Čas mezi tehdy a teď

08.02.2023

Kniha Grögerové začíná ohromným otřesem – Hiršal („Joska“) byl zraněn tramvají. Končí – a je tedy rámována – obdobným incidentem, který už však svou vážností zapůsobí jinak: „odložila jsem sluchátko a jak smrt mne oslnil jas uplynulého štěstí“.
Počáteční šok Grögerovou otřese tak, že je schopná před očima vidět pouze deformovanou hlavu Hiršala a přehrávat si neustále tramvajovou scénu („kolotoč představ“), při návštěvách s Hiršalem se zaměřuje na oči, z nichž jako by šlo vyčíst vše podstatné: nejdřív „jako by byly potaženy mlhou“, poté jsou hořečnaté, nakonec snad docela klidné. Vývoj (výkyvy i postupný progres) se propisuje i do struktury samotné knihy: zpočátku Grögerová zaplňuje pouze jednu polovinu strany v naději, že se postupně připojí i Hiršalův hlas – ten chvílemi úplně chybí, jindy alespoň autorka reprodukuje jeho dezorientované, halucinační výjevy a zmatené vzpomínky. Od vyčerpání k relativnímu vyrovnání vede Grögerovou nejen stabilizující se stav Hiršala, který postupně zjistí, že doopravdy není v indické nemocnici v jižních Čechách a nestarají se o něj americké kurvy, ale i provedení (a zřejmě i následný pečlivý záznam) ritualizovaných všedních úkonů. Ani po převezení do domácí péče se v knize neobjevuje kýžený dvojhlas, protože Hiršal literárně oněměl. Ze zápisů na polovině stránky se tak stává jednolitý text, vedený chronologicky, asociativní metodou. Text už není jen pouhým svědectvím ze „špitálního období“ pro Hiršala, ale i zaříkáváním, berličkou pro sebe: „místo rozhovorů s tebou píšu sama pro sebe, píšu proti ztrátě paměti, proti smutku.“
Strukturu knihy dotvářejí ještě snové básně, které se objevují po prostorových přesunech a evokují atmosféru jakési stepní poutě. Jenže za čím? Tato otázka sice přímo nepadá, ale je nabíledni – oba členové autorské dvojice se musí vypořádávat s příznaky stárnutí. Nejoslnivější pasáž knihy popisuje cestu na hřbitov, při níž kvůli berlím Grögerové, respektive kvůli odložení Hiršalova naslouchátka nemůže dvojice navázat ani hmatové, ani hlasové spojení – to je obzvlášť bolestivé už jen proto, že slova hrají ve vztahu dvojice neobyčejnější roli než u kohokoliv jiného. Tento proces mizení a ztráty spojení však není zachycen nihilisticky či lamentováním, život stále skýtá zklidňující šťastné okamžiky, a to navzdory dalším nepříjemnostem, ať už jsou to globální problémy (Kosovo, povodně), smrti blízkých (Diviš, Kolář, Milota, Jandl) či proměny Prahy, z níž se vytrácí mnoho starého, zakotvujícího a každodenně nevědomě konejšícího. Utěšující charakter mají opět všední, někdy až na první pohled banální úkony, které v Grögerové probouzí radost, třeba když pěkně klíčí rajčata a papriky. Obdobně slastně působí četba a všemožné literární záležitosti společně s četnými telefonáty, návštěvami a setkáními – literární a přátelská oblast se pochopitelně překrývá. V knize je doopravdy přelidněno! Málokterá beletrie má jmenný rejstřík, někdy smršť jmen může působit až přeplácaně, jindy je naopak velmi pozoruhodná (Ivan Wernisch hrající složité počítačové hry!) Do knihy se propisuje i záliba Grögerové v uspořádanosti (lístkové katalogy) či astrofyzice, osmdesátiletá literátka zkrátka naplňuje své přání z konce knihy: „Nechci, aby stáří bylo všechno, co nám zbylo.“ A hlavně, „dokud jsme dva“.
Motivický záběr knihy je ještě širší – nalezneme zde stísňující, rozrušivě plastické popisy nočních můr či vypořádávání se s „cizím“ vinohradským bytem, který se postupně proměňuje v domov. „Zpětný tok času“, který se výrazněji projeví v dalších knihách, zde bývá odstartován konkrétními předměty (kabát, krabička) – v dávných obrazech však Grögerová tápá a jen matně se jej snaží zrekonstruovat, jako by to „tehdy“ bylo daleko i v této rovině. I přes neútěšné události nemá kniha Grögerové litanickou, či dokonce patetickou formu, stále je to spíš jakási agilní akceptace proměn, doprovázená zvídavostí, starostmi i humorem. A psaní se opět ukazuje být záchytným bodem, jak se s tím vším vypořádat.

Odkládá brýle, číst se mu nechce, odkládá umělý chrup, nemá chuť k jídlu. Odkládá i sluchadlo a já se učím trpělivosti. Musím čekat, až si ho nasadí a zapne, teprve pak můžu hlasitě a zřetelně hovořit. Ne šeptat, jen tak trousit poznámky, postesknout si, letmo upozornit na něco, co rychle mine. A nemůžu se ani bez upozornění ptát. Škoda přeškoda, mnoho detailů, rychlých postřehů a nálad mizí beze stop. Na ně je každá řeč krátká, chtějí jen povzdech, pár slabik, jinak zanikají.
(s. 104)