Broučci
Jan Karafiát
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu.... celý text
Přidat komentář
Jan Karafiát napsal toto základní dílo české dětské literatury přesně sto let před mým narozením. Používá něžný a srozumitelný básnický sloh a mě nezbývá než doporučit.
Moc hezké čtení. Už jako malá jsem je měla ráda. Je to i místy smutné čtení.
Mnohem víc se mi líbili Broučci ve zpracování Ludvíka Součka jako povídka "dej ať se tě bojíme" ve sbírce "Zájem galaxie"
Poměrně depresivní čtení pro děti, protože se tam často umírá. Ale tak nějak to patří do povinné literatury.
Nikdy jsem nechápal posvátnou úctu, která tuto knihu vždy obklopovala (dnešní děti by to asi nazvaly "hype"). Přirovnání k Andersenovi sedí - je to tísnivé a depresivní, ale nepostrádá to poetiku. Rozhodně to není pro děti, zvláště ty dnešní, pro které kniha, ovlivněná dobou, v níž vznikla, musí být strašně nesrozumitelná. Vhodné asi jen jako dobová zajímavost pro dospělé a zájemce o českou literaturu 19. století.
Dceři (7let) se Broučci líbili a jen kvůli ní jsem knihu dočetla celou. Mně se jednoduše nelíbilo neustálé podsouvání náboženství.
- Část 2 - i dále spoileruju, ale doporučuju přečíst...
Pokračování je taky zajímavý. Z knihy tak trochu vyplývá, že nejen, že byl Brouček mrzutej z toho, že se jim neroděj žádný děti, dokonce je na Berušku vyloženě hnusnej. Janinka (rodinná přítelkyně) broučka zklidní, že kdyby Bůh chtěl, aby měli děti, tak by je měli, ať se o tohle nestará, protože pán Bůh si ho objednal na svícení, ne na to, aby příliš přemejšlel, nebo měl nějaký emoce, žejo. A že teda Bůh asi nechce, tak ať jsou pokorný a poslušný. A najednou se jim začnou rodit caparti. Maminka prvního hned naučila nejdůležitější modlitbu: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný." - Sorry, jsem prostě musela. No a s tou rodinou teda otec Brouček jaksi zmoudří, přestane býti neposlušný, počne býti poslušný, a učí svejch 10 dětí, aby byli taky poslušný, protože on jak někdy nebyl, tak se měl zle, skoro zemřel atd, ale pán Bůh ho sám naučil poslouchat. A tak jsou všichni poslušný a dobře se maj, jen se pořád musej poučovat, aby byli dost poslušný.
Když si je zavolá Janinka na rozloučení, že se chystá umřít, tak oni jsou z toho smutný, načež ona je sjede, že snad oni budou neposlušný? Nebo nedejbože snad po ní chtěj, aby snad ona byla neposlušná? (chápej - bránila se smrti) Tak vidíte, prostě ticho, Bůh si mě chce vzít, tak pokorně šla umřít. Dál ještě důraz na to, že byla pannou, a proto její sedmikráska (která vždycky vyroste, když nějakej brouček někde umře) měla červenou krajku jako krev. LOL.
Jo a tohle je taky dobrý téma... Když se rozebírá ne/nutnost ženění. Prej kdo může, tak se musí oženit. (Může, a tedy musí každej chlap vlastně.) Ale některá žena se vdát nemusí, když nemůže (jakože ji nikdo nechce.) Protože věc se má tak, vážení. Ženská může jen doma sedět na zadku a čekat, až se jí někdo přijde vyznat, a bude si ji chtít vzít. Když se tak nestane, musí umřít jako panna, protože to tak Bůh chtěl.
Konec je ovšem taky mazec. Takže v poslední kapitolce je hláška, že kdoví, jestli ti broučci přes zimu nezmrznou. Ale tak což... když zmrznou, tak zmrznou POSLUŠNĚ. (Ne, fakt si nedělám humor.) A ano, umřeli. Ale určitě poslušně. Co je ale na tom zajímavý, odstaveček před tím se řeší, že rodina Broučkova má na zimu nasysleno hodně dřeva, a tak budou v zimě v pohodě. Nicméně jejich řekněme sousedi dřeva moc nestihli nachystat. A tak jim rodina broučkova část svýho dřeva daruje. No a pak teda ten konec, že umrzli. Co z toho jako plyne? Mám dvě verze, jednu horší, než druhou. Zaprvý, Karafiát chtěl říct, že pomáhat bližnímu svému se nevyplácí, možná to vlastně je i neposlušnost do světa vůbec zasahovat, žejo. Ale řekněme, že by tohle někdo, kdo si říká křesťan, nevymyslel. Tak druhá varianta. Celá rodina broučků (2+10 dětiček) umrzli proto, že se obětovali pro ty sousedy. A smrti se nesmíš protivit, protože to tak Bůh chce, takže... je to křesťanskej nonsens. Obětuj se, a nebudeš spasen, nýbrž.... no vlastně asi jo, po smrti možná jo. Ha ha. Jenže k tomu, jak autor v knize neustále opakuje, že "jen poslušný broučky má Bůh rád a má je na starosti a nic se jim nestane", je to teda konec s olbřímím COŽE.
