Buď, kde si
Štěpán Smolen
O múdrosti púštnych otcov a nástrahách dnešnej doby Do akej miery opustiť tento svet, aby človek našiel stálosť? Štěpán Smolen so skupinou púštnych otcov, dávajú jednoznačnú odpoveď: “Buď, kde si!” Len sa zo všetkých síl snaž ustáliť svoj život aj myšlienky, čím sa pripravíš na očistu svojho srdca, ktoré potom necháš Boha naplniť láskou.... celý text
Přidat komentář
Líbilo se mi, že kniha má příběh a není to jen strohé vysvětlení, jak zůstat stálý. Čtení mě však docela znepokojovalo, protože jsem si stále říkala, že nevím, jak zkušenosti pouštních otců přenést do dnešní doby, do mého života, že to snad ani nejde. To podstatné si z knížky odnáším (stálost závazku, místa, lásky, myšlenek - asi nejobtížnější), ale nějaké konkrétní způsoby realizace přímo pro mě to bude asi na dlouhé rozjímání.
Parádní záležitost. Vtipná a hluboce duchovní. Ideální pro člověka hledajícího své životní povolání a poslání. Musí se nad ní občas přemýšlet, ale stojí to za to.
Krátke pasáže z prostredia kňazského seminára boli zábavné, ale väčšina knihy bola o akýchsi mníchoch a to išlo úplne mimo mňa. Knižka je veľmi abstraktná a mňa nebavila. Autor má na YouTube video k rovnakej téme a to ma naopak bavilo veľmi.
Tohle je skvost a klenot, kterým bych ze srdce ráda obdarovala všechny své blízké i vzdálené k blížícím se Vánocům a Adventu. Zejména ty, kterým téma otců pouště už trochu něco říká. Není to však vůbec podmínkou. Štěpán alias Vojtěch vysochal opravdu kvalitní literární prvotinu. Je to nádherná oslava srovnanosti, střízlivosti a nelehké cestě k ní v současné bezbřehosti.
Pravdu má jistě pode mnou Raymond, ale beru téma jako spíš seznamku s tématem a s velkým povděkem kvituji hravost a odlehčenost humorem
Vřelé díky!
7/7
P.S. Souhlasím s kolegou výše, video je daleko víc živé :o)
https://www.youtube.com/watch?v=bCyrfCNNU8Y
„Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ránou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou,“ (Smolen, 2016, s. 124).
Pokud bych měl po přečtení knihy vyzdvihnout jeden převládající pocit, byla by to překvapivá domněnka, že si autor knihu napsal především sám pro sebe, pouze s druhořadým ohledem na čtenáře a čtenářskou obec.
Kniha exceluje v popisné rovině, to jest ve schopnosti během jednoho rozvitého souvětí charakterizovat a bez příkras popsat nějaký problém či neutěšenou situaci. Z této přednosti ale též vyvěrají – respektive jsou s ní spojeny – dvě největší slabiny knihy. Je to inklinace ke generalizaci a snaha o rámování do vzletných jednovětých přesahů; viz např. „Pokud uhneš…“ (Smolen, 2016, s. 58).
Knize se tak úplně nedaří v rámci diskuze jednotlivých problémů vyjasnit a definovat třeba implicitní rozdíl mezi asketismem a sebemrskačstvím, přestože tyto termíny přímo či nepřímo zmiňuje, a činí tak právě buď skrze přílišné zjednodušování, nebo naopak baterii ultimativních výroků.
Ve výsledku mně z knihy po jejím dočtení na mysli neustále tanou spíše konkrétní inspirativní příběhy – což rozhodně není málo, právě naopak –, ale jednoznačné kontemplativní poselství se topí někde v písečné závěji neúplných indukcí a rozevlátosti. Jinými slovy, kniha disponuje trefnými reflexemi mnoha individuálních trápení, ale je poněkud skoupá či nedůsledná v otázce jejich řešení.
