Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4831
4831
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Román na Větrné hůrce bylo pro mě velmi náročné čtení. Na začátku jsem měla trochu problém s postavami, kdo kam patří a jaké jsou mezi nimi vztahy. Když jsem si to porovnala postavy, začala jsem mít problém s tím, co čtu. Román je napsaný výborně, má spád, ovšem ten negativismus, to zlo a nepřátelství v něm, to byl pro mě oříšek. Některé pasáže jsem musela i chvíli rozdýchávat, abych mohla pokračovat ve čtení dál. Trochu to napravili poslední strany knihy, šťastný konec je milý a znamená snad konec zlých povah na Větrné hůrce.
Nezapomenutlný milostný příběh jehož tragičnost prožijete až do poslední stránky ... a pak, že spravdelnost neexistuje ... jo, jo v trochu jiném balení a mimo předpokládaný úhel pohledu :) ... kniha je prostě "kouzlem" života :)
Klasiku mám obecně velmi ráda, nikdy mi nevadila povinná nebo doporučená četba, ale do Větrné hůrky jsem se chvílemi musela nutit a pořád jsem čekala na pointu. Většina povahových vlastností, resp. jejich totální ubohost všech do jednoho, mi připadala velmi nereálná a ani jedna postava mi snad nebyla sympatická. Bohužel musím dát za tři. Někde v polovině jsem si uvědomila, že už jsem ji jednou četla, takže také podle toho je jasné, že mne ani tehdy moc nezaujala.
Jediný román Emily Jane Brontëové, považován za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury. Podle mě měli tehdejší kritici pravdu, když dílo nebylo dobře přijato. Jen proto, když je něco považováno za klasické dílo neznamená to, že je hned super. Hlavní postavy jako rozmazlená Kateřina nebo věčně nakrknutý Heathcliff nejsou ničím sympatické ani zajímavé. Postavy jsou každou chvíli uražené jenom proto, že vedou konverzaci s někým jiným. Pokud knihu nepřečtete určitě o nic nepřijdete :) Tak teď do mě fanoušci Větrné Hůrky a Drozdova :)
Úžasné čtení! Tajemné, pochmurné, dokonale čtivé. Ten Emilyn styl psaní je pastva pro oči! Hltala jsem každé slovo. Krása! A konec úplná třešnička na dortu. Moc doporučuju.
Četla jsem verzi z r. 1978. K téhle knížce jsem si udělala ve svém čtenářském deníku tuhle poznámku: Příběh je jedním velkým přehledem toho nejubožejšího v lidech – postavy jsou vzteklé, hysterické, kruté, bezcitné, pesimistické, plné pomsty a odporu. Číst to bylo utrpení. Takže tak. Můj názor nezlepšilo ani filmové zpracování. Tuhle knihu fakt nemusím.
Krásné, strhující, drsné, děsivé.....člověk si nese celý život křivdy z dětství.
Díky čtenářské výzvě jsem se dozvěděla, že Charlotte Brönte autorka Jany Eyrové ( můj oblíbený román v době puberty) měla také sestru. Tento román mě mile překvapil. Podle obálky jsem si myslela, že se bude jednat o romantický román. Převrat v psychologický román jsem opravdu nečekala. Přečetla jsem jedním dechem.
Obal to má jako červená knihovna, ale jestli je to červená knihovna, pak je to ta nejspíše nejvíce syrová a nejdepresivnější, jaká kdy vznikla -- plná rozdílů mezi slabými a silnými, plná nemocí a smrti. Heatcliff je zajímavou postavou, která uvízne v paměti. Je tragickou postavou hříšníka, který nikdy nepřijde k nápravě. Kdyby své snažení orientoval na konání čehokoliv, co by mělo nějaký kladný výsledek pro ostatní, mohl by najít smysl života. On místo toho raději vše ničil kvůli toho, že mu bylo v životě neustále jen křivděno s vidinou toho, že to tímto všem okolo vrací.
Na druhou stranu, co je na Heathcliffovi sympatické a svým způsobem obdivuhodné, i přes všechny jeho negativní vlastnosti (a že jich je), je jeho mimořádná oddanost ke Kateřině, která poté bohužel přeroste až v chorobnou, destruktivní posedlost, díky které se zničí stejně jako předtím Kateřina.
Zajímavá postava je taky hospodyně Nelly, která je vlastně jediným člověkem, který do příběhu plného silných destruktivních lidí a dobráckých slabochů, vnáší zdravý selský rozum (snad ještě z vypravěčem Lockwoodem).
Asi jediné, co mě na příběhu mrzelo, je, že postava vypravěče Lockwooda je strašně strohá, moc jsme se o něm nedozvěděli, až na to, že to byl osamělý měšťák. Na to, že to byl vypravěč, je tohle strašně málo. A sic jsem se dočkal jeho očekávaného krátkého, ale pro dějovou linku hodně podstatného zásahu do děje, doufal jsem z jeho strany v něco ještě více.
