Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Podle zdejších hodnocení jsem čekala víc.
Když srovnám srovnatelné, mnohem víc se mi líbila Jana Eyrová. Větrná hůrka je vleklejší, postavy vesměs strašně nesympatické. Zajímalo by mě, nakolik je to skutečný obraz anglického venkova přelomu 18. a 19. století (což by bylo dost smutné) - odpovídá realitě množství psychicky nevyrovnaných jedinců (u žen bych přímo řekla hysterek), mizerná naděje na dožití, podivný právní systém, opakované sňatky mezi velmi blízkými příbuznými? Zvláštní mi přišel i způsob vyprávění v první osobě, do něhož je vloženo vyprávění jiné osoby v první osobě - o hlavních postavách knihy se celou dobu dozvídáme přes dva prostředníky, a oni též vlastně zvenčí hodnotí jejich motivace a rozhodnutí.
Nemyslím, že bych se ke knize vracela.
Co k tomu dodat ? Určitě doporučuji každému přečíst, určitě se ke knížce zase vrátím..
Kniha je smutná, příběh depresivní. Často nerozumím postavám, činům. Proč všechny tak rychle umiraly? Proč Katka za 16 let nepoznala nikoho a jen se zamiluje do bratrancu? Byla to jiná doba a kdo sem já, abych pomlouvala klasiků?
Zajímavý román s tragickou zápletkou. Místy mi přišel až humorný. Každopádně stojí za přečtení.
Četla jsem několikrát, román je i po tolika letech stále oblíbený. Není se co divit, že tento příběh je stále aktuální na školách. Vytváří pohledy té doby a osudy lidí, kteří jsou tak odlišné od současnosti.
Tato kniha mi přinesla uvědomění, že za komplikovanost vztahů opravdu nemůže dnešní doba, nepřeberné možnosti a sociální sítě, ale jen a pouze my sami. Vyprávění Nelly, která citovala vyprávění Katky, která citovala vyprávění zase někoho jiného... se místy táhlo jako bramborová kaše z prášku ve školní jídelně na vesnici. Nicméně příběh to byl silný. Upřímně však nechápu, proč mi teta říkala, že je to "moc krásná kniha". Já na ni nic krásného neviděla. Mně teda přijde dost drsná, ponurá a beznadějná.
První kniha o nešťastné lásce, která mě napadla, když jsem si přečetla témata ČV 2022, a tak jsem se rozhodla, že si jí zopakuji a uvidím, zda na mně zapůsobí stejně. Zapůsobila.
Nedivím se, že spousta lidí vnímá skoro všechny postavy tak negativně. Já neříkám, Miss sympatie by nevyhrály, ale přeci jen je to autorčin záměr a poskytne nám v knize i všechny důvody proto, proč ty postavy takové jsou. Já cítím jen soucit a lítost, že kvůli postavení, jeden člověk zničí život celé rodině. Přitom by stačilo tak málo a mohli být všichni spokojení, ale to by byla úplně jiná kniha a život není jen o tom hezkém, ale také o tom smutném/špatném, a už záleží jen na vás, jestli se necháte semlít anebo budete bojovat za trochu štěstí. Takže je dobře, že jsou knihy, kde se hrdinové nechají semlít a vy se můžete poučit a říci si, tohle teda ne, takhle to já nechci...
Obraz lásky a nenávisti, štěstí i naprostého zmaru, zasazený do drsného anglického prostředí.
Žádná postava není úplně jednoznačná, příběh člověka a jeho nenaplněné lásky, který život zasvětil pomstě.
Brilantně popsaný život zasvěcený pomstě.
Kniha ve mně zanechala velký dojem, bohužel smutný a ponurý.
Většinou knihu přečtu rychle, neboť mě baví a chci vědět jak to bude dál.
Tuhle jsem také přečetla rychle, ale proto, že jsem si přála, ať už to mám za sebou.
Děj mě bohužel nebavil a oblíbit si nějakou postavu bylo pro mě tentokrát nemožné.