Ako sa vraví, Pán Boh má všelijakých svätých. V Nebi nájdeme Terezky Ježiškove aj Jánov Krstiteľov, miernych Františkov Saleských aj cholerických Petrov... No a tiež púštnych otcov.
Smolen ich náuku aplikuje do súčasného časopriestoru, a to navyše veľmi pútavo, inteligentne, dokonca vtipne a hravo. Autor má talent a štýl, okrem toho aj čo-to naštudované a prežité, vďaka čomu je jeho dielo nielen duchovnou, ale aj literárnou lahôdkou.
Trúfam si predpokladať, že v jeho knihe si pre seba veľa (ale minimálne aspoň niečo) nájde nielen každý kresťan, ale i človek.
Knihu mi pujcila kamaradka na zacatku karanteny. Dlouho jsem ji nevzala do rukou a ted uz vim, ze ji chci na trvalo ve sve knihovně. Nabyta myslenkami. souzní se mnou a ukazuje mi spravny směr. Budu se k ni rada vracet a verim, ze azbudu mit svuj vladtni vytisk, tak si mnohe pasaze i vyznacim????
Chtěje udělat alespoň malou tržbu kamarádce v malém knihkupectví, nechal jsem si poradit a zakoupil tuhle knihu. Ač křesťan – nekatolík, musím s většinou psaného souhlasit. I civilní zkratkovitý humor je příjemný.
Knihu jsem původně pořídil na základě recenzí jako dárek. Posléze jsem však zapochyboval o jeho vhodnosti a tak skončila na dlouhou dobu opuštěna na dně zásuvky. Až do doby koronavirové pandemie, kdy jsem ji vzal na milost, přiznávám, že s určitou počáteční nechutí plynoucí zřejmě z mého nepříliš vřelého vztahu ke křesťanství, zvláště pak tomu institucionalizovanému. Zde jsem však zažil opravdu příjemné překvapení - příběh je proložený jemným civilním humorem postrádajícím křečovitost, s níž jsem se setkal v jiných dílech křesťanských autorů. Moudra v něm obsažená jsou sdělována nenásilně a, pokud mohu soudit, poukazují na velkou vnitřní vyzrálost a nadhled autora. A zejména dvě závěrečné kapitoly pak, řekl bych, obsahují skutečnou tresť a jádro křesťanství a pohladí čtenáře po vyprahlé duši. Děkuji.
toto rozhodne nie je literatúra na kúpalisko. kým som tých 150 strán prelúskal, prešiel týždeň, mám v knihe kopu lepiek a idem si ich popozerať, lebo sa za nimi skrývajú myšlienky, ktoré stoja nie za jedno prečítanie.
Nádhera. Nemám ještě úplně utvořený názor na tuto knihu, ale její četba byla velmi obohacující a inspirující. A zábavná.Určitě se k ní vrátím.
Moje prvé stretnutie s púštnymi otcami. Hodnotím ako veľmi zaujímave a obohacujúce. Autor nás utvrdzuje v tom že je nevyhnutné si vybrať jednú cestu a ostať jej verný. Neustále preberanie medzi viacerými cestami, prípadne vracanie sa na začiatok nás neurobia šťastnými. Treba sa zamerať na jedno a vytrvať - výsledky sa dostavia.
"Kresťan nie je strom koreniaci v zemi, ale naopak. Je obrátený hore nohami. Korene má v nebi, u Boha. Tam čerpá miazgu a na zemi len vydáva svoje plody. Podľa vzoru vteleného Syna, ktorý sa rozdáva ľuďom práve preto, že patrí Otcovi."
Dôležité je zakoreniť sa pevne - v nebi.
Výborný hlavní nápad, výborné dílčí nápady (např. C. K. HLUBINA), ale zpracování mě místy spíš rušilo. Možná autor časem vyzraje... Některé myšlenky se několikrát rušivě opakují, zápletka s určitým počtem povolených znaků mi nepřišla zajímavá apod. Ale myšlenka, že by se dnešní smrtelník setkal s konkrétními pouštními otci, je zajímavá a kniha stojí za přečtení.
