Čarovná hora
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/262030/bmid_carovna-hora-DsT-262030.jpg
4
236
236
Mnohovrstevnatý příběh se odehrává na počátku 20. století v luxusním sanatoriu pro nemocné tuberkulózou poblíž Davosu. Do uzavřené společnosti lidí trpících tuberkulózou přijíždí na návštěvu za svým bratrancem mladý inženýr Hans Castorp. Nemoc brzy propukne i u něho, a tak se i Hansovi uzavře normální, zdravý svět. Castorp začíná jako ostatní žít ve světě čekání, jak s ním zhoubná nemoc naloží. V sanatoriu ho zaujmou dva spolupacienti – humanista a cynický jezuita. Castorp s nimi vede diskuze o lásce, životě, smrti, náboženství, politických systémech i spravedlnosti. V slovních soubojích těchto tří protagonistů románu se tak uskutečňuje světonázorová diskuse o zániku staré společnosti a současně probíhá i morální a duchovní příprava na lepší budoucnost.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Mladá frontaOriginální název:
Der Zauberberg, 1924
více info...
Přidat komentář
Původně jsem plánovala knihu přečíst rychle, během dovolené, ach, jak jsem se zmýlila. Její pomalé plynutí, přemítání, mě na nějakou dobu odradilo, ale pak jsem se jí rozhodla dát druhou šanci a tentokrát jsem se jejímu tempu přizpůsobila. Hanse Castorpa jsem si oblíbila, byl mi sympatický, vlastně celé osazenstvo sanatoria. A bylo to docela podnětné čtení, ačkoliv ne všechny filosofické pasáže jsem přečetla s plnou pozorností.
Román se mi líbil a oceňuji jej pěti hvězdami. Bohužel některé diskuse jsem už nedokázala přesně pochopit. Napřed jsem se k pasážím vracela, vyhledávala, co znamenají některé výrazy, ale usoudila jsem, že v mém věku až tak podrobně to sama pochopit nemusím a raději to probereme s dcerou.
I přes tento můj problém jsem si četbu užila.
(SPOILER) Tuhle knížku jsem si ambiciózně půjčila v knihovně někdy v 16 letech a pak jsem na ni měsíc koukala na poličce, až jsem usoudila, že na ni nemám čas. Teď konečně jsem si řekla, že 800 stran přemítání nad plynutím času a života asi zvládnu. A asi zvládla, vlastně jsem čekala, že to bude těžší čtení, že to bude víc drhnout. Ale on je Hans vlastně docela veselej chlapík, někdy to bylo vážně vtipný. Třeba když už byl v sanatoriu asi rok a přijel za ním jeho strýček s tím, že ho postrádají ve firmě, a tak vůbec zvědavě se šel podívat, proč že mu tam na tom kopci zůstávají příbuzní a nikdo se nevrací dolů. A Hans, zcela už očarovaný místním nicneděláním, dny krájenými do tří hlavních jídel a tří odpočinků mezi nimi, začal strýce hned ponoukat, aby si v sanatoriu taky poležel. Tak strýc zdráhavě zkusí mezi touhle podivnou společností, působící jako sekta lenochů s částečně vymyšlenými nemocemi, strávit jednu dvě noci, aby viděl. Pořád má ale příliš zdravou mysl a nějak se mu nezdá, že by tam měl zůstat ještě další noc, co by tam dělal? A Hans na něj pomrkává a říká, jen počkej, dneska to ještě nechápeš, ale za chvíli pochopíš, co tady na tom všichni máme, a už nikdy nebudeš chtít dolů do nížin. Do bezčasí na kouzelném vrchu občas vtrhnou takovéhle ozvěny událostí z opravdového světa, občas přijde nějaký příbuzný či zprávy od něj, které se dožadují propuštění nějakého pacienta, jenž by se měl vrátit do života a začít snad nějak fungovat ve společnosti. Když se takhle musí vrátit Joachim, Hansův bratranec, za kterým původně přijel jen na návštěvu, Hansem to značně otřese. Jakýmsi zadostiučiněním je, že Joachim se po několika měsících vrací nahoru v ještě horším stavu. Dvěma spolupacienty, kteří Hanse názorově nejvíce ovlivňují, protože i na politické debaty se po večeři najde čas, jsou humanista a demokrat a na druhé straně radikální jezuita a cynický demagog. Kouzelný vrch jsem si v některých jeho částech poměrně zamilovala, působil na mě možná podobně hypnoticky jako na Hanse, kterému se stal pravým domovem. Uvažuju, že se pokusím do své jarní dovolené dostat zastávku v Davosu a projít si cestu Thomase Manna, která obsahuje několik zastavení k téhle knize a k vidění by mělo být i samotné bývalé sanatorium. Ještě popřemýšlím, jestli mi to za 2,8kilometrovou procházku stojí, ale asi jo.
