Čas pro hvězdy
Robert A. Heinlein
Tom a Pat byla jednovaječná telepatická dvojčata – a ačkoliv jeden měl zestárnout a druhý ne, oba museli být udržováni při životě za jakoukoliv cenu. To, k čemu tady došlo, bychom mohli nazvat problémem v komunikaci. Dálková nadace potřebovala způsob, jak komunikovat s vesmírnými loděmi, které cestovaly vesmírem dlouhé světelné roky. Nebyl čas na běžnou komunikaci, které by trvalo roky než zpráva dosáhne na Zemi. Projekt prozkoumání vzdálených hvězdných systémů musel být reálný. Odpověď spočívala v mentální telepatii – a oddělených, avšak stejně životaschopných dvojčatech. Když celý projekt začínal, Tom a Pat měli celý život před sebou. Tomovi osud předurčil mládí v nejdivočejších koutech dalekého vesmíru, zatímco jeho bratra čekalo stáří na Zemi. Tom i zbytek posádky Elsie si všechno uvědomovali již v okamžiku nalodění. Šance na to, že znovu spatří Zemi, jsou velmi malé, avšak jak on, tak nikdo jiný na Elsie si to k srdci příliš nebere. Neuvěřitelná budoucnost, o které nemohou mít ani tušení je daleko před nimi!... celý text
Přidat komentář
Paradox dvojčat.
Chutovka o cestování vesmírem s nádechem časových rozporů.
Něco ve stylu jedu o víkendu na chalupu mám nějakou práci na zahradě.Slušela by tomu škatulka-laskavé sci-fi.Taková ta poetika ne nepodobná dílu Clifford Simaka a jeho venkovských scífek se spousty ohníčků a opékáním buřtů.Jde jen o kapánek podobný nádech.Samozřejmě tohle je Heinlein.
Takže dojde k odloučení.Brácha bez bráchy a ted vás čeká izolace separace samota ústraní ? Ne nic takového nebude.Není to psycho a nikdo netrpí syndromem cestování rychlostí světelnou.Naopak si to náležitě užívá.A poněvadž čas utíká na palubě sice o to pomaleji není na místě žádné lelkování.Pro pozorovatele doma hodiny tikají jinak a proto spěcháme aby jsme zážitky z cesty ještě měli vůbec komu vypravovat.
Trošku mi bylo líto a přímo se vybízelo o trošku více rozvést osudy toho kdo zůstal na planetě Zemi.A ty hovory na dálku jsou jen jakési fragmenty do ticha.Na druhou stranu je to tam vysvětleno a možná by to právě ztratilo to nepopiratelné pohodové kouzlo.Tu krystalickou nenarušenou jednoduchost.
Stejně tu nejde ani o techniku.Hejblátka a udělátku se tu neřeší.Jak to funguje a kam choděj na záchod.Zbytečné detaily.Taková díla nestárnou.
Zde jde hlavně o příběh.Poselství.Zbytečné dramatizování a uhýbání by bylo jen na škodu.
Jednoduché a přitom silné vypravování v nejryzejší podobě.
A že videofon a komunikátor už nejsou tolik sexy a přijdou zastaralé ? Ale no tak:-)
Vše je relativní malicherně pomíjivé a vesmír je prý nekonečný ???
A nebo se na věc díváme špatně ?? Kolik je pravd...nekonečných pohledů a úhlů.
Na tom nesejde nastal čas pro hvězdy.
Kvalitní scifi ze zlatého věku scifi. Agentura pro výzkum vesmíru zkoumá dvojčata, protože mezi některými z nich existuje telepatie. A tak jedno dvojče zůstane na zemi, druhé dvojče letí k na průzkum k nejbližším hvězdám, a telepatie umožňuje nadsvětelné spojení. Zatímco první dvojče zestárne o pár let, druhé téměř o celý život.
Pomalejší a relativně nezáživné vyprávění o "kvantově provázaných" (byť v době vzniku tomu autor ještě takhle - logicky - neříkal...ehm) jednovaječných dvojčatech. Lineární děj čistě pohledem jednoho z nich, které m.j. cestuje relativistickou rychlostí a je "telepaticky" spojené s druhým. Nakonec beru spíš pozitivně.
Libilo, dokonce hodne. Jenom mi je lito, ze se autor vic nerozepsal, kdyz uz dorazili k planetam. Ten potencial tam byl, napady mel vyborne, ale jako kdyby se drzel zpatky. Nebo jako kdyby se nejaky vydavatel rozhodl vyskrtat co se mu nehodilo. Kniha je stara, kdo vi.
Mistrovské dílo science fiction v té nejryzejší podobě. Přímočaré, lidské, pochopitelné se všemi atributy vrcholného Heinleina. Lahůdka.