Je to kniha plná nemocí, smrti, fňukání, ústrků, ponížení, lítosti, pomsty a jen špetička naděje.
Z počátku jsem měla dost velký zmatek v postavách a často jsem musela nahlížet do rodokmenu na konci knihy. Celé čtení mi přišlo celkem náročné a trvalo mi to dost dlouho. Obdivuji skvěle vykreslenou psychologii postav, i když mě zejména Catherine I. dost štvala svojí ufňukanou povahou. Naopak Heathcliffova nenávist je skvěle popsána a stává se takřka hmatatelnou.
Na Větrné hůrce je moje oblíbená knížka (zfilmované Bouřlivé výšiny jsou taky skvělé, ale od knížky se trochu liší). Líbí se mi ta ponurost prostředí a styl vypravování. Celý příběh rodin z Větrné hůrky i z Drozdova vlastně nikdy nevidíme jejich očima (kromě několika dopisů), ale očima dlouholeté služebné a nového nájemce (to je tedy pěkný jouda, docela vtipná postavička). Je to knížka, kde moje sympatie nemá vlastně nikdo, přesto s nimi mohu prožít jejich životy naplno. Přiznávám ale, ne napoprvé jsem se knížkou trochu prokousávala, očekávala jsem něco jinačího. Druhé a další čtení je už pro radost.
Tak z tehle knihy jsem dost rozpolcena. Dovedu pochopit, proc ji tolik lidi nesnasi, i proc se tolika lidem libi. Asi ji nekdy v budoucnu zkusim precist jeste jednou, ale hned tak to nebude... Potrebuju ziskat trochu odstup. A jsem moc rada, ze jsem se k ni nedostala v puberte, to by na mne asi zanechala vetsi stopy nez dnes..
(SPOILER)
Klasický román, zaujal mě až na podruhé.
Vypravěčsky velmi dobré dílo - paní Deanová vypráví opravdu živě, dokážu si představit, že sedím u krbu a celý večer poslouchám, zatímco ona plete nebo zašívá. Příběh pana Lockwooda je velmi jednoduchý, ale hezky rámuje vlastní děj.
Mistrná psychologie postav, zvlášť jejich negativní vlastnosti (a že jich tam je!) jsou skvěle vykresleny. Sledujeme vliv prostředí, výchovy, dobových konvencí, narušených vztahů, ale i alkoholismu, týrání, nenávisti na duši hlavní postavy, která se zatvrdí tak, že to vše oplácí další generaci v mnohem větší míře. Ale happy-end přece bude! Jediné mně sympatické postavy byly paní Deanová a mladá Katka (ačkoli ta jen někdy, taky byla pěkně rozmazlená).
Zpočátku jsem se trochu ztrácela v postavách, opakují se zde jména Kateřina a Linton, příbuzenské vztahy mezi obyvateli Drozdova a Větrné hůrky jsou pěkně zamotané. Pomohlo mi jednoduché zakreslení jejich vztahů, pak už nic nebránilo v tom, abych si příběh vychutnala.
Určitě stojí za přečtení.
Prvně jsem četla Janu Eyrovou, která mě moc nezaujala, děj byl pro mě moc "suchý". Abych však neodsuzovala i knihu její sestry, rozhodla jsem si Na větrné hůrce přečíst také, abych mohla soudit oprávněně. Kniha mě mile překvapila, oproti Janě, kterou hodnotím tak 3/5, mě toto dílo skutečně zaujalo. Psychologie postav a syrovost popisovaného děje mě doslova pohltila. Kniha si našla své místečko v mé knihovničce, určitě si ji později přečtu znovu. Zmatenější pro mě pak bylo rozeznávat od sebe Kateřiny kvůli stejnému jménu, pokud má ale člověk čas na čtení a nečte s velkými odstupy, neztratí se.
Jedna z mých nejmilejších. Četla jsem zatím čtyřikrát a ještě párkrát ji budu číst.
Čteno podruhé a asi ne naposled. Je to takové ponuré čtení, depresívní, o několika nešťastných životech a jedné velmi ukecané vypravěčce. Ale má v sobě nějaké kouzlo.
