Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Tahle knížka si mě nezískala. Docela jsem se na ni těšila, protože ji všichni vychvalovaly a četla jsem na ni i retelling, který byl skvělý. Bohužel mi nesedl styl psaní a četla se mi těžce. Příběh pro mě nebyl nic nového a většinu knihy jsem se nudila. Jsem ráda, že jsem si ji jednou přečetla, ale znovu už ne.
Dokonalé! Skvělé charaktery postav, pochmurná atmosféra, jedinečné vztahy, láska, nenávist,..
Knihu jsem četla před lety spíše ze zvědavosti, proč jsou z ní někteří čtenáři, tak nadšení. Mne kniha nijak extra neoslovila. Četla se mi ztěžka, vše bylo ponuré, jako to v té době bylo asi normální. Ale bohužel wau efekt jsem z ní neměla. Zkusím si ji přečíst i teď, s odstupem času a třeba se mi názor změní.
Román Búrlivé výšiny si buď zamilujete, alebo naopak vás dokáže poriadne deprimovať o čom svedčia aj nižšie uvedené komentáre.
Čítala som ho už viackrát a stále ho vnímam rovnako aj po tomto poslednom prečítaní.
Osobne tento román hodnotím ako veľkolepé literárne dielo, ktoré ukrutným až depresívnym spôsobom odhaľuje silu a podstatu lásky.
Veď iba láska dokáže ušľachtilú dušu zmeniť vplyvom okolností na netvora bez kúska citu, alebo naopak temnú a na prvý pohľad bezcharakternú bytosť môže láska pretvoriť na lepšieho človeka.
Najviac oceňujem, ako sa podarilo autorke zachytiť pochmúrnu a tajomnú atmosféru, ktorá čitateľa neustále drží v napätí a očakávaní ešte temnejších dejových zvratov...
Až zrazu sa na konci začína cez temnotu rozjasňovať niečo žiarivo čisté a krásne v podobe lásky dvoch potomkov jej zatratencov.
Příběh plný emocí, zahalující vše temnou a sžírající mlhou z okolních blat, která zlem a nenávistí otrávila snad všechny postavy v této knize. Tragický příběh.
Já tento příběh nemohu nemilovat. Zamilovala jsem se do něj už na střední, kde jsem si zoufale přála, abych mohla o Větrné hůrce povídat u maturity - tolik bych toho nakecala! Tohle přání se mi sice nesplnilo, ale samotný román už má nezaměnitelné místo v mém srdci! Nyní jsem se k němu po několika letech vrátila a nebyla jsem zklamaná. Trochu jsem se bála, že další roky mého života a nová míra vyspělosti mi nakonec ukážou, že příběh není zase takový skvost, ale mé obavy byly zcela liché! Zamilovala jsem se do příběhu snad ještě víc!
Ano, pro někoho to může být příliš popisné, příliš ukecané, protože jedna postava ze sebe dokáže vyloudit monolog klidně i na tři strany, ale já to jako mínus nevnímám. Popisy krajiny byly tak živé, že má láska k anglické přírodě při prvním čtení ještě vzrostla a přes svou ponurost a melancholické dojmy je to pro mě zkrátka to nejkrásnější místo na světě. Už jen kvůli té krajině stojí za to se do příběhu ponořit.
Co se postav týče, každá byla jedinečná. Nahlížením do jejich myslí se mi zdálo, že se více přibližuji samotné Emily a ze slov její sestry, jež si uzurpovala dvě předmluvy ve vydání, které jsem četla, jsem pochopila smýšlení, povahu a křehké nitro autorky a během čtení jsem si všechny tyto aspekty ještě více uvědomovala. Žádná postava není stejná jako předešlá. Z původně oblíbené paní Deanové jsem přesedlala na Haretona, z něhož se vyklubala má nejmilejší postava. I přes svou hrubost, kdy rostl jako dříví v lese, v sobě dokázal díky mladé Cathy najít špetku citu a tu poté živit a získat zpět hrdost, jaká mu jako Earnshawovi náleží. Přestože mě nikdy nepřestane fascinovat milující, spalující a zároveň nenávistný vztah mezi Catherine a Heathcliffem, stejně fascinujícím se pro mě stal vztah Cathy a Haretona. Myslím, že sám Heathcliff je postava, která snad nemá v literatuře obdoby. Komplikovaná, drsná, zapšklá, pomstychtivá, přesto milující, ovšem tak brutálně a nelítostně, až se sama láska přetaví ve spalující nenávist. Přesto snad nakonec jeho život skončil šťastně, když se setkal se ženou, již tolik miloval i nenáviděl zároveň. Dokázala bych o něm mluvit snad věčnost.