C. K. HLUBINA
Toužíte po zážitcích?
Potřebujete změnu?
Drtí vás rutina?
Pojeďte s námi
na místo, kde jste!
Pořádáme
Dobrodružné výpravy za setrváním,
Putování pouští všedních dnů.
Cesty z labyrinta světa do ráje srdce.
Zůstaňte!
Využijte i vy
příležitost neodejít.
Pod vedením certifikovaného průvodce.
„To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“
Nesoustředěnost a nestálost jsou známé nemoci naší doby. Potýkáme se s rozptýleností pozornosti i neochotou k závazkům. Termín prokrastinace se stal součástí našeho slovníku a s obavami sledujeme, jak nás proměňuje (dokonce i neurologicky) nový způsob vnímání médií na internetu nebo používání sociálních sítí (což zdaleka není jen ten proklínaný facebook). Také společenské standardy se otáčí, často doslova o 180 stupňů: zatímco ještě o generaci zpět při neúmyslném otěhotnění svobodné dívky všichni okolo doufali, že se otec pochlapí a požádá o ruku, dnes naopak celá rodina trne, aby to mladí náhodou neuspěchali a nehnali se do ženění – obavu z nezařazení se nahrazuje obava z uvázání se.
Zdálo by se, že nová diagnóza si bude žádat nové způsoby řešení. Ale kniha Štěpána Smolena dokládá pravý opak, velmi přesvědčivě totiž ukazuje, že odpovědi byly vysloveny mnohem dříve, než byly položeny otázky. Moudrost otců poustevníků je hluboká a jejich myšlenkám se vyplatí naslouchat – mnohokrát jsem žasnul, jak přesné a trvalé platné jsou, a jak dokážou být ve své nesamozřejmé prostotě ukazatelem na cestě i pro běžného smrtelníka ve 21. století.
Nemám moc rád, když jsou filozofické nebo teologické úvahy prezentovány v žertovném stylu, pamatuji si například, jak jsem před časem rozmrzele koulel očima nad formou Lewisových Rad zkušeného ďábla. Jenže kniha otce Štěpána je legrační nenásilně a hlavní hrdina je okouzlujícím způsobem roztomilý – taková katolická verze mága Mrakoplaše, řekl bych :-) Ono to není tak jednoduché, jak to ve výsledku vypadá, napsat vtipný příběh je docela náročný úkol – zdaleka ne všechno, co vyvolá smích při vyprávění u piva pak opravdu funguje na stránkách knihy. U Smolena ovšem ano – a humorné scénky zde navíc nejsou (až na výjimky) samoúčelné, ale slouží lepšímu pochopení textu.
„Svoboda vyžaduje stálost.“
Jsem moc rád, že jsem se k Buď, kde jsi dostal. Byla to pro mě správná kniha ve správný čas. Ne všechny rady se dají bez přemýšlení použít (ženě týrané manželem těžko budeme radit, že má zůstat kde je, stejně jako knězi, který přestal mít rad lidi), ne všechny čtenáře osloví (Ludwigovu knihu o konci prokrastinace má na tomto webu do přečtených knih zařazeno o dva řády víc lidí), ale křesťansky založený čtenář, který cítí, že čas jeho života utíká a nechce promarnit svoji hřivnu může být osloven, poučen a povzbuzen. Paradoxně tak může kniha oslavující stálost být impulsem k potřebným změnám :-)
V Jánovom evanjeliu sú dva Pánove výroky: Nie sú zo sveta, ako ani ja nie som zo sveta a Ako si mňa posla do sveta, aj som ich poslal do sveta. Musíš žiť oba. Nielen ten druhý. Musiš patriť Bohu ako hlad, aby si patril svetu ako chlieb.
