Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Tak jsem včera o půl dvanácté zaklapl Větrnou hůrku, knihu kterou mi má přítelkyně doporučovala snad 2 roky. Dřív jsem si myslel že je to ta slaďárna s panem Darcym, vlhkým snem všech čtenářek a tak sem knihu odkládal jak se dalo. Když sem zjistil, že tomu tak není a že je Větrná hůrka obydlena podivíny, psychopaty a šílenci, že se to odehrává na samotě plné vřesovišť, skal, mokřin, lesů, bažin a dalších krásných míst, můj zájem vzrostl a tak jsem se během horkých červnových dnů přenesl na promrzlý anglický zapadákov. Výborná volba, mohu rovnou říci.
Už forma vyprávění evokuje, že Emily měla všechno krásně promyšlené. Většina příběhu je vyprávěna novému obyvateli sousedství Větrné hůrky služkou, jež byla přítomna u všech osudových událostí. Když pak vypráví to, co jí vyprávěl někdo jiný, dostane se příběh do několika rovin, ale nehrozí nepřehlednost. Emily má vše pevně pod kontrolou.
Co se týče postav, bytostně nesnáším rozmazlenou šlechtu se všemi svými upjatými pravidly, nemocemi, incestem a podobně. Z toho důvodu mi Heathcliff, ač jsem Emily podezříval, že v jeho postavě chtěla vyvolat alegorii se Satanem, nebyl tak nesympatický, jak být nejspíš měl. Ten člověk chtěl zkrátka žít se svou životní láskou, toulat se s ní přírodou a oddávat se nekonečné vášni. Vždyť jediná opravdová láska (kromě konce) byla v celé knize právě mezi ním a Kateřinou číslo jedna. Všechny ostatní vztahy byly vykalkulované, umělé, unylé, jak zpívá Kocáb: Takhle skončí, kdo se spokojí.
Bohužel osud/postavy Heathcliffa několikrát pořádně nakopnou a nechají se vyválet ve sračkách. Udělají z něj tvrdého parchanta, který žije jen ze zhrzené lásky a touhy po pomstě. (Scéna, kdy ve sněhové bouři vykopává z hrobu svou lásku budiž klenotem romantické literatury.)
Právě díky jeho démoničnosti je Na Větrné hůrce tak strhující čtení.
Tady budu asi prozrazovat děj.
To jak nechá zemřít svého "bratra", jak z jeho syna udělá analfabeta, jak terorizuje všechny věčně nemocné pracháče s jejich poníky, snobstvím a srabstvím byl balzám na mou duši.
Edgar, ač miloval svou ženu i dceru byl vlastně hrozný sráč. V té době to možná bylo v pořádku, ale nechat svou dceru, aby do šestnácti let znala jen pár kilometrů pozemku svého obydlí je úchylné až hanba. O neustálém prcání bratranců a sestřenic se ani nemá cenu vyjadřovat, přeci jen v 19. století na té krvi lidem záleželo krapet více. Ale ať se pak nediví, že se průměrně dožijí dvaceti let.
Jak se kniha schylovala ke konci, očekával sem katarzi, výbuch šílenství a hněvu, leč Emily překvapila a děj odbočil pro mě neočekávaným směrem. Smrt Heathcliffa ve mně vyvolala smutek, ač to byl většinu života hrozný parchant. To, že zbylé postavy našly svůj kousek štěstí po jeho smrti (a přesto ho někteří nedokázali nenávidět) jen dokazuje, jak silný charakter byl. A ten happy end si po všech těch sračkách zasloužili.
Tohle prostě miluju. Je to úchvatné čtení. Doteď mě překvapuje, jak moc jsou postavy propracované a příběh neskutečný.
Mnoho pocitů na několika stránkách úchvatného románu. Zbožňuji sestry Brontëovi a jejich styl psaní.
Já jsem se do Větrné hůrky zamilovala. Občas mi vadily postavy a jejih chování, to však nemění můj celkový dojem. Knihu jsem zhltla jedním dechem a ještě dlouho jsem nad příběhem přemítala.
Palec od toho, komu přišel Heatcliff jako totální ...... A absolutně ne jako zamilovaná a romanticky založená postava co se všude udává.
Postavy jsou pro mě nepřesvědčivé. Buď autorka nekontrolovala, co už do knihy napsala, nebo se snažila o grotesku. Nejnázornější příklad je služebná Nelly, která má půl knihy zlé tušení a předtuchy, ale když její paní najenou odchází s oním domělým zloduchem Heathcliffem, ani ve snu ji nenapadne, že je něco v nepořádku. Byť je děj zajímavý a příběh vlastně dobrý, kvůli několika takovým logickým lapsům pro mě ztratil ono kouzlo.
