Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Surový příběh o nenávisti a pomstě, jako přesný opak romantických příběhů plných džentlmenů a jemných dam. Děj má spád, některé úseky, monology a vyprávění paní Deanové mě ale občas nudily. Klasická literatura.
Znovu si už určitě nepřečtu. Neoblíbila jsem si ani jednu z postav, část příběhu si čtenář prostě musí domyslet a ty naivní rozhovory...No, asi jsem si četbu této knížky správně nenačasovala.
Snad po čtyřech letech, kdy jsem knihu odložila, mám příběh dočtený. Příběh naplněný zlobou, temnotou, touhou po mstě, láskou a divokou anglickou přírodou. Není to klidné čtení na večer, ale může nám dát mnoho impulsů k zamyšlení, proč ne všichni lidé jsou milými a empatickými bytostmi.
Román se četl dobře, ale bohužel mě vůbec nezaujal. I přesto, že téma pomsty a proměny Heathcliffa je zajímavé, přišlo mi, že jeho osobnost nebyla dostatečně vykreslená, prostě jen působil jako psychicky nemocný. Postrádala jsem nějakou hloubku.
Tento román jsem dlouho odkládala, protože jsem se obávala, že bude na můj vkus moc zdlouhavý. Ale i přes dlouhé monology a detailní vyprávění jsem byla překvapená, jak dobře se mi kniha četla. Při psaní komentáře mě stále dokola napadá slovo melodramatický... všechny emoce, které vás napadnou, v knize najdete, a to pořádně vyhrocené! Jeden charakter byl horší než druhý, ale přesto jsem měla potřebu knihu dočíst a ani nepřeskakovat. Atmosféra skvělá a už chápu, proč byl a je kolem knihy takový poprask. A teď se jdu podívat na film(y).
(SPOILER) Já vím, že Jana Eyrová je možná oblíbenější a slavnější, ale já mám od sester Brontëových nejraději právě tuhle. Vřesoviště, vítr a nejděsivější literární scénu, kdy pan L. na začátku příběhu hodlá přespat u sousedů a vzbudí ho ťukání na sklo...ruka malé Catherine za oknem a dětský hlas...geniální otevření příběhu starého jako lidstvo samo. Příběh vášnivé lásky, zrady, msty, nepochopení, žalu a nesmrtelné duše, která navždy pláče na opuštěných vřesovištích. Atmosféra, jakou se žádnému filmování nepodařilo vystihnout.
Bohužel mě tato kniha zklamala a čtení mě vůbec nebavilo. Styl psaní je pomalý, nezajímavý, velmi zdlouhavý a někdy celkem zamotaný.
Nečekala jsem, že mě někdy bude bavit příběh, kde mi jsou nesympatické postavy. Jedinou postavu, kterou jsem si oblíbila, byla mladší Katka. Celý příběh se odehrává v ponurém duchu. Je o nenávisti, pomstě a hlavně lásce, tak silné, že ničí všechny lidi kolem sebe. Velice mě překvapila forma vyprávění, ale brzy jsem si zvykla a dokonce se mi zalíbila.
Já jsem si vždycky o téhle knize myslela, že to bude hrozná slatanina... Překvapilo mě proto, že je to spíše gotický román - horor, kde nechybí velká a nenaplněná láska. Hrozně se mi líbily dialogy a ty nadávky. Bavila jsem se! Přitom to všechno znělo přirozeně a zároveň komicky. Našla bych pár nelogičnosti v ději... Například, jak je možné se za pár dní zbláznit? V knize se o tomu říká přijít o rozum. Tuhle část si autorka dost ulehčila, aby pak mohla hrdinku poslat tam, kam ji poslala. Stejně to vyřešila i s hrdinou. Ale... Příběh se mi fakt líbil. Postavy byly skvělé. Někdo jim říká psychopati, já tomu říkám upřímnost. Lidi se ve skutečnosti nemají rádi, v dnešní době obzvláště, jen to nedávají najevo. :D Žádná přetvářka, to se i líbilo. Na téhle knize je nejlepší to místo, kde se děj odehrává. Pochmurnost, tajemnost, mlhy, náhrobky... Autorka geniálně zasadila příběh na místo, které jen tak nezapomenete. A ještě geniálnější jsou názvy: Větrná hůrka a Drozdov. Totálně věrná postava byl Josef... Skvělé propracovaná postava, která se nezměnila ani s koncem příběhu. Hrozně jsem se při tom jeho klení nasmála... A vůbec všechny hádky postav jsou úžasně vtipné. Víc mě zaujala první část, ta byla parádně tajemná. Služebnou bych vzala lopatou, jak mi lezla na nervy. :D Hvězdičku ubírám za konec. Přišel mi málo propracovaný a urychlený. Po tom všem bych čekala velkolepější ukončení příběhu. Jinak ale paráda!
