Býti básníkem
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12352/bmid_byti-basnikem-uUw-12352.jpg
4
132
132
Autorovy verše, načrtnuty záměrně jednoduchou melodickou linkou, jsou protknuty láskou k ženě i pevným přátelstvím ke generačním umělcům, z nichž téměř všichni došli na konec své životní cesty. Svébytné místo v této sbírce zaujímá Praha v nejrůznějších proměnách. Smutek a nostalgie, které dýchají z většiny básní, však nejsou pocity rezignujícími.... celý text
Přidat komentář
Nádherné básně. Moc se sice nerýmují, ale za to mají bohatou dějovou linii. Moc krásné čtení před spaním. A chápu proč právě tenhle člověk dostal Nobelovu cenu.
Nostalgický závěr všeho díla úžasného básníka... "Spával jsem na tvém srdci a nenasytně vdechoval vůni horké pleti. "
Takhle si představuji, že budu za pár let chodit po Praze.a budu stejně cítit tu krásu, smutek,nostalgii,ubíhající čas,konečno.
A zase půjdu na Žižkov, už to není dávno to místo, jako i moje Praha není stejná Praha mého dětství a mládí. A protože je to jediná moje sbírka s podpisem ,mám jí stále v srdci, tak jako často cítím ten jeho laskavý pohled, ten úsměv. Pohled ,který hladil a dával naději...
Krásná sbírka. Sic je taková hodně smutná, plná vzpomínek, loučení ...
Ale také vyznání k lásce k ženám, městům a také k básníkům - kolegům
Povedené...
Básníkovo loučení a vzpomínky .....
A už se loučím.
S písněmi ptáků před oknem,
s vůněmi květin.
A dávám sbohem milovaným očím.
Šly se mnou v životě až do dneška
jako hvězdy.
Ohlédnu-li se však na svůj život,
zdá se mi,
že je to vlastně téměř vše,
zač stálo žít.
Kéž se v seznamu povinné četby objeví sbírka, která mě osloví. Považuji se za velmi citlivého člověka, nicméně tohle mi nic neřeklo. Možná to je tím, že když se řekne báseň, očekávám, že se slova budou rýmovat. Tady tomu tak není. Anebo si svou citlivost jen namlouvám. Jak ale píšu u drtivé většiny básní, nemůžu hodnotit, protože nejsem cílová skupina, a ani se k tomu necítím kompetentní.
Nostalgické básně, loučení se s ženami, Prahou a životem, jejž Jaroslav Seifert nade všechno miloval.
Poslední sbírka, poslední vyznání se k hlavnímu městu, kráse žen a lásce, kterou považoval za vrchol lidského bytí.
Kéž by bylo více lidí takových, kéž by se našel nový Seifert.
Jeho čeština, skladba slov, moudrost a lidskost v nich, to vše v dnešní době tolik povzbudivé a potřebné.
Ač tyto básně nemají rým, jsou krásné, plynou a hladí naše srdce, naše smysly a podněcují k dobrotě a pokoře.
Pro citlivou duši není lepšího dárku, než-li sbírka krásných básní. Závěr roku tak prožijete ve společnosti kouzelných slov a myšlenek, ve stínu něhy a poznání, že láska je víc, než cokoliv jiného na tomto světě...
Byla to jedna z posledních básnických sbírek tohoto autora .. a vůbec mě nezklamala .. verše byly vzpomínkami na básníkův život (na přátelé, které přežil, na válku, kterou prožil) ... i když se jednalo o volný verš .. osobně se mi to líbilo
Vzpomínkový Jaroslav Seifert s uvolněným veršem, s nadhledem na život a minulost. Krása :)
Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Při vyslovení jména básníka Jaroslava Seiferta mám vždycky pocit že mě pohladila čísi sametová dlaň.
V těchto verších je všechno. Láska, stesk, něha, krása, porozumění, přátelství, smutek i smíření. Ostatně jako i v dalších Seifertovo sbírkách.
I velké lásky jednou pohasnou
ale žádná bouře na světě
nespláchne naráz
jejich světlé stopy.
Bývá však nad nimi jen smutné ticho,
jako když umřou včely.
No, neměl jsem přímo zjevení, ale musím uznat, že Seifertův básnický talent dokáže oslovit i amatérského čtenáře poezie při prvním setkání s jeho verši. Býti básníkem sice není moje první setkání se Seifertem, ale zatím jde o jedinou čistě lyrickou sbírku, kterou jsem od něj četl, a lyrika je pro mě obvykle velká počáteční překážka. Soustředit se na slovomalířství spíše než na dějovou obrazotvornost mi zkrátka moc nejde, nicméně Seifert pracuje se slovy s tak zdánlivou lehkostí, že mu musí porozumět kdejaký vandrák. Motivy hledá na místech obyčejných, pro básníka přesto nezvyklých. Užívá slov lehce provokujících lidský úzkoprsý cit pro to, co má být krásné, i obrazy jsou vystavěny na víceméně nepoetických základech, ale tyčí se do výše v konvenční kráse. Kniha je svým způsobem odpovědí na otázku naznačenou v titulu. Jaké to je, býti básníkem? A Seifertova odpověď je dobrá.
Všednými slovami všedných dní komentovať Seifertovu dokonalosť, to je takmer urážka. Ale pokúsim sa.