Nedal jsem to, odložil, sice máme psychologické romány rád, Dostojevskij či S.Zweig, to je moje oblíbené počtení, zda mi ta rozvláčnost, sice s příjemnou tajemností, prostě nesedla.
Takřka měsíc jsem strávil s 800 stran dlouhou knihou německého klasika Thomase Manna. Vzal jsem ji spíš impulzivně, protože jsem ji chtěl hlavně porovnat s novým románem Olgy Tokarczukové, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl.
Mann v jednom dopise napsal, že píše romány konce. Staré končí, nové přichází. Ale co je tím novým? Kouzelný vrch je románem idejí (různé myšlenkové směry zastupují hlavně dva pacienti - radikální jezuita a liberál), které mají vtrhnout na jeviště dějin. Přes hustou filozofickou vrstvu však prostupují také nádherné a citlivé emoční pasáže nebo jemná ironie.
Román je také pozoruhodný tím, jak se na jednu stranu drží některých postupů románu devatenáctého století, na stranu druhou do něj vstupují i postupy modernistické (obsáhlé reflexe vnímání času, reflexe vyprávění apod.).
Kouzelný vrch mě dostal ve všech směrech. Byl jsem ním doslova omráčen - intelektuálně i emočně. Nebude to pro každého, ale věřím, že kdo si ho přečte, nebude litovat.
Dnes začnu netradičně rozhovorem o knize. Náš náctiletý syn, když viděl obálku knihy Magic Mountain na mé čtečce, mi říká - co to čteš, mami, to je nějaká fantasy? Říkám mu - ne není, ale byl by to hezký název a třeba mě to okouzlí.... ale to jsem byla teprve na začátku knihy. Měla jsem jiná očekávání, musím říct, do čtení knížky jsem se musela nutit a stále hledala a přemýšlela, co že hodně lidí na této beztvaré novele, jejíž příběh by se vtěsnal hravě i do čtvrtiny stránek tak okouzluje. Bohužel až do samého závěru mi to kouzlo přišlo skryté. Chápu, že jedním z vedlejších efektů mělo být poznání, jak je čas relativní, jak může odlišné prostředí působit jinak, ale asi toho času s knihou strávenou na mě bylo prostě příliš. Prostě u mě k okouzlení a pochopení nedošlo, a tak hodnotím spíše jako průměr. No, aspoň jsem splnila jedno z témat čtenářské výzvy, kdy už nic jiného.
Mannem představený koncept literárního subžánru "časový román" je alespoň pro mě něčím převratným a velice silně na mě zapůsobil. (Proto jsem se také rozhodla napsat komentář, přestože se tomu už nějakou dobu spíše vyhýbám pro opakovaný pocit šroubovanosti vlastního vyjadřování a abslutní neschopnosti formulovat, co mám v úmyslu sdělit.)
Když ponechám stranou, že román Kouzelný vrch je použitím jazyka, mnohovrstevnatostí a komplexností textu, provázáním příběhu jednotlivce s okolními přírodními jevy a velmi podrobným popisem prožívání hlavní postavy jaksi předurčen k tomu, abych si ho zamilovala, právě ono zaměření na čas je onou třešničkou na dortu, díky které knihu vnímám jako vrcholnou literaturu. Mě osobně čtení moc bavilo a dělalo mi radost opravdu od začátku do konce, přestože filosofické disputace bych určitě subjektivně nehodnotila jako vrchol knihy.