Pěkná kniha, má dobrý příběh, ale asi bych neřekla, že nějak zvlášť poutavý. Nepřipadalo mi, že se do knihy nějak nutím ale zároveň to rozhodně nebylo takové, že bych se nemohla dočkat jak to bude pokračovat…zkrátka taková oddychovka.
Furt tam jedli ovesnou kaši, takže asi jako u všech knih ve kterých jsou časté pasáže s jídlem, jsem si ji i párkrát musela ke čtení udělat, z toho jakou jsem na ní měla furt chuť.
Také pro mě je poměrně těžké zformulovat si na tuto knihu názor. Musím se přiznat, že první polovinou jsem se musela doslova prokousávat, protože mi opravdu vadilo, že se v příběhu nevyskytuje jediná sympatická a přívětivá postava. A vše bylo tak plné nenávisti a zášti! Jakmile se však děj stočil k malé Cathy a Lintonovi, začetla jsem se a toužila se dozvědět, jak to s nimi dopadne. Opravdu zvláštní knížka - krásné popisy přírody a charakterů postav, trýznivý smutek, posedlost láskou... Nejspíš nebyla úplně něčím pro mě, nezanechala ve mně nějaký hlubší dojem, ale přesto věřím, že si ji někdo dokáže oblíbit.
Ako decko som ju bez problémov prečítala aj 2x. Aj keď ma iritovalo, že celý dej je iba o bezhraničnej nenávisti, dala sa prelúskať. Paradoxne teraz, po rokoch sa môj pokus zastavil prakticky na začiatku, kedy som už nevládala a nevydržala som ani do smrti Cathy. Čistá nuda. Prepáč Emily!
Po nekonečném týdnu konečně dočteno a já se stále nemohu rozhodnout, jestli se mi líbila či ne. Mám z této knihy hodně smíšené pocity. Pokud očekáváte román typu Jana Eyerová či Pýcha a Předsudek, musím vás vyvézt z omylu. Na Větrné hůrce bych spíše zařadila do dramaticko-psychologického žánru (románu). Nejvíce sympatická postava mi byla paní Deanová, která asi jediná z postav nabyla selského rozumu. Co se týče Heathcliffa, ze začátku mi ho bylo velmi líto, jak se k němu všichni chovali. Ke konci jsem ho spíš nenáviděla za jeho pomstychtivé činy, ačkoliv jsem je vlastně chápala. Obě Kateřiny mi přišly docela nafoukané a rozmazlené.
Ale jinak samozřejmě knihu doporučuji! Je to takový ten klenot klasické literatury, který by si měl každý přečíst.
Tedy... na knihu jsem se těšila, ale přiznám se, že jsem se místy do čtení musela nutit. Jsem ráda, že jsem si Hůrku přečetla, ale jsem také ráda, že už to mám za sebou. Mé pocity jsou rozporuplné. Román je dobře napsaný, velmi sugestivní a má atmosféru. Jenomže je to taková zdlouhavá telenovela 18. stol. s celkem nesympatickými postavami. Nějak jsem v příběhu nedokázala najít zalíbení.
Nemůžu jednoznačně říct, že bych Na Větrné hůrce milovala, ale ani že tuto knihu vyloženě nenávidím.
Když jsem přemýšlela nad tím, co konkrétně mi vadilo, došla jsem ke třem hlavním problémům.
1) Vypravěč.
Dle mého názoru by bylo mnohem lepší, kdyby se příběh odvíjel od od okamžiku, kdy se na scéně objevil Heathcliff. Vypravování třetí osoby mi přijde přitažené za vlasy. Myslím si, že pan Lockwood i samotná Nelly jsou pak jen výplň, která má vše spojit dohromady, ale ve výsledku to vytváří necelistvý dojem.
2) Postavy.
Absence aspoň jedné sympatické postavy. Jediní, kteří mi jakž takž nelezli na nervy, byli Edgar Linton (spíš mi ho bylo líto) a Lockwood (protože ani nebyl prostor si k němu vypěstovat odpor). Ostatní mi byli protivní, nedokázala jsem je pochopit a jejich chování bylo místy hysterické a iracionální.
Taktéž nechápu, jak někteří lidé milují Heathcliffa. Byl to spratek už od útlého dětství. Nedokázal se vyrovnat se svou minulostí, jeho hnací silou byla touha po pomstě. Stejně jako Catherine, byl sobec. Našla jsem v něm pramálo lidskosti.