Jo a kdyby snad někdo chtěl vyzdvihovat dílo po stránce jazyka, ani čeština není nijak úžasná... Skoro každá věta začíná na A, a v knize se pořád objevujou hodně podobný fráze, věty, někdy úplně stejný, a někdy i stejný odstavce. Výrazivo je někdy voleno vzhledem k publiku opravdu velmi svérázně, např. "bylo po něm", "byl s ním konec". Z čeho jsem taky nemohla, je způsob, jakým jsou napsaný přímý řeči. Prostě normálně vedle sebe, bez žádnejch popisů, kdo co říká. Předčítat se to teda nedá, pokud neměníte hlas na postavy v rozhovoru. Nicméně, to nepovažuju za nevýhodu, protože pokud to nepředčítáte někomu v rámci pobavení a úžasu nad tou hrůzou, pak to fakt nepředčítejte nikomu, a už vůbec ne dětem.
Knihy (žel bohu mám doma 2 výtisky) ani nechci dávat dál, nejradši bych je spálila jakožto nejvíc kacířství vůči samotnýmu životu, lidem, i tomu nejvyššímu - univerzu.
Na wikipedii mě velmi pobavila poznámka, že Karafiát, kterej byl i panebožetosnadnenímožný vychovatelem, je ceněnej pro to, že "počítal s psychologií dítěte. - Tak to je dobrej výsměch. Asi s ní počítal, a vypočítal si, jak co nejvíc děti a lidi traumatizovat, nebo nevim.
Zajímavý taky je, že se kniha proslavila za socialismu, kterej rozhodně takhle nábožný věci nijak nepodporoval... Vysvětluju si to právě tím brutálním prosazováním slepý poslušnosti, a důrazem na to, že prostě broučci se neptaj, nepřemejšlej, jen makaj. Co ale vede lidi k tomu to mít rád v dnešní době, to teda fakt netušim.
O nějakejch HODNOTÁCH ve stínu toho všeho výše se fakt jako mluvit nedá. A jako jediná výtka knize, že je moc smutná, že tam každej umře... To je fakt to nejmenší jako.
A jestli si myslíte, že přehánim, tak bohužel ani trochu. A to ani nešlo vylíčit všecko.
-Část 1-
Panebože... ano, doslova ty... jako předpokládala jsem, že takovou strašnost už tady věcně okomentovali za mě jiný. A taky tak nemnohý učinili, ale bohužel reakcí je tu příliš mnoho, tak se to ztrácí. Takhle to vypadá, jako by to snad byl opravdu "klenot český literatůry", takže... směle do toho.
(Jo a nevim, jestli jsou některý verze jiný, já četla z roku 71, a když jsem si našla pár pasáží ve vydání někde z levnejch knih kolem roku 2000, tak text byl úplně stejnej.)
Nelze komentovat, aniž bych neSPOILERovaala děj. Ale pokud se to snad chystáte číst dětem, fakt si to radši přečtěte, ať víte, do čeho jdete, probůh.
Takže o čem kniha vlastně je? Kdybych to měla shrnout v jedný větě, tak řeknu, že Broučci jsou o tom, že Bůh chce, aby všichni byli POSLUŠNÝ, protože o tom opravdu celá kniha je, a ještě je to vlastně nedotažený - viz níže. Slovo poslušnost se skloňuje opravdu snad skoro na každý stránce.
Každej náznak zápletky v týhle knize naprostejch........ blábolů končí rozuzlením, který souvisí s ne/poslušností. Takže těžko to v tom nevidět. Já se po přečtení nebo vyslechnutí slova poslušnost oklepávala vždycky, ale tady to nabralo úplně jinejch, květnatejch až karafiátovejch rozměrů!
Jakmile Brouček vyvine jakoukoliv touhu po poznání světa, je potrestán Bohem za tento svůj přečin, kterej ve skutečnosti žádným přečinem není. Ale autor to prostě vysvětlí jako neposlušnost, všichni to Broučkoj 4x zopakujou, že by ale měl být poslušný, protože to Bůh chce, ale on není.
Takže čekejte modlení a kecy o Bohu v každý kapitole, ale i složitější teologický spory (např. kapitola 5, otázka, zda je ve zbožným životě poslušnost důležitější, než obětování - úplně normální téma do knihy pro mrňouse...), 3x za knihu broučci zaletěj do kostela poslouchat kus kázání, kde je opět kus složitý teologie, kde se zmiňujou i ty dva další z Trojice, a zmínka o placení penízků církvi 2x za knihu už jen vyloudila na mojí tváři velkej úsměv údivu, čeho se ještě nedočkám.
