Broučci
Jan Karafiát
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu.... celý text
Přidat komentář
Je letní čas. V tomto čase jsme chodívali s dětmi pozorovat Svatojánské broučky na jednu stráň. Pokud jste někdo zažil takovouto letní noc, kdy není nikdy tak úplně tma a uprostřed nezřetelných stromů probleskují světélka, tak víte, o čem mluvím. O kouzelné atmosféře, o hlubokém pokoji uprostřed mnohdy chaotického světa.
A další silná vzpomínka se váže s dětstvím mým, kdy jsme doma otáčeli stránky velmi staré knihy s překrásnými ilustracemi a poslouchali hlas maminky, který nás vedl do světa Broučkových dobrodružství. Později jsem četla již sama. Vnímala jsem vtipné momenty "foukání do komína", dobrodružství a nebezpečí prvních letů. Ale nejvíce ve mně zůstával melancholický pocit, když někdo z broučků umřel a na tom místě vyrostla chudobka. Dosud mám tento kvítek spojený s touto melancholií. Jsou asi různé druhy smutku. Existuje zřejmě i pohádkově krásný. A o tom je tato kniha. Smrt patří k životu, i když nevím, zda mě melancholie této knihy nepoznamenala tenkrát až moc.
Musím popravdě říct, že jsem se radovala, když se "záhadně ztratila" poslední strana prastaré knihy.
Nedávno jsem u maminky hledala, a ztratila se již celá kniha, ale z toho žádnou radost nemám. Pokusím se to vydání nějak dohledat.
Doporučuji hlavně tu procházku za živými světluškami :o)
Těch 80 stran se neuvěřitelně vrylo do paměti. Jsem rád že jsem na ni narazil až v dospělosti, jelikož jako dítě bych nejspíš neměl klidné myšlení .Moc bych to pohádkou nenazval, jelikož se dobrého konce nedočkáte. I celá knížka se nese v duchu že vše je pomíjivé a de facto nic není na věky. Chápu že takový je život a dětem je to třeba přiblížit, ovšem Karafiát to posunul o několik příček výš a po přečtení máte chuť knihu vyhodit se slzami v očích, vzteky přes zavřené okno.Jak bych takovou knížku ve finále vysvětloval dětem asi zažít nechci. Je to něco jak kdybych psal knížku o osudech jedné rodiny a v poslední větě bych tu spokojenou a hodnou rodinu nechal přejet náklaďákem... Tak na mne působí Broučci.
Tohle je moje nejneoblíbenější dětská knížka na světě. Už jako malá jsem z toho chytala úzkosti, a vůbec se mi tenhle pochmurný příběh nelíbil, zvlášť ten konec. Navíc je to neskutečně moralizující - nezlobte se na mě, ale když se mi přihodí něco špatného, mám zůstat sedět se založenýma rukama, protože to tak bůh chtěl? To teda ani omylem. Broučci navíc vyplýtvají celý život tím, že svítí lidem, kteří to vůbec nepotřebují.
Jako dítě jsem broučky milovala. Pohádka pro děti je to překrásná. Jazyk, jakým je psána, je květnatý, milý, přívětivý. Ale bohužel jako dospělá vidím mezi řádky něco, co mě znepokojuje. V pohádce se odráží stav společnosti, v jaké autor žil. Tradiční rozdělení na mužské a ženské role - muži-broučci pracují mimo domov, ženy-berušky se starají o domácnost, o to, aby měli muži po pracovním dni veškeré pohodlí.
A zároveň v tom celém vidím ještě něco a nazvala bych to vzorem pro výchovu za pomocí strachu. "Musíš poslouchat", to se v knize opakuje několikrát na každé stránce. Musíš, protože když budeš poslouchat, nic se ti nestane, nebo se ti alespoň nestane nic, co by si Pan Bůh/vládnoucí společnost nemyslel, že tak není správné. Pokud snad poslouchat nebudeš, zle se ti povede. Je v tom jak silný odraz křesťanské víry, tak také odraz socialistické společnosti (i když bylo dílo napsáno ještě dlouhou dobu před nástupem socialismu, i tak tam ty ideje cítím).