Kniha je samotnou esencí temné melancholie zasazené do příhodné krajiny a samotný příběh by se snad ani nemohl odehrávat jinde. K autorce chovám hluboký a upřímný obdiv. V mysli křehké ženy se zrodil příběh tak brutální a temný, který, byť byl jediný, dokázal chytnout za srdce spoustu generací.
Mně tato kniha připadala naprosto odlišná od všech těch klasických příběhů (romantických). Prvne jsem čekala nějakou starodavnou romantiku, kterou si přečtu jen abych věděla, proc je to tak oblíbené. Nakonec mě to ale dostalo. Ty postavy jsou tak neuvěřitelně vykreslené (každá postava má svoje vlastní propracované vlastnosti). Snad všechny postavy stojí za povšimnutí (i samotná chůva). Samozrejmě Heathcliff je velice diskutabilní postava (mě osobně připadá, že kdyby v dětství zažil jiné zacházení, nestal by se takovým jakym se stal - což ho samozrejme neomlouvá ). Moji nejoblíbenější postavou je Hareton, který dokázal přes neuvěřitelně těžké dětství a přes hnusné chování Katky, ji odpustit a dát ji novou šanci (dcera Katky je milionkrát lepší než její matka, i když taky je to pěkně rozmazleny spratek).
Je tu psáno plno komentářů o tom , jak jsou všichni psychopati, ale řekla bych, že v dnešní době takových najdeme plno (i horších), ale pretvarka je daleko větší (plus kdo vidi pod pokličku domácnosti). Samozrejmě je jiná doba, takže i jiné příběhy (avšak s podobnými vlastnostmi-předsudky, přetvářky, sobectví...).
Temný příběh, s ještě temnějšími postavami.
Doporučuji číst za tmavých podzimních večerů, při svitu lampy, kdy za okny kvílí meluzína a u nohou vám spí černý kocour. Prostě takové to typické anglické počasí. Když už melodrama, tak se vším všudy!
Díky této knize pochopíte, proč někteří nenávidí lidi. A anglické romány.
Tenhle literární počin by mohl být dokonalý. Kdyby ovšem neměl jednu fatální chybu: Ukecanost. A to tak velkou, že když jsem zkusila přečíst jednu větu ze začátku stránky a pak až poslední větu na té samé stránce, vůbec o nic jsem nepřišla. Jiank nemůžu mu ovšem upřít místy zajímavý a někdy trochu komplikovaný děj, krásně ponurou atmosféru a tak barvité popisy krajiny, že člověku se zdá, jakoby po celou dobu společně s hrdiny rejdil po skotských blatech. Takhle ovšem nemůžu jinak a hodnotím jen jako průměr. A ještě jednu poznámku si neodpustím: Myslím že asi nejsem jediná komu ani jeden z hlavních hrdinů nepřirostl k srdci. :D
To je srdcovka srdcovek. Za mě je 5 hvězdiček málo. Můžu číst stokrát a vždy mi něco dá.
Na svou dobu velmi, ale to velmi výživná kniha. Každá z postav by mohla soutěžit v Maratonu Psychoušů a kontumačně jej vyhrát. Nemohu dát míň než 5 odporně pokřivených * (jakkoliv za některé romantické výlevy bych * ubíral, naštěstí každý takový výlev byl vykoupen něčím sadistickým).
Mé dvě následující poznámky se týkají zdejších komentářů:
1. Všem těm, kteří se pozastavují nad krátkou životností hrdinů, či nad negativností postav/příběhu, doporučuji si něco nastudovat o pozadí autorky. Žila v skutečně větrné vesnici, jejímž problémem byla navíc pitná voda, která byla soustavně obohacována o vitamíny a minerály ze zdejšího hřbitova. Dejte si dvě a dvě dohromady a přestaňte se divit, že někde, kde se lidé často nedožili ani třicítky, vzniklo takhle chmurné dílo. A když k tomu přimícháte i Bronteovic bratra, který byl věčně pod obraz, skoro podpálil tuším zdejší školu (a asi stál modelem pro Hindleyho Earnshawa), získáte přibližnou představu.
2. Velmi mne udivuje počet zdejších komentářů, které se zastávají Heathcliffa. Copak je až tak vysoké procento (hlavně) dam, které dokážou skoro líbat ruku, která je mlátí?? Heathcliff nebyl žádný rozervaný romantický hrdina, ale normálně sadistický, agresivní, nevybitý, majetnický a manipulativní zmrd. Jedinou chybu spatřuju u otce Earnshawa, že v něm vytvořil pocit, že má zadnici ze zlata. Vlohy pro násilí ale chlapec již bezpochyby měl v sobě, a určitě by se projevily, a to dřív nebo později. Díky Hindleymu se projevily dřív. Je tedy opravdu překvapující, že se najde tolik lidí, kteří ospravedlňují to, že měl vliv na smrt velkého počtu lidí, vliv na druhou generaci konfliktu, která s původem celého problému měla málo společného (které navíc velice pokazil start do života) a také vliv na mínění zdejších lidí.