Uvědomuji si, že autorovi, svému oblíbenci, mám tendenci trošku přilepšovat. Tady ale nastal "Čas pro hvězdy" - pro jejich plný počet (s čistým svědomím).
Výborný příběh sám o sobě, umocněný tím, že ho vypráví hlavní postava - ještě kluk, později mladý muž, jazykem tomu odpovídajícím - svižným a vtipným. To, jak je kombinováno téma telepatie a vesmíru, mě bavilo ohromně. Vesmírné téma není zatíženo přehnanými technickými rozbory (a pro mě to zátěž vzhledem k mé neschopnosti proniknout do podstaty složitější fyziky, např. teorie relativity, opravdu je, s tím už nic neudělám). Stejně jako úspěch výpravy mě zajímaly lidské vztahy, mezi dvojčaty (to obzvlášť) i mezi členy posádky. Cokoliv týkající se zádrhelů v toku času je moje nejoblíbenější téma (nejen ve sci-fi), natož když z toho vyplynou morální dilemata.
Početla jsem si a užila si to.
I když byla kniha napsána už před více než šedesáti lety, není to na ní vůbec poznat. Příběh navíc přímo vypráví jedno z dvojčat, konkrétně Tom, což ději přidává na čtivosti (a moc takových sci-fi neznám, nebo si je teď aspoň nevybavuju). Hlavní myšlenka, navazující úvahy a celkově i pointa mi přišly hodně zajímavé a promyšlené a celkově je kniha napsaná chytlavě a poutavě.
Klasická science fiction so všetkým, čo k tomu patrí. Heinlein v tomto románe okrem už tradičného okúzlenia z objavovania vesmírnych dialav tématicky rozoberá teóriu relativity a jej náprotivok antirelativistický koncept, spoločne s problémami okolo dilatácie času a to klincuje navyše príbehmi telepatických dvojíc nasadených do vesmírneho programu. Teda kombinácia tém je naozaj pozoruhodná.
Nechýba tradičný autorov cynický humor, postava mentora a hlášky, ktoré sú od korektnosti trochu ďalej ako je zvykom. Neodpúšťa si zabŕdnuť do demokratických princípov v prospech autority a samozrejme nechýba ani pár sexistických poznámok. Je zaujímavé ako si poradí s útokom obojživelných domorodých obyvateľov vzdialenej planéty. Jednoducho na nich pustí motorové trysky lode a prúd rádioaktívnych iontov. Heinlein sa jednoducho neserie a voči nukleárnym zbraniam a technológii jednoducho nič nemá.
Znovu musím podotknúť, že s autorom nemusíš súhlasiť vo viacerých veciach, ale to je asi tak všetko. Knižku zhltneš na jedno posedenie. Číta sa vynikajúco a aj napriek tomu, že jej vek je už pomerne vysoký, je stále veľmi dobrá.
Milá nenáročná kniha, která se pěkně čte. Tentokrát žádné technické podrobnosti, žádné složité zápletky, prostě pohodové vyprávění jednoho z telepatických dvojčat vyslaných ke hvězdám hledat obyvatelné planety. Pěkně zpracováno dvojí plynutí času při přiblížení rychlosti světla ze kterého vyplyne sentimentální až mírně depresivní závěr.
Stejně jako jiné knihy od R.A.Heinleina je velice zajímavá, nápad ohledně telepatie a tak není ojedinělí, ovšem v kombinaci s dalšími prvky dává dohromady velmi dobrou knihu.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Hvězdná pěchota |
| 1984 | Dveře do léta |
| 1994 | Měsíc je drsná milenka |
| 2011 | Vládci loutek |
| 2020 |  Cizinec v cizí zemi |
Zase jedna heinleinovská mladá hvězdná pěchota, ovšem s telepatií místo smrtících zbraní. Z výpravy ke hvězdám sálá (jako obvykle u tohoto autora) optimismus z technického a celkově úžasného vědeckého pokroku, které lidstvo jistojistě v dohledné budoucnosti (napsáno v padesátých letech dvacátého století) prodělá. No, v neděli jsem v koši horkovzdušného balónu nad Konopištěm trochu zapochyboval. Ale i tak: pěkně popsané vztahy v rodině i v komunitě na kosmické lodi, do extrému dotažené nápady s telepatií a časovým paradoxem. I na drama na cizí planetě dojde, i když víc soubojů se tentokrát odehrává ve vztazích než s pomocí zbraní.
85 % (zatím 42 hodnocení s průměrem 82 %).
…
„Na světě je moc lidí. Proč podporovat nové kolonie? Matematik by přelidnění dokázal vyřešit v okamžiku. Stačí zastřelit každého druhého.“
Pan OToole se ozval, aniž by zvedl oči od terminálu. „Nejvíc se mi na vás líbí, Babcocku, že máte takové vřelé srdce.“