Naprosto skvělá a čtivá kniha plná tragédie. Jinak některé ty komentáře naprosto chápu, protože já mám doma ty knihy dvě. Jedno vydání z roku 2011 a tam jsem se nedostala ani přes první stránku. Opravdu příšerný překlad. Jenže teď se mi dostlala do ruky nová z nakladatelství Leda s novým překladem a ta kniha se četla naprosto sama. Tu knihu jsem dala na dvakrát a naprosto mě vtáhla a pohltila. Takže co můžu doporučit, tak dobře vybírat ohledně překladu.
Pro mě osobně to mělo atmo jen v prvním "přijití" , kdy vešel do temný kuchyně, kde na něj čuměli hnusní psi do nichž pán kopl a kdy vešel odpornej "pán domu" a jeho neméně odporná snacha.
Pak u nich přespal - první známky jakéhosi čehosi.
Jde domů, a tam se dozví další tuny střípků o lidech, ve kterých jsem měla zmatky už jen díky podobným jménům.
No a tím se to rozsekalo.
Tak jsem skočila na konec.
Ta knížka má sice jakýs takýs děj, ale je podaná divně.
Začátek slibný, prostředek zamotaná nuda, konec jen nuda. Nechápu, proč to muselo být tak překombinované a už vůbec nechápu oblibu této knihy. Ale tak proti gustu..
Kupodivu mne kniha příjemně překvapila. Dokonce i hl. hrdina Heatcliff mi byl, i přes svou nenávist, simpatický. Kniha mě rozesmála, rozesmutnila i dojala v některých částech. Takže já doporučuji.
Člověk by se na tento román měl dívat optikou roku 1847, nikoliv tou roku 2018. Pak by zřejmě lépe pochopil, proč je románem tak významným nebo by aspoň nevynášel soudy o "příšerném stylu, příběhu o ničem, přílišném umírání, fňukání hrdinů, naivitě ženských postav" a tak dále.
Nejde o romantickou love story, která vás znudí svou předvídatelností, zřejmě proto se čtení může zdát náročnější a jednání postav nepochopitelnější.
Ač se jedná o veskrze temné čtení plné hrubostí, emočního vypětí, pomstychtivosti, zla, hádek, pláče a divokosti, které silně koresponduje s koloritem anglických vřesovišť a slatin, román ve mě zanechává hluboký dojem.
Obdiv Emily Brontëové, která jako žena (ač pod pseudonymem) v tehdejší době byla schopna dát takové dílo dohromady a zpřístupnit ho světu.
- ,,Nesmíš v nikom vidět nepřítele, dokud se ti to neprokáže."
Krásné poukázání na to, jakou zlost lze v člověku probudit již v útlém věku, když mu není dávána téměř žádná láska a on nezná nic víc, než jen zlost. Heathcliff zasvětil celý svůj život pomstě. Pomstě na lidech, kteří mu ze života udělali peklo. Pomstě na těch, kteří svým chováním změnili nepoznanou duši člověka na monstrum. Nadsázka chování hlavních postav, tyranie, pochmurná atmosféra, Na větrné hůrce.
K četbě mě přivedla proslulost tohoto díla patřícího v dnešní době ke klasice a také vysoké hodnocení čtenářů, od kterého jsem si slibovala úžasný literární zážitek. Žádná radost se u mě však nedostavila. Kniha mi co do obsahu přišla opravdu špatná. Vyjma pana Lockwooda je chování všech aktérů mimořádně pitomé (omlouvám se za ten výraz, ale bohužel je dle mého názoru nejpříhodnější). Čtenář je vystaven celému potoku slz, které nemají žádné kloudné opodstatnění, dále musí čelit zvýšené nemocnosti a úmrtnosti hlavních postav a odbýt si i nějaký ten překotný sňatek, přičemž o všem je zpraven místní drbnou Nelly Deanovou, která má být asi vzorem ctnosti a majitelkou patentu na rozum. Co dodat, čteno se sebezapřením a bohudíky dočteno.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Je možné, že na vichrných skotských vřesovištích planou takové vášně ?
Autorka vytvořila jeden z krásných románů o lásce, zradě a smrti - a pomstě ...
Vzájemný vztah divokého Heathcliffa a svéhlavé Kateřiny je osudový a zničující ...
"Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem - podstata života.
Já jsem Heathcliff. Sama moje bytost je on."
Na tehdejší dobu nekonvenční láska - a společenské zábrany jim neumožní společný život - Heathcliff miloval a byl zrazen...
"Nemůžu žít, odešel mi život, nemůžu žít, odešla mi duše!!!"
Pomstou postupně ničí příslušníky obou rodů - ale v závěru se přece jenom zdá, že láska mladých bude cestou z prokletí...
I po letech čtenářský zážitek - a možná i více pochopení pro ty trpící duše..
Kniha tu má celkem rozporuplná hodnocení - možná k ní čtenář musí dozrát.
Já ji určitě doporučím - má oblíbená.