Tato kniha je podle mě jednou z nejslavnějších. Zmínky o ní slyším ve filmech, seriálech, dalších knihách.. všude. Tak jsem si ji musela přečíst také. Mrzí mě (jakožto milovníka románů z této doby), že jsem si v knize nenašla to všechno dobré, co jsem o ní slyšela... Chápu problémy té doby, krásu a surovost prostředí, ve kterém se příběh odehrává i lásku která mezi postavami vzniká.. Ale! Jedinou postavou, která mi v tom všem byla trochu sympatická (jelikož se projevovala nejméně) byl pan Lockwood. Zbytek byl buď rozmazlené děti, jejichž světlejší chvilky nedokázaly zastínit to, jací doopravdy jsou, chudáci rodiče nebo drbny služebné. Za mě velice těžké čtení.
Bohužel knihu nedočtenou odkládám. Postavy ani děj mě nijak nezaujaly, měla jsem pocit, že se na začátku rozpoutala zvláštně komicky-dramatická hádka, která ještě pokračovala na poslední stránce, kterou jsem otočila.. Většinou se kousknu a knihy i navzdory nudě dočítám, ale zde je to pro mne opravdu ztráta času, který bych chtěla věnovat lepším kouskům.
Čteno několikrát, moje srdcovka. Krásný, poetický jazyk (a to i v překladu, i když originál je originál) a postavy, na které se nedá zapomenout.
"Tam grimmovsky se ladí poetika, mysteriózní vlna anglického venkova, rozeznívají se mytologické akordy hororové melancholie, hřmí sirény msty "montecristovské." Srdce ochořelo láskou tvou, zneuctěnou, potlačovanou. Větrná hůrka jako osudový chrám, dýka svírající vášně zlomeného srdce. Démonický mág charismatu Heathcliff jest oděn do všech vrstev žíznivé, opatrné, rozervané, zničující, lásky /z/klamané. Touží, hoří, miluje. Žárlí, nenávidí, prochází bouřlivými výšinami, bloudivými, dunivými ozvěnami, žárem doteků pýchy, hněvem z odmítnutí. Sloupává plátky spalující uhrančivosti, kde zbyl jen popel nitra, zášť neopětovaných citů. Životy pozemské vyhasly. Nechť smrt přinese "omlazení," oproštění od lidských neduhů. Ať magie citů na vřesovišti zanechá memento klidu a slib vyslovený přetrvá ve svatyni věčné lásky.
Knihu jsem četla spíše ze zvědavosti a také proto, že mě vy škole nějak minula. Příběh je skvělý. Dost se divím, jak mě bavila kniha plná psychopatů, kteří se celou dobu jenom hádají a ubližují si. V budoucnu si ji jistě znovu ráda přečtu.
Tuhle knihu jsem četla asi pětkrát a i když v dospělosti mě postavy Kateřiny a Heathcliffa lehce iritovaly svým jednáním (čte se to jinak v 15letech, kdy je jeden ještě patetickej romantik a jinak v 36, kdy už máte nějaký životní postoj), musím říct, že je to moje nejmilovanější kniha a bude mě pořád dojímat.
Postavy knihy jsou obětmi i tyrany a to jak k sobě tak k ostatním. To člověka nutí k zamyšlení nad linií dobra a zla. Jenže tomuhle se věnují i jiné knihy a dělají to i lépe. Na Větrné Hůrce jde znát, že to psala žena, jde znát romantismus a jistá poetika slohu. Bohužel mě odpuzovali všechny postavy skrz své citové výlevy typu "líbej mě, ale neukazuj mi oči".
Už Dostojevskij mě svým melodramatem sere.
Téda, autorka se dost rozjela, až je mi tím sympatičtější, než její sestra Charlotte. Od Any jsem ještě nic nečetla. Ale ze zvědavosti to určitě udělám.
Příběh plný temnoty a intrik, hrdinové šílení a nesympatičtí. Ale vlastně tím pádem zajímaví :).
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Mě se kniha moc líbila,příběh je tajemný,plný emocí,nenávisti,ale i lásky.Nenajdete tam úplně kladnou postavu,ale přemýšlíte přoč takoví jsou... .