Býti básníkem je nádherná zbierka, v ktorej nám autor ako na dlani ponúka krehkú retrospektívu svojho života – jedinečnú súhru princípov svojej básnickej existencie. Básni o úskaliach samotnej poézie, ctí si iných velikánov umenia... všetko je predchnuté láskou... „Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světe to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem.“ S tým nemožno nesúhlasiť.
Pozerá do minulosti a verne zachytáva tiene vnemov a svoje spomienky. Prekvapili ma srdcervúce verše niekoľkých básní venovaných mestu Kralupy nad Vltavou (kam siahajú Seifertove korene a kde je aj pochovaný) - na toto mesto doľahla skaza počas druhej svetovej vojny. Skutočne som mala slzy na krajíčku, najmä pri čítaní básne Úder, kde vo veršoch zobrazil smutný priebeh a tragické následky ťažkého náletu z 22.3.1945.
...
Ještě chvíli jsem se rozhlížel
po obloze smrti
a pomalu jsem se zvedal.
Polomrtev
potácel jsem se k polomrtvému městu
s hrůzou čekaje, co spatřím.
...
Veľmi miluje Prahu a jej romanticko-melancholické prchavé obrazy naveky zhmotnené v jeho tvorbe asi každému vyčarujú túžobný úsmev na tvári.
...
Jsou dny, kdy Hrad
a jeho katedrála
jsou ponuře vznešené
a zdá se,
že byly postaveny ze smutného kamení,
které přivezli z Měsíce.
Vzápětí však jsou pražské věže
obetkány zas věnci z paprsků
a z růží
i ze sladkého šálení,
z kterého je utkána i láska.
Moje lehkovážné kroky v ulicích,
má růžová dobrodružství
i lásky a všechno ostatní
jsou zasypány lehkým popelem,
když shořel čas.
...
Minulosť konfrontuje s prítomnosťou, dychom staroby a smrti. Konštatuje, že:
...
Obzor, který krokům vždycky uniká,
se mi zastavil.
A už se loučím.
S písněmi ptáků před oknem,
s vůněmi květin.
...
Nuž a vzdáva nežný hold sladkému a všadeprítomnému ženstvu, ktoré jeho tvorbu zjednocuje, prestupuje ňou ako vlákno pavučiny – jemné a ľahučké, ale nezameniteľné a silné... od ktorého sa nevie a nechce odpútať.
...
A znám verše
mocné jako zaklínadlo pekel,
které vyvrátí i brány ráje z pantů.
Šeptal jsem je překvapeným očím.
Jak by nepozvedly slabé ruce
uzavírající strachem
náruč lásky!
...
Prečítať – povinne – všetci (okrem tých, čo majú potvrdenie od doktora, že absorpcia poézie môže priamo ohroziť ich zdravie).
Tato sbírka probudila mou lásku k Seifertově poezii. Jeho verše jsou krásné, jemné, při čtení cítíte, že proudí z hloubky básníkova nitra. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by pomocí poezie tak uměl vystihnout lásku k celému umění.
"Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.
Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.
Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!
Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.
Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.
Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život."
Až do včerejšího odpoledne jsem od Seiferta žádnou knihu nečetl, a proto je trochu bizarní, že jsem se pro začátek vrhl zrovna na tuhle. Je to jeho poslední básnická sbírka, kterou psal v takřka kmetském věku. Zatím to vypadá, že Seiferta budu číst obráceně. Od toho nejmoudřejšího a nejklidnějšího k tomu nejnaivnějšímu a nejprudšímu.
A jaké to tedy je býti básníkem? K zodpovězení této otázky si musíte tuto knihu přečíst, neumím ji dostatečně reprodukovat. Ale kdybych měl říci jediné slovo, které by ji charakterizovalo, byla by to zřejmě "jednoduchost", ale pozor - v tom nejkladnějším možném smyslu slova. Seifert užívá kouzla prostoty, píše jednoduše to, co zažil a cítil během života a nevyjímá ani svou současnost, kdy je starcem ponořeným v sentimentu vzpomínek. Odpustil si většinu básnických tríčků a kliček(dokonce i rýmy), ale přesto skóruje s velikou elegancí. Není v tom ani náznak urputnosti, snahy někoho ohromit, snahy ukázat všechno, co umí. A to je mi opravdu sympatické.
Nej. básně: Retranslační věž, Kašmírový šál, Už nikdy, Bachův koncert, Pocta Vladimíru Holanovi, Pohled z Karlova mostu
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Krása slova zakletá v básních. Ale co je za nimi?
Seifert řekl na sjezdu spisovatelů v roce 1956: Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. My jsme nebyli… svědomím zástupů… ba dokonce jsme nebyli ani svědomím sebe samých. (V padesátých letech velmi odvážné!)
Po sovětské okupaci Československa se Gustáv Husák pokusil zničit dosavadní Svaz spisovatelů. A ponechat Seiferta v čele nového. Machiavelista prohrál s lyrickým básníkem. Seifert odmítl.
Ono to svědomí najednou fungovalo!
V roce 1984 (to zrovna vyšla tato sbírka) přišla Nobelova cena. Jiří Černý vzpomíná (2006): Z televize nám Jan Pilař nastrkoval staré Seifertovy sbírky, aby zastřel nové, zakázané. To už jsme ale v samizdatu četli Morový sloup a Býti básníkem…
Obě sbírky nakonec režim musel vydat.
A nakonec přidává jednu seifertštinu: Kdo neví co s láskou, ať se zamiluje třeba do anglické královny.