Knížka čtená již v mých dětských letech. Seriálové ztvárnění Broučků pouštěné ve večerníčcích je taktéž úžasné. Takové pohádky jsou dnes ojedinělé..
Kniha nás s dcerou úplně nenadchla,máme raději příběhy s dobrým koncem,ale je to klasika.
„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“
Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.
Moc,moc krásná kniha,ještě dnes si vybavím ten krásný večerníček(perfektně namluvený).Ale dnešní děti(i můj vnouček)k těmto knihám moc netíhnou.
"Ó náš milý Bože
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme."
Moje cácorka ulovila "Broučky" v knihovně a já si řekla: proč ne? Ráda si zavzpomínám na večerníčky. Po třech stranách jsem se dcerce omluvila, že s touhle knížkou končíme. První důvod máte hned v té modlitbě nahoře: nebudu předškolnímu pulci motat kokos náboženstvím. Jestli bude k nějaké víře inklinovat, až nabere rozum, budiž, ale já ji k tomu nepovedu. Bůh je mi svědkem!
Druhým důvodem jsou zdlouhavá souvětí o prdu:
"Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce."
Důvod číslo tři jsou dialogy, co mi nelezly přes mozkové závity, natož přes pysky:
„Ó, oni ti přece něco dali! Kmotřička včera povídala, že až tam přijdeš-“ „Oni něco mají?“ „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ „Hm, ať si to nechají!“ „Ó, však ty si tam pro to půjdeš!“ „Ó, nepůjdu!“ „Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“ „Ó, daleko.“
Zdržím se hodnocení, po těch pár stranách bych stejně neměla nárok. Večerníčky se svou roztomilou výtvarnou stránkou a působivým dabingem mají své kouzlo, ale než bych "Broučky" předčítala já, to bych snad raději... co já vím, třeba skládala ze strouhanky původní rohlík. Jsem prostě nekulturní pohan, budu to se sebou muset vydržet.
Broučky zrovna čteme se synem, knížka je ozdobou dětské knihovničky, ilustrace pana Trnky jsou překrásné a příběh sám o sobě je pěkný, výchovný, nostalgický i smutný. Stejně jako život. ;-)
Kniha je psána hezky, ale já jsem bohužel ani v dětství ani při předčítání dětem "lásku" k Broučkům nenašla. Ale protože to je pouze můj subjektivní názor, dávám 4*, protože si to dílo zaslouží.
Dodnes si vybavuji ty nádherné ilustrace, které mě jako malou okouzlovaly, strašily a nesmírně bavily!
Vlastním vydání z roku 1997, Librex ... krásné, vyloženě dětské, ilustrace mi asi jako dítěti ubíraly na depresivitě celého příběhu ...
Moc smutná kniha, přítel říkal, že zda to budu číst dcerce, budu se divit, jak je to smutné a měl pravdu, on by to už nikdy nečetl, já dcerce jsem to četla, že si tu knihu vybrala z naší Knihovny, ale podruhé ji též číst nebudeme, ale berme to i tak, že broučci opravdu v zime zmrznou a lidé bohužel umírají, vždyť já už mám jen maminku, to je život, bohužel, ale jasné, nemusíme to dětem číst, stejně život poznají sami.
Pán, co se tady naváží do věřících, vězte, že přítel věřící je a Broučky rád nemá !!!!
Ještě dá knihu do odpadu, no asi by napsal lepší, ráda si přečtu, až vydá neodpad pan Subyk1.
Na tuto knihu mám z dětství příjemné vzpomínky, jen ten konec mi přišel docela smutný.
Nostalgie. Jiné slovo mě nenapadá. Čas od času si knihu přečtu, ač už dávno nejsem dítě. Že je z ní cítit fanatismus, jak tady bylo napsáno, si nemyslím. Když si uvědomíme kdy byla napsaná a že autor byl kněz, tak v ní Bůh chybět nemohl. Musím se však přiznat, že když jsem ji četla dětem, tak jsem občas některé věty vynechávala. Zrovna tak konec o smrti broučků. Na to měli dost času. Přečetli si to sami, když se naučili číst.
Dočetl jsem Broučky a cítím se asi jako Phoebe, když dokoukala skutečný konec Věrného Reka.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Mám radši příběhy, kde to dobře končí... Ale přesto hezky napsané.