Byl jsem Mengeleho asistentem
Miklós Nyiszli
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22418/bmid_byl-jsem-mengeleho-asistentem-XIG-22418.jpg
5
749
749
Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkomand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
Dr. Mengele boncolóorvosa voltam az Auschwitz-I krematóriumban, 2007
více info...
Přidat komentář
Kniha je velmi zajímavá tím, že autor působil v táboře jako vězeň-patolog, což poskytuje jiný, lékařský náhled na hrůzy, které v táboře probíhaly.
Autora si k provádění pitev na nejenom svých obětech vybral sám Josef Mengele a pravděpodobně si uvědomoval, že by těžko sháněl jiného táborového patologa na podobné úrovni, což autorovi umožnilo přežít v táboře dlouhou dobu v poměrně slušných podmínkách.
Zajímavé a děsivé zároveň jsou autorovo diskuze s Josefem Mengelem nebo poznatky k tomu, co slyšel od jiných důstojníků SS, které poskytují náhled na továrnu na smrt tak, jak jí vnímali samotní strůjci tohoto zločinu.
Kniha je čtivá a jako autorovo svědectví těsně po událostech, o kterých píše, velmi autentická.
Kniha byla čtivá a prováděné "pokusy" nebyly tak detailně popsané jak jsem se bála.
Knihy s tímto tématem jsou všechny úžasné. Nebo jak to říct.. Všechny jsou osobité. Za každou takovou knihou se skrývá příběh těžce zkoušených lidí. Přibližují nám těžký život, který si ani po přečtení nedovedeme představit. I tento příběh je velmi smutný a v některých místech dost ošklivý. (Popis pitev a prací, které musel pan doktor provádět). Ale pak jsou tu i místa u kterých jsem se zarazila. Přišlo mi, že pan dr. se chvílemi až chlubil s dobře odvedenou prací. Proto strhávám jednu hvězdu. Nějakým způsobem mi to v celém vyprávění vadilo.
Jinak musím říct, že knihy s tímto tématem by měly být povinné, aby si někteří uvědomili jak krásný život můžeme dnes žít.
Silný a detailně popisovaný život Miklóse Nyiszli, který byl Mengeleho asistentem. Prováděl pitvy a detailně popisuje, jak pitvy prováděl. Pro někoho to nemusí být příjemné čtení třeba u jídla, na to se připravte! Některé pasáže jsou opravdu hodně do detailů, hlavně pitvy, operace, vzhled mrtvých.
Knížka se mi četla velmi dobře a ani u jedné kapitoly jsem se nenudila.
Pro mě jeden z nejsilnějších příběhů na tohle téma jaké jsem četla. Pan Miklos je pro mě hrdina a vlastně všechny osoby, které i v tak těžkých časech neztratily svou lidskost a dokonce našly odvahu pomáhat druhým zaslouží největší respekt a úctu. Kniha se sice útlá, ale o to víc má její obsah sílu. Doporučuji na 100%.
Co se mě týče, chybí knize lepší doslov, který by autorovo svědectví uvedl do širšího kontextu pro čtenáře, kteří o holocaustu příliš nevědí. Poznámky v knize uvedené mi přijdou přespříliš stručné. Čekala jsem, že se autor bude více věnovat podstatě Mengeleho „experimentů“, Dr. Nyiszli se spíš snažil popsat celkovou práci sonderkommanda.
K obsahu člověk může jen opakovat, co píšou ostatní: nepředstavitelné, že se takové hrůzy můžou stát… Naštěstí většina čtenářů chápe, jaký text bere do ruky a podle toho k němu přistupuje. Přesto mě šokuje, kolik lidí dokáže napsat takové šílené komentáře. Takže pro mudrlanty všeho druhu:
1) Jedná o svědectví sepsané bezprostředně po prožitých hrůzách (kniha vyšla již v roce 1946!). Zřejmě třeba zdůraznit, že autor skutečně nedisponoval možností si mnohá fakta ověřit, psal jak si je pamatoval. Pro někoho to bude šok, ale kde vzpomínky do paměti zapisuje hrůza, mohou být mnohé detaily až příliš přesné, jiné popletené. Někomu zde vadilo například, že dr. Nyiszli nepřesně udával počty vězňů masakrovaných během jednoho dne, rozlohu krematorií atp. Co na to říct?
2) Dr. Nyiszli byl soudní patolog. Na zločiny a pitvání mrtvol byl zvyklý a bezpochyby byl velmi otrlý. Ačkoli si toho někteří nespokojení čtenáři nevšimli, autor dává opakovaně zcela explicitně najevo své zděšení a odpor. Mnohokrát popisuje, že ho přecházela hrůza, byl paralyzován zrůdností situací a strůjců holocaustu. Dr. Nyiszli byl na sebe často hrdý, opakovaně to píše. Může to působit zvláštně, ale my si už málo dovedeme představit, co naopak dokonale chápal Frankl, který to sám prožil: jak ponižující pro člověka je, když je neustále označován za méněcenného a to jen proto, že je shodou okolností „Žid“ a to ještě je hodnocen někým, kdo je úplná nula, masový vrah nebo oboje. Dokázat těm zrůdám, že je fakt dobrý, lepší než oni, pro něj nepochybně znamenalo něco, co nás, které naposledy ponížila úča v matice v 5. třídě, fakt nepochopíme.