Nemôžem teraz predovšetkým prichádzať k ľuďom. Nemôžem im prinášať plody, ktoré nemám. Je potrebné starať sa o korene. A ak teraz nechám Pána, aby ma zalieval a osvecoval, nakoniec na mne Jeho ovocie dozreje. Nemusím sa príliš trápiť, komu bude dané. Mojou úlohou je príprava srdca cestou ustálenia - jedine do ustáleného srdca sa totiž Božia láska môže bez prekážok vlievať. Kam ma potom Pán povedie, či do pustatiny, alebo do veľkomesta, to už nezávisí odo mňa, ale predovšetkým od toho, ktorý ma vedie.
Skvěle napsaná kniha, plná hlubokých moudrostí. Jak často si vytváříme zadní vrátka, neustále jenom hledáme a neumíme sa zastavit a žít v přítomném okamžiku na místě, kde jsme teď. Jak často utíkáme sami před sebou. A jak často tím pádem nemáme šanci zaslechnout Boží hlas v nás.
Ustálenost srdce - to je teda výzva. Díky autorovi, určitě si od něj přečtu i něco dalšího.
Na mě možná až moc fantasy - navíc, tohle je ještě víc fantasy než běžné fantasy - vždyť tam ke vstupu do "jiného" světa nebylo už ani to zrcadlo či skříň! :D Ale jinak pěkně zpracované a hlavně pravdivé. Pocit, který ve mně zůstává ale málem nejsilněji, je nutkání jít spočítat znaky posledních stran - jestli autor nešvindloval. :D
Velmi pomalé meditativní čtení jednoho donutí podívat se pravdivě na svoje působení na této zemi. Velký dík.
Milým a úsměvným příběhem jsou předkládána k zamyšlení hluboká poznání moudrých pouštních otců.
Pro mne jedna z knih, které je dobré číst opakovaně...
Ak by som si mohol ponechať len desať kníh a do konca svojho života by som smel čítať už iba tie, táto knižka by bola medzi nimi.
„Duše je studánka – když ji prohloubíš, tak se očistí, když ji zasypeš, tak zmizí.“
„Jsi nemocný,“ zopakoval, „protože marníš čas v planém snění. Vydal ses po cestě, ale pokukuješ po jiných. Lecčeho jsi ochutnal, ale k ničemu se nezavázal a nikde jsi nezůstal. Životem jen bloumáš.“
„Ale v čem je problém? Proč bych neměl své možnosti zvážit?“ hájil jsem se. „V našem století vládne svoboda, víš? Můžu si, co chci. Nejsme ve starověku. Ani společnost, ani starost o přežití mi nediktují, co dělat.“
„Svoboda tomu říkáš?“ zašklebil se zas Kasián. „Tady na poušti to nazýváme svévolí. Svobodou je stav, kdy mi nic nebrání v konání dobra, kdy už nejsem otrokem vášní. A svobodný nebudeš, pokud se nejprve nezavážeš.“
„K jídlu je svobodný ten, kdo se dovede postit. K cestě ten, kdo dovede zůstat. A v lásce zas ten, kdo zůstává věrný. Dokud jdeš poslušně jen tudy, kudy tě táhnou vášně, jsi jejich otrokem, ne pánem. Svoboda vyžaduje stálost.“
„Jak tohle souvisí s láskou?“
„Úzce. Milovat nebudeš, dokud nebudeš mít čisté srdce – svobodné od neřestí, prázdné od zlých vášní. K čistému srdci dojdeš jen stálostí myšlenek, pozorností k vnitřním pohybům ve své duši. A dokud se neuvážeš k nějakému životnímu stavu a k nějakému konkrétnímu místu, budou tě zaměstnávat pouze pohyby vnější. Budeš hledat řešení v útěku jinam, ve změně klimatu nebo povolání, a prchneš vnitřnímu zápasu. K pravému boji tě přinutí až dobrovolně zvolená nutnost doživotního setrvání právě zde – až svatba, svěcení nebo sliby. Cíl je nebe, cestou do nebe láska, cestou k lásce čistota srdce, cestou k čistotě srdce setrvání ve vnitřním zápase a cestou k vnitřnímu zápasu vnější připoutání k místu a životnímu stavu.“
„Nejprve musím přijímat, abych mohl dávat. A teprve tím, že neuteču z místa, kde jsem, poznám své nedostatky. Zjistím, kdo jsem, a to je mnohem důležitější poznání než obhlédnout všechny divy světa. Až když díky pozornému prodlévání objevím nemoci vlastního srdce, můžu se léčit. A teprve vyléčené srdce dokáže lásku přijímat a taky – bez pádu do marnivosti a dalších vášní – dávat druhým.