Catherine ani nemá smysl komentovat. Kolikrát jsem měla touhu jí při čtení profackovat.
Mladá Catherine byla rozmazlovaný jedináček. Při různých příležitostech se projevila její dvojí povaha. Celkově vzato však byla o něco snesitelnější než ostatní.
3) Konec
Přehnaně optimistický a se zbytkem příběhu tvoří kontrast, který působí nepatřičně. Neříkám, že postavy si zaslouží trpět až do bůh ví kdy, ale určitě se ten konec dal lépe promyslet.
Abych nepsala jen samé negativní věci, je pravda, že autorka skvěle vykreslila atmosféru prostředí. A jestli jejím cílem bylo vyvolat paletu různých emocí, bezpochyby se jí to podařilo.
Jsem si jistá, že knihu si v budoucnu opět přečtu. Je tam totiž mnoho názorů a skrytých cest, nad kterými lze přemýšlet, a které čekají na to, až je objevím.
Je nutné ocenit odvahu, kterou Emily projevila při vydání takové knihy v tehdejší době. Vůbec se nedivím, že působila značně kontroverzně.
Nakonec bych chtěla dodat, že knihu bych doporučila všech (i přes mé výtky). Je to totiž nezapomenutelná zkušenost.
Já tuhle knížku prostě a jednoduše miluju...Četla jsem ji 2x za poslední dva roky. Neskutečná klasa, pohádkové to sice není, avšak příběh a charaktery postav skvělé vybarveny. Knížka má trochu delší rozjezd, takže pokud na začátku stále necítíte to ONO, dejte tomu ještě šanci a pokračujte ve čtení!
Kniha je skvělá. Zápletka jednoduchá, děj smutný, přesto se mi román četl výborně. A popis Větrné hůrky, velice tajemného místa. Skvělý.
Hodnotit tuto knihu mi dalo víc práce, než jsem čekala. Styl psaní, vystavění příběhu jako takového i prostředí hodnotím velmi dobře, avšak hlavní postavy mi při nejlepším úmyslu prostě nebyly sympatické. Hlavně co se Heatcliffa týče. A to i přesto, že chápu jeho pohnutky.
Dramatický příběh byl napsán velmi čtivým stylem. Skoro bych ho nazvala dobovým psychothillerem. Nechybělo tomu napětí, patologické postavy a situace, ze kterých zůstával rozum stát. Když si uvědomím, že taková byla doba a lidé mohli něco podobného zažít, jímá mě z toho hrůza. Kniha se mi až na malé výhrady líbila a rozhodně doporučuji k přečtení.
2019/17
Některé knihy by se neměly nazývat klasikou. Šlo by je rovnou přiložit...
Dost morbidní příběh. Lidé umírají v sedmnácti, v pětadvaceti, v devětatřiceti a ještě si přejí smrt svého dítěte před svou vlastní... Určitě je to dobře zpracované vyprávění, ale já tomuto žánru moc neholduji. Četla jsem kvůli výzvě.
Mě osobně kniha nějak extra nenadchla. Prostředí bylo krásné, příběh napínavý a co se týče postav to byla jedna velká katastrofa. Ani jedna se mi nelíbila. Nejvíc mi tam asi seděl Hareton, ale to je asi tak všechno. Knihu jsem právě kvůli postavám musela vždycky tak na půl dne odložit a potom se k ní zase vrátit, a proto jsem ji četla celkem dlouho (asi 5 dní). Kdybych ji dala na ,,jeden zátah", tak bych ji asi roztrhala, jak mě ty postavy vytáčely :D. Rozhodně bych se nechtěla narodit do té doby.
Od knihy jsem čekala rozhodně víc. Prvních asi 50 stránek jsem se totálně ztrácela v postavách, ale jakmile se začalo vyprávět o minulosti a postavy tam byly popsány hezky postupně a od začátku, tak jsem se hned zorientovala. Teď se chystám podívat se na film a uvidíme, třeba si ji někdy v budoucnu přečtu znovu a pochopím co na ní všichni tak milují. Mě bohužel neuchvátila.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Z tehle knizky mam hodne rozpoluplne pocity. Mam ji v knihovne uz par let a cetla jsem ji uz nekolikrat...ale! Nemuzu rict, ze bych byla z knihy, deje i postav buhvijak odvazana...jedina sympaticka mi byla pani Deanova a o Headclifovi si myslim vsechno mozne, ale rozhodne ne, ze je to romanticky hrdina, jak je vsude prezentovam. Presto se ke knize cas od cadu rada vracim a prozivam znovu ten pribeh nestastne lasky odehravajici se kdesi v Anglii.