Taky neustálý zvolání "pán Bůh tě naučí poslouchat". a "Jen poslouchej, však tě pán Bůh naučí!" nebo "Ach, on byl snad neposlušný!" se opakujou fakt o hodně víc, než je zkousnutelný. Jo a poslušnej chce bejt brouček proto, protože si to přejou rodiče, a aby se mu zas něco špatnýho nestalo. Po vnitřní motivaci ani památky. A nechybí samozřejmě i zmínka o peklíčku, kam má podle Verunky Brouček přijít, protože je - wait for it - jó, učíte se rychle! Totiž ne-po-sluš-ný! --- No já nevim, fakt nějak nechápu adoraci knihy v kontextu zvlášť český antináboženský společnosti. Krom toho všeho, že je to naprostá vymejvárna mozku a fanatismus, tak tomu děti nemůžou vůbec rozumět.
První modlitba v knize (mimochodem hned po prvních pár větách), z který se mi hned zatmělo před očima, stojí za samostatnou zmínku, nebo spíš rovnou citát.
Ó, náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Ještě to nestačilo?!? Dobře, tak co neustálý rozebírání rodičů, jestli brouček byl poslušnej (v nepřítomnosti otce), matčino žalování, a co reakce otce (na nedotaženou klukovinu) že tedy "Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší." = jakože není neposlušná. Jo, úplně normální vyhazovat dítě z baráku za dětský škádlení.
Dobře, teď moje nejoblíbenější pasáž knihy ve třetí kapitole. Co říkáte na tu pohádku - spíš horor o koťátkách? Taky v pohodě? Přečetli byste to (nebo nedejbože /jste to) svejm dětem? Pro ty, co to nečetli, Brouček prosí o pohádku na dobrou noc. A matka mu začne vyprávět. Že žily byly koťátka. A maminka je jednou nechá doma, aby šla sehnat něco k jídlu. Před odchodem jim zatopí. Načež koťata se začnou kočkovat, nakonec hádat, vytahovat se a prát. Jak se strkaly, tak převrhly kamna, a všechno ve světnici začlo hořet. Koťátka křičely a chtěly utýct, ale nebylo kudy, a tak "oheň je přece sežral." A když přišli tatínek s maminkou, chaloupka byla spálená a koťátka byly spálený, a to všechno proto, že - wait for it - no jak jinak! Protože byly koťata NEPOSLUŠNÝ!!! Pak mě dorazilo pokračování po vylíčení tohohle hororu: "Brouček poslouchal. Líbilo se mu to." Tak tady si fakt ten Karafiát už dělal normálně srandu.
Další zajímavou kapitolou je vynucenej sňatek. Brouček by radši Verunku (která vypadá jako beruška), leč to je milí drazí asi jiná "rasa", nebo možná člověk - "fuj" - jinýho vyznání, s nímž poslušnej brouček přece nemůže nic mít. Když má brouček tendence za ní chodit a poznat ji, je skoro umlácen k smrti - samozřejmě za neposlušnost. Bůh chce, aby si poslušně vzal berušku (která není beruškou, ale tím samým jako brouček), protože proč? No protože je poslušná, a protože si to my rodiče přejeme, a nikoho jinýho už nenajdeš. Takže brouček jde, a žádá je o ruku tím způsobem, že "rodiče chtěj, abych si berušku vzal". Co otec berušky? No jasně, "my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát." - No jako fakt. Když rodiče svolej (na základě toho, že neposlušnosti Brouček lituje a že už bude poslouchat), takhle to taky říkaj rodiče Berušce, protože ta ho samozřejmě taky nechce kvůli tomu, že je neposlušnej. Tady musim citovat: "Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi-li ty desetkrát horší nežli Brouček!" (OMG) I když se dřív moc nemuseli, tak teď se samozřejmě lousknutím prstu maj rádi a pokorně se vezmou. No ještěže to stihnou, než broučkovi rodiče zemřou, aby mohli v klidu zemřít, že jejich dítě je správně poslušný, a splnilo jim jejich přání ohledně sňatku, žejo.
- pokračování v druhým komentáři -
Knihu jako celek jsem poprvé četla asi před patnácti lety, nyní podruhé svým dětem. Skvělé jsou hlavně popisy přírody a sounáležitosti mezi broučky, pamatuji si, jak jsem v dětství opatrně našlapovala po louce a v lese, abych nějakému broučkovi nezničila domeček. :-) A při pohledu na chudobku jsem si vždy vzpomněla... Hodně se mi líbí opakování pasáží, které dětem usnadňuje pochopení textu. Samozřejmě pohled na výchovu a celkově bytí na tomto světě jde ruku v ruce s tím, že knihu napsal hluboce věřící člověk před téměř 150 lety.