(SPOILER)
Knížka nenápadná, s krásnou obálkou, která se ale zřejmě opravdu nelíbí každému, není zrovna nejlíbivější a pro dnešní dobu velice jednoduchá.
I styl psaní asi hodně lidí odradí, já osobně knížku rozečítala na dvakrát, vrátila jsem se k ní, protože je to klasika a já ji chtěla mít přečtenou.
Je to zastaralý text, jak skladbou vět, tak archaickými výrazy či nářečím.
Já si tak v polovině zvykla a poté už se to četlo hezky.
Jsou tam neskutečně dlouhá souvětí, která občas jak se zdá nemají konec a vy nevíte jestli to jsou slova pořád ještě hlavních hrdinů nebo už postav vedlejších, to je jediné mínus.
Také je v knížce do hloubky, možná až do zvrácené hloubky ( každý má svou 13. Komnatu. )
Rozebrán psychický stav hlavních hrdinů, hrdinové to nejsou a nejsou ani trošku přívětiví.
Celkově je to dílo velice ponuré, nelaskavé, zkrátka takové, jak si já představuji Větrnou hůrku, nehostinou, všude plno mlhy, chladu, který zalézá pod kosti a nepěkně návštěvníky bodá jehličkami do tváře až to pálí.....vřesoviště jsou ojíněná a vůbec ne krásně rozkvetlá, možná trošku začíná sněžit.....
V Listopadu to bylo ideální čtení a souznělo s počasím venku.
Škoda, že Emily zemřela tak mladá.... Jestli je tam jen kousek autobiografických vzpomínek, což se obávám, že ano myslím, že Emily se v knize vypsala že svých pocitů a měla to jako terapii....Je to děsivé...moc...
Jedno doporučení nakonec hrdinové v této knize vám nedovolí ani jednu pozitivní myšlenku a vy je budete střídavě litovat a nesnášel, ale ne milovat, je to kniha velice, velice depresivní, plná smutku, zvrácenosti, agrese a abnormalit či nenávisti až za hrob, čtěte ji pouze tehdy, když se budete cítit opravdu psychicky v pořádku.
Na Větrné hůrce jsem četla na moje poměry dlouho, dokonce jsem ji proložila asi třema dalšíma knížkama. Cíleně jsem se celý život vyhýbala 'anglické romantice', což je škatulka, kde mám Austenovou, sestry Brontëovy atd., protože na tu romantiku a lásku až za hrob prostě nejsem. A ono to nebylo tak špatné, líbila se mi uvěřitelná psychologie postav, popisné pasáže, ale ten děj neděj a ubíjející nic pro mě docela nudilo. A úplně všichni mě srali. Vkuse bych to přečíst nedokázala.
Někdy, za pár měsíců minimálně, zkusím z té anglické romantiky ještě něco.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Nevím jak tuto knihu objektivně ohodnotit. Ze začátku jsem měla trochu problém vyznat se ve vztazích. Děj se prolíná přes tři generace. Když jsem se zorientovala, nechápala jsem pochvalné komentáře na tento " romantický" román. Tu serdcervoucí a živočišnou lásku jsem jednoduše necítila. Jedna žena která se v podstatě plácá od ničeho k ničemu a její nicnedělání jí přivede k " životní" otázce: chudý a nenáviděný, nebo bohatý a vážený ženich?...... Připadalo mi, že všechno pramení jen z toho že vrchnost neměla co na práci, a tak se neúnavně babrala ve svých sobeckých pocitech. Postavy byly všechny protivné a namyšlené, že mi bylo úplně jedno jak to dopadne. Někdy kolem strany 290 jsem si říkala, že to musim dočíst na jeden zátah, protože vícekrát trápení s touto destruktivní knížkou nedám. Kiha mi vzala čas,ale ničím mě neobohatila. Jsem ráda že jsem jí přečetla, ale víckrát rozhodně ne. Když to porovnám s autorčinou sestrou, tak Jane Eyrová je mnohem kvalitnější dílo a právem zůstává v mém srdci v žebříčku top 10.