Pátečňátko Hans Castorp mi postupně přirostl k srdci, přestože rozumím vůči němu zaměřeným výtkám ve starších komentářích - rozhodně se nejedná o nějakou veskrze pozitivní postavu a autor sám v textu často zmiňuje, že Hansův charakter a chování i s jeho motivy nehodlá nijak přikrašlovat. A když nad tím tak přemýšlím, i všechny ostatní postavy jsem si postupně oblíbila jako staré známé, u kterých už tak nějak víte, co čekat, a když to skutečně přijde, jen se s porozuměním pousmějete.
Jak už jsem ale zmínila výše, aspektem knihy, který mi definitivně vyrazil dech, je časem se zabývající rovina románu. Mann si se čtenářem hraje, sice s ním explicitně sdílí svoje myšlenkové pochody zaměřující se na čas a jeho specifické vlastnosti, na jeho paradoxy a místy až chaotickou povahu, zároveň ho však na skryté úrovni s postupujícím dějem knihy posouvá téměř až do role zúčastněného diváka, který si lebedí v luxusu bezčasí a líně se převalujících vteřinách, minutách a najednou i letech společně s Hansem a dalšími obyvateli Kouzelného vrchu, aby ho několika závěrečnými stranami, které jsou v poměru ke zbytku knihy z hlediska kvantity úplně nicotné, surově vrátil zpět do reality.
„Čas je dar bohů propůjčený člověku proto, aby ho využíval.“
„Svoboda je zákon lidské lásky.“
„Bůh se dívá do srdcí, a nehledí na hodnost, před ním stojíme všichni nazí.“
Je to vcelku čtivé, ale vleče se to, za což může i onen prostor léčebny, kde vše jede podle daných pravidel. Samozřejmě se to tak pojí i s vnímáním času. Ten je jedním z důležitých témat románu a opakovaně se řeší. Dále se tu ale setkáme i s filosofováním nad otázkami života a smrti, zdraví nebo lásky. Je toho hodně, ale musel jsem se do čtení nutit. Jak už tu poukazovali v komentářích jiní, francouzština byla na zabití, kdyby to bylo alespoň v poznámce pod čarou a ne na konci knihy. Má to plno skvělých momentů a zajímavé postavy, ale upřímně to není úplně pro mě. Možná i kvůli onomu prostředí s každodenní rutinou.
Příběh je jakýmsi popisem monotónního bezčasí na izolovaném horském místě. Z dnešního pohledu je velmi absurdní už jen představa léčby bezuzdným debužírováním, konzumací alkoholu i tabáku bez omezení a zákazem sportu.
V knize mi vadily časté výpadky překladu a ponechávání původního textu ve francouzštině, což nefrankofonního čtenáře nutilo neustále vyhledávat překlad na konci knihy. A to celkem 117 krát.
Autor zřejmě motivován ohodnocením za každou napsanou stranu, nuceně natahuje každý moment do nežádoucí rozvláčnosti a jeho filozofické dialogy se místy ztrácí sami v sobě, do úplného umoření. Kniha mi svými samoúčelnými intelektuálními žvásty, připomněla knihu Muž bez vlastností, dílo rovněž silně přeceňované.
Ano, kniha je jiná. Vtáhne vás do světa kde se zastavil čas a kde vlastně nic nemá smysl, protože budoucnost v něm nehraje žádnou roli. A právě proto je to tak nudné, tak ubíjející ale pro někoho možná odpočinkové...
Číst tuto knihu bylo pro mě namáhavé pachtění. Spousta matoucích souvětí, komplikovaných úvah, které byly chvílemi samoúčelné a nezáživné. Přece však, nějaká magie sanatoria v nehybném čase, mě jako čtenáře polapila do svých osidel a nutila to nevzdat. Stejně jako hlavní hrdina už jsem byla v zajetí hory. Spisovatelské umění autora na některých místech knihy přineslo silné momenty, pokud šlo o osudové chvíle v životě a vztazích hlavního hrdiny Hanse. Jednání, hovory, pocity byly moc citlivě popsány. Thomas Mann nějakým kouzlem vytvořil zakletý svět dlouhodobě nemocných, který má v sobě něco mimořádného.
