Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Tohle je snad jediný klasický příběh o lásce, co se mi líbil. Možná je to tím, že není jen tak o lásce, ale hlavně o nenávisti, pomstě, týrání a psychopatství. :D Myslím to tak, když to srovnám s jinými romány té doby typu Jana Eyrová nebo Pýcha a předsudek. Je vidět, že Emča neměla jednoduché dětství, které se jí vymklo z rukou v této až hororové knize, kde se objevuje nejeden cvok. Dokonce to může být soutěž o toho, kdo se stane největším bláznem. A kupodivu vyhrává Heathcliff...
Jedno z vychvalovaných klasických děl. Já vlastně moc nechápu proč. V polovině jsem netušila, o čem chce autorka dál psát. Všechny postavy jsou škodolibé, a aby v tom měl člověk trochu zmatek, pojmenovávají se po sobě navzájem (i když to pořád není takový guláš jako Sto roků samoty od Márqueze). Moje naivní povaha postrádá nějakou většinu času kladnou postavu. Navíc jsem nepochopila, proč se autorka obtěžovala s tou retrospektivní chronologií, která mě akorát vyrušovala vstupy Eleny o tom, že jim stydne čaj. Jsem docela zklamaná.
Už druhý den po dočtení mi vrtá hlavou, proč jsou sestry Brontëovy taková klasika... Větrná hůrka je sice příběh napínavý, ale člověk čte a čte spíše proto, že doufá v brzký konec všeho trápení. Vedle odporného Heathcliffa je druhou hlavní postavou vypravěčka - hospodyně Nely, žena prostá, která to sice myslí vše dobře, ale má na průběhu událostí také svůj podíl. Na Heathcliffa se dá nahlížet z mnoha úhlů pohledu - pedagogického, psychologického, ale taky psychiatrického... A pro mě zůstává otázkou, jestli všechny slečinky té doby byly rozmazlené, povrchní, sobecké a naivní až hloupé kachny - do jedné!
Knížka mě zaujala, ale ke čtení jsem se musela trochu nutit. Postavy (kromě paní,která vypravovala) mi lezly na nervy... Některé části mě bavily méně, některé více. Sem tam se mi pletly postavy, což mě brzdilo při čtení.Každopádně kniha byla celkově dobrá a určitě se k ní ještě někdy vrátím a třeba si čtení užiji ještě více.
Nemůžu říct že se mi kniha líbila, ale ani ne že se mi nelíbila. Chvíli mi trvalo než jsem se do ní začetla, a asi jsem u ni postrádala napětí a nějakou akci. Všechny postavy mi byly protivné. I přes všechny zápory a nechuť kterou jsem během čtení měla, jsem ráda že jsem si ji přečetla, a třeba za pár let se k ní s radostí vrátím a budu z ní mít třeba úplně jiné pocity než teď. :)
Jedná se o zajímavý příběh odehrávající se na počátku 19. stol.. I když se toho na první pohled vlastně moc neděje a příběh se odehrává jen na dvou místech (Větrná hůrka a Drozdov), mistrně vylíčená psychologie postav tomu výrazně dodává "šťávu". A právě tato charakteristika, vhled do uvažování a jednání hlavních hrdinů je kupodivu napsaný velice srozumitelně a svižně, takže i čtenář, který zrovna nevyhledává knihy tohoto typu, se na tom nezadrhne.
Na tuhle knihu musí nastat ten správný čas. Vzhledem k poměrně rozsáhlým dialogům to není úplně jednoduché čtení, na druhou stranu charakteristika postav je strhující. Ujetí jsou všichni, každý - snad kromě Nelly - se jeví jako ideální pacient pro psychiatra a není mezi nimi nikoho, kdo by mě něčím nevytáčel. Nejvíce samozřejmě Katka a Heathcliff. Jeho duševní rozervanost, věčná zloba, vztek, jsou nekonečné a říkám si, zda by to, že by spolu s Katkou byli toto zásadně změnilo. U něj stačí lehce našlápnout a je zle. Agresivní psychopat, ona labilní sociopatka, perfektní návod na katastrofální vztah.
Tato knížka je všude rozebíraná, je na ní spousta narážek a odkazů v jiných knihách, filmech atd.. tak jsem do toho šla. Dle anotace mi bylo jasné že to nebude slaďárna.. kniha je vážně ponurá, plná negativismu, pesimismu, agresivity a vykresluje skutečně tu zlou stránku lidskosti a síly pomstychtivosti... Pokud je v tom kouzlo této knihy, tak budiž, ale nebylo to nějak záživné... mě se to prostě nelíbilo. Možná kdybych to četla v roce 1850.. kdo ví. Nezanechalo to ve mě ani smutek, lítost nebo pochopení, něco k zamyšlení.. nic, bohužel ale ani zděšení .. Za mě ne-e.
Skoro škoda času na knihu, kde není ani jedna z postav sympatická, příběh není nijak nápaditý... Vhled do psychologie člověka, který měl život opravdu složitý, neměl žádnou citovou jistotu "v zádech", je určitě zajímavý, ale nějak nepřesvědčivý.
Neznat Na Větrné hůrce čili Bouřlivé výšiny, to je závažný nedostatek vzdělání...a také dobrého vkusu.
Toto je opravdu až hororové vykreslení postav. Vyprávění bylo zajímavé, ale často jsem ho skoro ani nemohla snést, kvůli těm hrozným postavám. Nedivím se, že román ve své době nedostál uznání. Zdá se, jakoby to bylo hříšné dílo. Nicméně člověk čte, v rámci děje pozoruje, brzy se dočká konce a nestačí se divit, co že to je za spletitou smyčku...
Emilka to asi neměla v hlavě moc v pořádku, protože takový knižní svinčík se jen tak nevidí. Všechny postavy byly nějak bláznivé a zlé. Kniha plná podivností, domácího násilí, náznaku nekrofilie a sňatků mezi příbuznýma.
Jsem z této knihy poněkud rozpačitá. Tolik chvály jsem na tuto knihu slyšela a četla. Tak dlouho byla odkládaná a nakonec nyní už přečtená díky čtenářské výzvě. Ale... tolik deprese a negativismu, výčty těch nejhorších lidských vlastností a ponurá krajina. No, nevím, mě tedy neuchvátila a nebýt výzvy asi bych ji nejspíš odložila. Přečetla nebo nedočetla jsem už horší knihy, ale pro mě tedy mnoho povyku pro nic.
Já vlastně ani nevím. Nelíbily se mi dlouhé monology a dialogy. Také jsem se ztrácela v postavách, protože zaprvé to pojmenování a dědění jmen, zadruhé podobnost. A úplně ze všeho nejhorší bylo to povýšené chování mužské části, kdy si prostě mohli dovolit okřikovat, mlátit a urážet koho chtěli. Na druhou stranu prostě byla taková doba.
Co se mi ale líbilo je námět knihy, kdy i malichernosti dokáží rozpoutat vášnivou touhu po pomstě. Ačkoliv Cat nikdy Heathovu lásku neopětovala veřejně (omlouvám se za zkracování jmen) on jí nikdy sňatek s Edgarem neodpustil. A co víc, čekal na ni zpropadených 18 let. Co se musí autorce nechat je napínavost knihy, protože jsem až do konce nevěděla, jestli to skončí dobře nebo jestli je Heath všechny povraždí. Nedivila bych se tomu :)
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Četla jsem ji někdy v 15 letech-naprosto jedním dechem. Pamatuji,že jsem se nemohla dočkat,až přijdu domů ze školy a dočtu ji :D za mě je to klasika,i když Jana Eyerová od Ch.Brontëové mi přišla ještě trochu lepší..