolik fantazie a chce dítěti mj. vysvětlovat smrt, tak do toho.... kéž by to šlo slyšet!! Kdo nechce dětem na zvídavé otázky odpovídat, tak by jim neměl číst. Snad žádné knihy.... Co třeba zlý vlk v Karkulce???
Jedna z mých osobních TOP knih. Od dětství krásný laskavý a ve své podstatě pro náš život poučný příběh, kterému chci věřit i v dospělosti.... Už těch chudobek je kolem mne hodně.... Díky pane Karafiáte !!
Večerníček mě provázel v dětství a každé léto sledování broučků, jak krásně svítí... Broučky od pana Karafiáta mám ráda, ale je to melancholické čtení. Konec bych si představovala jinak, ale smrt k životu patří...
Tohle je jedna z mých oblíbených knížek z dětství. Pamatuju si jak mi ji četla babička a pak i mamka.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Broučky pana Karafiáta jsem svým dětem nikdy nečetla. Je tam příliš mnoho moralizování, nabádání k poslušnosti a divných dlouhých souvětí. A na konci všichni zmrzli. Proč to nekončí optimisticky jako ostatní pohádky - třeba, že žili až do smrti. Mám z té knížky divný pocit.