Můžu jen říct, že mě kniha vážně bavila i v dlouhých debatách. Autor vážně věděl jak na to.. Jsem ráda, že mám přečteno . Ke konci už jsem se někdy ztrácela v otázkách bytí a nebytí, ale třeba se ke knize někdy v budoucnu vrátím a pochopím zase o kousek víc.
Vynikající kniha, jsem v pokušení souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že je to od Thomase Manna to nejlepší. (Osobně mám totiž raději Doktora Fausta, ale asi to není kvalitou románu, ale tím, že je to tam o hudbě.) Jako u každé hodnotné literatury je žádoucí omezit komentář, aby si čtenář mohl dělat názory sám. Nicméně jednu svou myšlenku uvedu (Opravdu mne napadla, nekontroluji, zda to už někdy někdo jinde napsal, pokud ano, tak se omlouvám.)
Settembrini a Naphta jsou symbolické postavy. Odmyslete si ten omílaný výklad postkomunisticky promytých mozků (mimo jiné je i na Wikipedii), že ten prvý je humanista a demokrat a ten druhý cynický jezuita a fašistický demagog. (Slovo "jezuita" je jako obvykle uvedeno s automaticky pejorativním významem. Mně konkrétně je Naphtova filosofie sympatičtější - pokládám ji pro vážně nemocného člověka oproti tvrzením Settembriniho za podstatně výhodnější.) Ve skutečnosti oba představují extrémní názory, kterým je velmi žádoucí nepodléhat, jejich prosazování vždy vedlo k průšvihům. Thomas Mann na nesmyslnost lpění na takovýchto extrémních názorech krásně poukazuje - při posledním setkání Settembriniho a Naphty oba tím, co udělají totálně popřou to, co celý život hlásali. Settembriniho sice pochopíme, ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme s překvapením, že se vlastně jedná o analogii Naphtova šokujícího činu.
Čtěte, stojí to za to.
Dost náročná kniha, pustil jsem se do ní, protože je to jedna z nejuznávanějších knih, hodně paralel, diskuze dvou světů humanisty a fašistického demagoga, jejich diskuze byly dost náročné a právě díky tomu jsem se prokousával touto knihou asi dva měsíce. Bohužel si myslím, že jsem do této knihy ještě nedorost a nedokázal jsem jí ocenit, ale vzhledem k tomu, že jsem to čet v době uzávěry, bylo to docela symbolické, hlavně ty pasáže o vnímání času, který protéká mezi prsty.
Geniální , geniální , geniální ...Mann je mistr spisovatel...asi na dlouho vrchol mého “čtenářství”
Plicní sanatorium Berghof ve švýcarském Davosu a sedmiletá léčebná odysea mladého inženýra Hanse Castorpa, který sem původně přijel jen na třítýdenní návštěvu za svým churavým bratránkem, německým důstojníkem Joachimem Ziemsenem. Na začátku zamýšlel Thomas Mann napsat novelu o vítězství života nad smrtí, jenže se mu malinko vymkla z rukou a skončila obrovitým filozofickým traktátem, snímkujícím v širokém měřítku celou evropskou společnost na prahu první světové války. Za sebe musím přiznat, že být román rozsahem poloviční, pořád by mi připadal příliš dlouhý. Rozsáhlé plochy slovních soubojů hlavních protagonistů mě coby rétorická cvičení bez obsahu i smyslu zcela míjely. Slova bzučely hlavou a bez odporu ji zase opouštěly, aniž mi v šedé kůře mozkové zanechaly po sobě jakoukoliv stopu. Sám autor má k tomu v textu poznámku: „…nebylo v tom žádného řádu ani jasnosti, dokonce ani tolik jako v boji mezi dvěma protichůdnými tábory, neboť názory se nejen potíraly, ale i prolínaly, a disputanti neodporovali si už jen navzájem, ale ocitali se v rozporu i sami se sebou.“ Pak si z toho něco vyberte! Mannův Kouzelný vrch je bezesporu velkolepý chrám slova, bohužel zaměřený do neurčita a opájející se sám sebou. Těžko se čte a všechno to vynaložené úsilí se nakonec propastně mine účinkem.