Čím dále půjdeš, , tím méně poznáš. Zbrklou cestou někam dál se totiž vzdaluješ tomu nejdůležitějšímu dílu: připravování se pro Boha. Kdo se toulá za každou svou touhou, ten si nejspíš lže, že ho cizina učiní šťastným. Jenže trvalý pokoj dá jen Pán, když se mu otevřeme. A k tomu není třeba běhat. Mladým mnichům, které svrbí nohy a vábí horizonty, otcové dole v cenobiu říkávají: ‚Budete pít z mnoha louží, místo abyste vykopali studnu.‘“
„Snáz se tam navodí ruch, snáz se tam lidé krmí nepotřebnem až k prejedení – a přitom se nikdy nenasytí. Je tam tak lehké být doma, a přitom nesestoupit k sobě. Tamní domorodci vědí o světě mnoho, o sobě málo a o Bohu téměř nic. Vynalezli bariéru proti Božím dotekům: říkají jí zábava. Její pomocí vyplňují všechny prázdné prostory, které jim po práci zbudou. Zanesou tak každou skulinu, která ještě mohla zůstat pro modlitbu, a přehluší tím jeho tichý hlas. A protože neslyší, toulají se pak za svými nápady a nekráčejí k cíli.“
„Můj svět je interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy. Než stačím sdělení strávit, už mě to táhne někam dál, do nepřeberna dalších oken. A v nich je obsah taky interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy a taky mě volá ke klikání… až k úplné zahlcenosti. Všechno si můžu zjistit hned, ale někdy už nemám sílu tu lavinu informací třídit, a prostě se dávám nést proudem. Už nestíhám řešit, co je dobré a krásné a pravdivé – jen se nechávám informovat a bavit. Sahám v datovém fastfoodu po levných potravinách a snadno se jich přejím. Každé sebepovrchnější zjištění je hned blogováno a tweetováno – ještě dřív, než stačí dozrát. Nestřídmě požírám zárodky cizích myšlenek a sám se pak stávám podobným svému jídlu. Pohazuji kolem sebe bonmoty, protože dlouhé věty stejně nikdo nečte. Rychlost se pustila do zápasu s hloubkou a zvítězila. V bitvě Tolstoj versus Twitter čtyřdílný románový kolos prohrál se zprávou o sto čtyřiceti znacích. Mám hlavu plnou dnešních zpráv a instantních postřehů svých přátel – tím vším je síť zasypána a marně v té změti postradatelných jednotlivostí hledám slova, která by stála za trvalé střežení v srdci. … Jsme obklopeni prodejci snadného uspokojení. Sytíme své stále širší, stále mělčí touhy pomocí stále agresivnějších podnětů. Hltáme instantní štěstí, ale hned nám zas kručí v srdci. A výsledkem toho přejídaní se požitky není radost, nýbrž rozmrzelost.“
„… není možné, aby nám druhý způsobil zlo. Skutečným zlem je hřích. A hřích musím chtít, ten se mi nemůže stát zvnějšku. To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“
Štítky knihy
křesťanství duchovní život mnišství duševní cvičení trpělivost pouštní otcové
Autorovy další knížky
2016 | Buď, kde jsi |
2018 | Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha |
2020 | Cikánský evangelia |
2017 | Sehnsucht: Úvod k romantické touze |
2021 | Pominuté chvály |
Tak tohle je super léčba na tu uspěchanou, překotnou dnešní dobu. Autor využívá moudrost tzv. pouštních otců, aby nabídl lék pro problémy moderního člověka. Fantaskní prvky příběhu tomu dodávají šmrnc.