Čas plný písní

05.05.2024

Pěkný dárek - a pěkné verše, tak, jak to Seifert umí ....

A zde pošlu pozdrav mé rodné Moravě :

Moravo líbezná, nad sklenkou ruce spínám
modle se za tebe a tvůj lid
neboť si věru dobře připomínám
co slavných básníků už dala jsi nám
- i víno, které rozkoší je pít ....

11.06.2022

Kvalitní četba

26.11.2021

Je tu tak veľa krásnych básní.. Sú nadherné, jemné, citlivé a krehké. Nádherná zbierka.
Úžasný Jaroslav Seifert ️


Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

...

Píseň navečer

Kdopak je vlastně
šťastný na světě?
Pojď, zavřem okno,
shrnem záclony
a budeme si vyprávět,
co ty a já.

Když mi však dovolíš,
dám hlavu na tvůj klín
jak před lety.
Ty opět řekneš: spi,
vždy jsi to říkala.
Já dělával, že spím.

Což bylo možno spát,
když vlna klína
prudce odnášela
mé oči přivřené
daleko, bůhví kam,
a blízko ke tvým rtům?

Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.

...

Píseň (Poštovní holub)

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
...

19.02.2019

„Psával jsem, kde se dalo, /v oknech kaváren, / u pokaňkaných stolků na poště, / kde ťukal telegraf. / Nejraději však doma.“

Sbírka veršů jako průřez
... motivy – milostnými, existenciálními, krajinnými,
... vzpomínkami – na dětství, mládí, na milostná okouzlení, na přátele.

V sbírce najdete poskládaný celý básníkův život – chvíle lásky i smrti, zážitky z domova i ze světa ... převažují motivy krásy žen, domova, krajiny a dětství. Verše to jsou opravdu krásné – jsou průzračné, jsou intimní, jsou podmanivé svou melodičností, poeticky radostné, hravé, laskavé a něžné,
... doplňují je motivy existenciální, tradice, kultury a smrti, ty jsou pak (třeba ve snech o revoluci, nebo barikádách), drsnější a ponurejší.

Mně se ale Seifert daleko víc líbí jako básník života – „váben a znepokojován představou ženy a touhou po ní“, ... a taky po ženském těle „jež oplývá smyslností“. Líbí se mi jeho oblíbená přirovnání ... ženy k řece, ženské vlasy jako paprsky, nebo tráva, hvězdy jako rty, ústa – země ... jsou to obrazy, které „procházejí“ snad všemi básníkovými verši, protože „žena“ v jeho verších zaujímá velmi výsostné postavení „miluje ji ... celou ... od vlasů až po kotníky“ :-).

"Noc, věčné mraveniště hvězd,
a co ještě?
V nazelenalém přítmí altánku
líbali se šťastní milenci.

Rty stokrát zulíbané
šeptaly stokrát zulíbaným rtům
hořící slova
a ta svítila na cestu krvi
spěchající do končin vášně.

Jako dvěma dýkami
probodávali si jazyky navzájem
pootevřená ústa.

A večernicí byla tehdy Venuše.

Když korálový hrot
jednoho ze dvou vrcholků
spanilé umíněnosti
napsal mi při tanci na kabát
pár znaků Morseovy abecedy,
nemusilo to ještě nic znamenat.
To se stává.
Bývá to někdy jen náhoda.

Já v tom však obvykle spatřoval
volání z jiné planety,
která kroužila kolem mého čela.
Někdo mávne jen rukou.
Já však obětoval tomu volání
polovinu života. A možná
ještě víc.“