a zde ještě II. část mé pozdní recenze:
Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět. - Výtečnou postavou je "podivný rytíř" Pieter Peeperkorn, směšný ve své kráse a krásný ve ve směšnosti. Muž bizarní řeči, který tou řečí neříkal vlastně vůbec nic, ale říkal to tak významně a vážně a tak vážně a upřímně to myslel, že byl za to milován. I mnou. Ten člověk, s nímž byste se chtěli setkat v zapadlé krčmě a popít vína i pochybné kvality - pohovořit krkolomně a směšnovážně o významném ničem... - Sedmi roky života Hanse Castorpa v sanatoriu Berghof prochází i odchází lidé, lékaři a ošetřovatelky, pacienti a venkované, někteří se uzdravují, jiní umírají - a Hans Castorp si náhle uvědomuje, že svět dole pod horami už pro něj neexistuje, jeho život je zde v horách, kam se přišel posílit a kde se paradoxně teprve projevila - a byla diagnostikována - jeho nemoc. Už se odtud nechtěl vrátit. Jeho čas se na Berghofu zastavil a jeho touha odumřela. "Nechali ho na pokoji - tak trochu jako školáka, který požívá té podivuhodné a komické výsady. že se ho nikdo už na nic neptá, že nemusí nic dělat, neboť je nabíledni, že zůstane sedět, a už s ním nikdo nepočítá - je to vlastně orgaistická forma svobody, dodáváme a ptáme se sami, může-li mít svoboda vůbec jinou formu než tuto." Leč - tu zahřmělo, píše Mann - "...historický úder hromu, který otřásl samými základy země, pro nás však úder hromu, který rozmetá kouzelný vrch a našeho spáče nemilosrdně vysadí před jeho brány." - Každý řádek píšu jako svůj řádek poslední a každou knížku jako tu poslední čtu - Kouzelný vrch by si však nezasloužil být čten jen jednou.; zaslouží si svůj čas. A tak jsem jej naposledy nečetl - a to mě napadlo hned, když jsem obrátil jeho poslední stránku. - Vjem snad editorský: člověk logicky srovnává své nedávné prožitky do jedné řady. Pokud mohu porovnat s nedávným čtením, podobně situovaný Solženicynův román Rakovina (z prostředí onkologické kliniky) je sevřenější a čtenářsky přívětivější, bez odboček, z nichž se některé u Manna nejeví jako nezbytné. - Jděte na Kouzelný vrch! Možná se vám nebude chtít zpět, ale stejní se do nížiny určitě nevrátíte. Je vám v těchto dnech zima? Na pokojích sanatoria Berghof je běžná teplota pět stupňů Celsia... léčba chladem, chtělo by se říct. Ale Kouzelný vrch hoří vášní. Vášní myslet.
Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl o tom přesvědčen. Ale - překonat ten šedivý čas! -
Štítky knihy
německá literatura Švýcarsko čas tuberkulóza sanatorium, ozdravovna filozofické romány středoevropská literatura německé rományAutorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Literární lahůdka. Děj, který by se dal shrnout do jedné věty. Mladý muž se v sanatoriu v horách baví s lidmi a zažívá různá malá dobrodružství. Jenže to je jen vrcholem ledovce. Centrem knihy jsou totiž zajímavé ideologické střety zdejších mudrců a bohatý vnitřní život hlavního hrdiny. Bavil mě i autorův vhled do psychologie lidstva, kdy se lidé v posledku nechají strhnout prázdnými bláboly charismatického hrdiny, než aby preferovali jasné a vybroušené argumenty místních učenců. Není to nadčasová myšlenka, kterou dnes a denně můžeme sledovat na vlastní oči? Není ani tak důležité, jak přesné, pravdivé či logické argumenty uvedeme, důležitější je samotný mluvčí a jeho přitažlivost pro masy.