Byla jsem šťastná až do poslední hodiny...

"Bylo by těžkým úkolem objeviti na světě podivnější lásku, než která vykvetla v tomto ponurém a smrtí nasáklém ovzduší IIa mezi dvěma odsouzenými k smrti. Vysvítá z tohoto poměru dvou velikých duší, že to byl cit povýšený nad všechnu nízkost lásky pozemské, že to bylo vlastně už jen mimozemské milování, duševní milování na rozhraní života a smrti. Oba na tom byli stejně, Ríša i Marianne stáli už jednou nohou na okraji hrobu, a z této strašlivé úzkosti, opuštěnosti a lidské marnosti nechali společným úsilím vyrůst nejkrásnější květ platonické lásky. Všechna slova a pojmenování pro tento čistý, průzračný cit by byla příliš všední, tupý a banální."

V normálním prostředí by takový vztah nevznikl. Nemohl by. Vždyť všichni chceme a potřebujeme být milováni pro naše vlastnosti, pro to, kým jsme. Volání "chci milovat a být milována – lhostejno kým!" a jaksi předřadit hodnotu toho citu před hodnotu aktérů vztahu je ... no, zvláštní. Do běžné reality nepřenosné. Ale v nacistickém kriminále při čekání na sekeru? "Zvíře je chyceno a nemůže si pomoci".

Nad ostatními pocity u mě ale v hodnocení převládá respekt k otevřenosti, se kterou se Marianne vrhá do milostného rizika. Činí se tím křehce zranitelnou. Ona, žena, pro kterou je tak důležité být vždy paní situace! Ale osud jí nadmíru přál a za svoji odvahu se dočkala odměny v podobě Richarda. Lepšího partnera by si ani nevysnila! Richard sice působí rezervovaněji, jeho srdce (nebo minimálně jeho loajalita a smysl pro povinnost) zůstávají u jeho ženy (Sám to hodnotí: "Na konci dopisu byla prosba o odpověď. Co jsem měl odepsat? Věděl jsem, že je nad mé síly, abych tu otevřenou ránu na duši zahojil a vyléčil, to by dovedl jen návrat do života a pak dlouhá, dlouhá doba. Chtěl jsem tedy jen zmírnit horečku a uklidnit rozjitřenou duši."), ale i on brzy roztává a mezi dvěma srdci v krajní situaci vzniká souznění, nad kterým se tají dech a na které se bude těžko zapomínat.