Broučci byli už za mých mladých let nemoderní. Navíc se závadnými náboženským pozadím. Právě proto jsem je podědila a poctivě četla. Rodiče se mi totiž starali o to ,aby se mi dostalo i jiného vzdělání než době poplatné nalévárny na základní škole. Po letech jsem je četla znovu svým dětem . Pro ně to musel být už úplně jiný vesmír,ale kupodivu se jim taky moc líbili. Proto mají pevné místo v dětském oddělení naší knihovny a seznámím s nimi určitě i vnoučata,jestli se jich dožiju. Když ne příběh,tak nádherné ilustrace budou fungovat dál .
Strašně rozporuplná kniha. Na jednu stranu lyricky starosvětská, protkaná cyklickým plynutím času s důrazem na roční období a zakalená notnou dávkou nostalgie (i díky populárnímu večerníčku), na druhou plná škrobeného moralizování, ubíjející slepé poslušnosti a fatalismu, kdy vše je v rukou božích a za sebemenší prohřešek je zvídavý Brouček potrestán tak, že sklapne krovky a stane se prakticky kopií vlastního otce, do toho místní mravnostní policie, manipulátorka Janinka, která se nebojí ani victimblamingu a nejrůznějších podob citového vydírání. Negativa za mě bohužel převažují.
Osobně jsem zastáncem toho, že pohádky nemusí nutně obsahovat cukrkandlový happy-end (viz některé lidové pohádky, Grimmové nebo Andersen), ale tady?
„Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“
Brr... Hnusý náboženský fanatismus.
Tyto pohádky jako malé se mi nelíbily. Dala jsem jim šanci v aknize v dospělém věku. Bohužel mám stejný názor.
Z dětství jsem si pamatovala jen střípky zfilmovaného příběhu o broučcích. Díky svým zkresleným (romantizovaným) představám o Broučcích jsem jedno starší vydání knihy pořídila. Dnes jsem knížku v rámci předčítání na dobrou noc dočetla a jsem smutná. Nejedná se o žádné veselé povídání, které člověku udělá radost. Kniha je především o víře v Boha, poslušnosti a smrti. Obávám se, že jsem toto věhlasné dílo četla poprvé a naposled.
Překrásný příběh plný opravdové lásky, pokory a soudržnosti hladí duši jako vánek. Příběh broučka klidně plyne a zve ke ztišení, k přemýšlení a je v kontrastu s řadou dnešních "dětských" příběhů oplývajících násilím a zlobou, které rozvíjejí v dětech roztěkanost, agresivitu a sobectví. Toužím, aby mé děti byly poslušné, uměly si pomáhat v těžkostech a poznaly přirozený běh života. Proto jim budu číst tuto knihu, tento poklad.
Krásné příběhy broučků. Maminka nám je četla vždycky před spaním. Veselé i smutné, ale to je život taky. Bohužel jsem o tuto knihu přišla a už ji neseženu s tak krásnými ilustracemi. Jako malá jsem vždycky začínala nejprve s obrázky.
Milé postavičky. Ale je to celé takové křesťansky utažené a mravokárné. Už jako dítě mě vyžadování poslušnosti a služby opravdu naštvávalo.
Milé dílko, které si pamatuju zfilmované. Přesto mě knižní předloha neoslovila. Věčné opakování o poslušnosti nebo že jinak broučky stihne trest a bude se mít špatně? No je to taková výchova strachem.
Jiné pasáže byly pěkné, jak si autor hraje s češtinou, zdrobňuje a nebo opakuje věty. Je na tom něco uklidňujícího.
"Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo..."
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Kniha "Broučci" od Jana Karafiáta ma sprevádzala detstvom a dodnes v mojej pamäti vyvoláva nostalgické spomienky. Táto rozprávková kniha ma preniesla do tajomného sveta drobných stvorení, ktorých dobrodružstvá sú nielen fascinujúce, ale aj poučné. Autor nádherne zachytil krásu prírody a detskej fantázie, pričom do svojich príbehov zaplietol hlboké myšlienky o priateľstve, rodine a hodnotách, ktoré sú aktuálne aj v súčasnosti.
Pri čítaní som sa cítila ako súčasť ich sveta, prežívala som ich radosti, strasti, ale aj spoločné chvíle pri získavaní životných skúseností. Karafiátovo majstrovské písanie vytvára čarovnú atmosféru, ktorá ma neustále nútila zahĺbiť sa do ďalších riadkov.
Moje detstvo by nebolo úplné bez týchto krásnych rozprávok, ktoré mi poskytli nielen zábavu, ale aj morálne ponaučenia. "Broučci" sú pre mňa viac než len kniha – sú to spomienky, ktoré si vždy s láskou uchovám vo svojom srdci.