3) Někteří čtenáři patrně nečetli Nyiszliho úvod. Jinak by jim neuniklo, že autor se záměrně snažil své pocity, pokud možno nepopisovat, neboť měl při preciznosti soudního patologa zřejmě dojem, že to do svědecké výpovědi nepatří. Takže pokud se někomu zdá, že málo mluví o své ženě a dceři, tak ano, autor měl za to, že nás to nebude zajímat. Nenapadlo ho, že pár vymaštěnců bude po letech tu knížku číst, usrkávat kafe, žužlat muffin a říkat si: proč do toho nedal trochu srdíčko??
4) Autor byl soudní patolog. Ne spisovatel. Pokud někomu přišlo, že ho „přemíra vykřičníků“ ochudila o „lepší čtenářský zážitek“, měl by si možná hledat kamarády mezi řezníky. A nemyslím ty, kteří „bourají“ zvířata.
5) A ještě pro ty, kteří přemýšlejí nad tím, jak se mohl dr. Nyiszli po tom všem podívat své dceři a ženě do očí: úplně jednoduše. Ony totiž taky přežily koncentrák, a tak o tom, co musely pro své přežití udělat, věděly své. Frankl ve své knize A přesto říci životu ano píše: „Ti nejlepší se nevrátili.“ Všemožní blahobytem zhýčkaní pitomečci, se můžou ukájet představami o své heroické smrti a doufat, že jim život nenadělí žádnou příležitost ukázat, jak by obstáli. Nyiszli se snažil nejen přežít, ale také v tomtéž pomáhat ostatním vězňům. Nevím, co si autoři odsuzujících příspěvků představují, že měl dělat, ale já mohu jen s Franklem prohlásit: „Jediný, na kom máme právo požadovat hrdinství, jsme my samy.“ Kéž bych obstála alespoň tak, jako on.
Přečtete první dvě třetiny knihy a vlastně si ani nevzpomenete a neuvědomíte, že se zde jedná o vězně (!!!) koncentračního tábora Osvětim. A nějak nabydete dojmu, že autora jeho práce pro "Dr. Mengeleho" docela i baví a je na své poznatky hrdý. Vyloženě se dme pýchou, že u jednoho člena SS provedl před pohlaváry řádnou pitvu a výbornou práci a může tak posílat zprávy do říšských institucí. Vrchol všeho pak byl moment, kdy dostal na výpomoc tři zbídačené vězně, také doktory nebo laboranty, a pan autor si postěžoval, jak se všichni 4 vmáčknou do jeho soukromého pokoje s koupelnou a neustálým přístupem "k dobrému, někdy přímo vynikajícímu jídlu". Tak hlavně, že mu chutnala cigaretka, kterou mu osobně věnoval "Dr. Mengele", který ho pak ještě při odchodu pozdravil. Zažít fotbalové utkání mezi členy SS a Sonderkommanda (!), to je taky dobrá perlička... A kolikrát si v těch prvních dvou třetinách vůbec vzpomněl na svou ženu a dcerku, když dobře věděl, co se v táboře děje? Asi na jednom řádku. Je mi líto, ale od knihy jsem čekal něco zcela jiného. Což je v pořádku. Ale na téma holokaust je celá řada lepších a přínosnějších knih.
I když stále navštěvuji základní školu kniha mi otevřela dveře do světa hruznych dějin. Jak krůtí mohli být nacisté.....
Jak se to může stát? ..
Moje další osvětimská kniha. Už v pořadí asi šestá, nebo která. Žádná z nich není lepší než ta druhá, protože všechny jsou stejně strašlivé.
V knize je i úvaha, kdo to měl vlastně "nejlepší"- ti, kteří šli hned vlevo, nebo ti, kteří šli vpravo? Ti, kteří umřeli, nebo kteří přežili? Protože podle mě, jakkoli hrozně to vyzní, je daleko horší žít dál s vědomím, že člověk přišel o všechny a o všechno, a nadosmrti mu zůstanou jen strašlivé vzpomínky, noční můry, duševní a fyzická traumata a naprostá neschopnost a nemožnost žít někdy znovu normální život.
Zajímalo by mě, jakým způsobem je v německých školách vedena výuka o tomto tématu. A jak se vlastně v Německu oslavuje 8. květen? Nevíte někdo?
Kniha je napsaná jako deník doktora, který pracoval v Osvětimi pod dohledem dr. Mengeleho. Byl jedním ze členů sonderkommanda.
Vyprávění je čtivé, je vidět, že je psáno lékařem, ponechává tam hodně odborných termínů. V některých věcech se plete nebo má nepřesné informace, spousta věcí mu zřejmě splynulo, něco způsobila neznalost zeměpisu v Polsku - jak je napsáno na konci knihy, proto jsou do textu vloženy poznámky a opravené názvy - napr. řeky u Osvětimi,jinak je vše ale zcela ponecháno tak, jak to doktor napsal.