Na větrné hůrce by mohlo být synonymem slova negativní. V knize je vše v podstatě špatné, a špatný pocit z knihy přetrvává dlouho po jejím přečtení. Takže klobouk dolů, když nějaká kniha dokáže takto zapůsobit. Ať už pozitivně nebo negativně. Pro mě je nejlepší postava Heathcliff, ačkoli působí jen jako zlo, dokážu se do něj vcítit a pochopit, proč se chová tak, jak se chová. I když s tím nemusím souhlasit. Nejotravnější a nejhorší postava je podle mě Kateřina. Pyšná, sebestředná a celkově nesympatická. Je to někdo, koho bych ve svém životě opravdu nechtěla.
Tuhle knihu jsem měla docela dlouho doma. Neměla jsem co číst, knihovny byly zavřené, takže jsme sáhla po knize Na větrné hůrce a vůbec toho nelituju. Líbil se mi styl psaní a vůbec všechno. Přiznám se, že jsem u čtení brečela, konkrétně u toho jak Kateřina umírala, jak byli s Heatcliffem před její smrti spolu a všechno si upřímně řekli. Stoprocentní empatie vůči Heatcliffovi, strašně jsem se do něj dokázala vcítit a představit si jak mu tehdy bylo a proč potom dělal všechny ty věci. Nechápu, proč ho všichni viděli jako ďábla, já osobně ho spíš vidím jako někoho kdo tak moc miloval dívku, kterou nemohl mít a právě dělal všechno kvůli ní. Ale kdyby byli na konci spolu a žili by šťastně až do smrti, jako v ostatních románech, stálo by to vůbec za to? Podle mě, je právě tímhle kniha od jiných tak odlišná, výjimečná :-) Uklidňuje mě to, že doufám že Kateřina s Heatcliffem byli aspoň po smrti spolu a stále žili na větrné hůrce :-)
Heatcliff jeden z mých oblíbených knižních postav i když se někdy nechoval zrovna pěkně, ale pochopila jsem ho. Ale stejně na Pana Darcyho z Pýchy a předsudků nemá :D Chování Kateřiny mě někdy vážně štvalo???? Filmové zpracování z roku 1992 mě taky dostalo, postavy jsem si představovala trochu jinak, ale potom jsem si zvykla :-) Takže kniha určitě stojí za přečtení, stejně jako film.
Nejlepší citát, který jsem měla neustále v hlavě: ,,Žiju v něm daleko víc, než sama v sobě. Naše duše těžko říct, co v nich je, ale jsou z jednoho kusu."
Tolik šílenství,zášti,zloby a negativismu v jednom příběhu jsem asi ještě nečetla.Ze začátku jsem knihu chtěla odložit,ale pak jsem byla ráda,že jsem to neudělala,opravdu poutavě napsané.
Je těžké říct o knížce, že se mi líbila, když od samého počátku ve mě vyvolávala negativní pocity, které ve mě zůstaly dlouho po dočtení. Ani jedna postava se mi charakterově nelíbili, nemohla jsem se ztotožnit s příkořím, jenž bylo beztrestně pácháno a hlavně samotný "šťastný" konec mě pobouřil nejvíce. Ale o tom asi dobrá kniha je, aby zanechala ve vás stopu, takže klobouček dolů Emily Brontë!
Splněno, přečteno, ALE ke knize se už nevrátím. Depresivní prostředí, depresivní postavy a ještě depresivnější děj. Věřím, že někdo v tom dokáže spatřit světlo, lásku a jisté kouzlo, ale já mezi ně opravdu nepatřím. Heathcliff byl pro mě od počátku až do konce pěkným prevítem a ačkoliv jsem cítila povinnost připsat mu body za jeho lásku ke Kateřině prostě to nešlo.
Mám úplně stejnou recenzi a pocity z knihy jako "iveta3689". Přesně vystiženo.
Dlouho jsem nečetla knihu kde by mi všechny postavy byly tak nesympatické a přesto měla tak moc zajímavý příběh. Nevšední a děsivý. Děj byl pomalý a rozvleklý ale, psychologie hlavního hrdiny Heathcliffa byla nesmírně zajímavá. Jsem velmi šťastná že jsem na knihu narazila.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Temná klasika :-)