Čtení je to hrůzné, jako všechno, co bylo napsáno o Osvětimi a ostatních koncentračních táborech. Výpověď je syrová. Doktor Nyiszli několikrát litoval, že odmítnul členům sonderkommanda dát větší množství prášků, aby mohli sami spáchat sebevraždu. Sám si několikrát bral prášky na uklidnění a na spaní. Přitom nikdy nepomyslel na sebevraždu on sám, přestože měl na dosaz ruky tolik léků!
Je to velmi těžká kniha.
Většina svědectví sepsaných rukou přeživších jsou z pohledu vězňů, kteří měli v lágru priveligovanější postavení oproti ostatním řadovým vězňům, netrpěli takovým nedostatkem jako oni. I přesto v této knize bylo hmatatelné zoufalství autora, který ví, že kvůli přežití musí překročit hranice vlastního svědomí...
Kniha je napsaná čtivě a lopatisticky. K přečtení knihy mě inspiroval film ŠEDÁ ZÓNA.
Dr. Nyiszli uzavřel smlouvu s ďáblem-Dr.Mengelem. Pracoval jako vězeň-patolog a člen osvětimského sonderkomanda. Učinil tak proto,že věřil v zázrak přežití sebe i své ženy a dcery,které při selekci šli napravo. Mengele mu umožnil je vyhledat a navštěvat,nosit jim hmotnou pomoc. Pro lásku ke svým blízkým bych udělala to stejné. " Jaké strašlivé drama židovské existence zosobňuje skutečnost,že dříve než půjdou na smrt,musím je já, židovský lékař, vyšetřit exaktními klinickými metodami a vzápětí budu nucen ne jejich ještě teplých tělech provést pitvu.Vnímám tuto děsivou ironii našeho židovského osudu tak mocně, že ve svém zoufalství mám nervy napjaté až k zešílení."
Pracoval s ďáblem a pro ďábla. Vše popsal hned rok po skončení války. Knuha je významným svědectvím o páchání hrůzných zvěrstev pod nálepkou pseudovědeckých zájmů příslušníků nadřazené rasy.
Lehce absurdní, někdy zavádějící, ale lehce se četla. Po většinu knihy jsem se nemohl zbavit dojmu, že autora jeho práce v Osvětimi bavila.
V žádné jiné odborné literatuře jsem nemohl najít ani zmínku o hořících hranicích, které autor ve své knize zmiňuje.
Četla jsem více válečných knih, ale v žádné nebyl takový popis hrůzných pokusů Mengeleho a zároveň i strašné činnosti sonderkommanda. Být součástí takové vražedné mašinérie a vědět, že jednou skončí v peci, kde skončilo tolik milionů nevinných lidí, muselo být strašné. Bylo to opravdu těžké čtení a nejhorší na tom je, že se to opravdu stalo. Dočetla jsem ji před pár dny a pořád o ní musím přemýšlet...
Nejen Nyiszli a další o nichž jsem četla, se snaží v Mengelem vidět kus lidskosti, jiskru citu, špetku lásky, dělám to i já. Mengele je pro mě rozporuplná bytost a lidé jež ho potkali o tom ví své. Přesto, že to byla pseudovědecká bestie, pořád očekáváte v jeho dobrý obrat.
Na chvílí, snad nepatrnou náhodou se v tom bizarním pohledném doktorovi objeví láska, soucit, pravda, ale vzápětí je vše seškvařeno plamenomety, stejně jako poslední 13-té sondercomando v Osvětimi.
Často si kladu při čtení takovýchto knih otázku, jak se asi denně žilo, usínalo a probouzelo lidem, kteří všechny tyto hrůzy měli na svědomí, s vědomím, že zavinili smrt tolika nevinných lidí. Navíc, když sami měli rodiny, děti... Kniha opravdu nešetří popsáním smrti v té nejnechutnější podobě, slabším povahám nedoporučuji. Nicméně i tak se jedná o zajímavé čtení, plné detailů, horší však o to, že se nejedná o fikci, ale bohužel o krutou realitu z nedávných dějin. Smutné na tom všem je, že i přes to všechno, zůstal dr. Mengele za tyto skutky nepotrestán a dožil relativně v klidu. Kniha se čte rychle, doporučuji všem, které téma Osvětimi zajímá.
To je tak hrůzné čtení..... Jedná z těch knih, která mi bude dlouho ležet v hlavě. A říkat si, že jsem ráda, že jsem tuhle prisernou dobu nezažila...
I když je podobných knih mraky, stojí za přečtení a nemělo by se na tohle období nikdy zapomenout..
Byl jsem Mengeleho asistentem
Neskutecne silný příběh, četla už jsem ho kdysi dávno, ale tentokrat se mnou zamaval ještě víc. Asi věkem a informacemi, které člověk k teto problematice má, dojde k hroznemu závěru, ze se to opravdu delo. Neskutecne..