Čas zabijáků
Henry Miller
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/354628/bmid_cas-zabijaku-q8l-354628.jpg
5
6
6
Henryho Millera známe především jako autora autobiografických románů, avšak nemalou část jeho díla lze označit za esejistickou. Tak tomu je i u Času zabijáků (Studie o Rimbaudovi), dvojité „eseje“, kterou napsal v polovině čtyřicátých let poté, co jej uchvátilo dílo Arthura Rimbauda. Ačkoli má však kniha v podtitulu slovo „studie“, nejde o literární kritiku v pravém slova smyslu, jakou Miller nikdy ani nepsal, ale spíše o srovnání sebe samého s francouzským básníkem. Miller se v knize sice pokouší o osobitý výklad Rimbaudovy poezie, avšak ten rozhodně není jeho hlavním cílem. Rimbaud mu primárně slouží jen jako prostředek k dalšímu sebehledání, jako zvětšovací sklo při odhalování vlastní identity. Čas zabijáků můžeme vnímat coby oslavnou píseň na Rimbauda, na mládí a nevinnost, jako konfrontaci jednoho umělce s druhým, jako temnou vizi budoucnosti i jako kritiku umění dvacátého století.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno: 2017 , DauphinOriginální název:
The Time of the Assassins, 1956
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1991 |  Obratník Raka |
| 2002 |  Pod střechami Paříže |
| 1994 | Sexus |
| 1992 | Obratník Kozoroha |
| 1991 | Tiché dny v Clichy |
Dost zvláštní kombinace, Miller a Rimbaud. Oba autory mám poměrně načtené a oběma jsem také věnovala spoustu svých myšlenek a přesto by mě nenapadlo dávat je do souvislosti. Možná proto, že božský rošťák je u mě dlouhá léta někým, k jehož dílu vzhlížím a jehož životní osud mnou pohnul - a naopak Miller je autorem, jehož díla jsou u mě dost nevybalancovaná a životně zcela mimo, ovšem jehož stejně i přes svou kritiku dále čtu, takže na něm asi něco bude. Čas zabijáků je dílem, kde se projevují autorovy klady i nedostatky, nebo tyto rysy, jak je hodnotím já ze svého pohledu. Pozadí knihy a myšlenková provázanost jsou pro mě jako čtenáře dosti úmorné a přijde mi, že se v nich autor ztrácí (což je možná jen snaha vychrlit vše), na druhou stranu sem tam probleskne názor, který je mi blízký nebo naopak pohled, který mě zatím nenapadl a proto se stává zajímavým.
Do komentářů úryvky z knih takřka nepíšu, ale nyní jsem nucena zdůraznit tuto pasáž:
"Rimbaud byl živoucí sebevraždou. Tím neúnosnější je to pro nás! Ve slušnosti mohl s životem skoncovat ve svých devatenácti, ale ne, on si jej protáhl, a pomocí bláhově promrhaného života z nás udělal svědky smrti zaživa, kterou si sami způsobujeme."
Z tohoto mrazí. O to více, že to může hrozit každému z nás, pokud se k tomuto osudu již minimálně v nějakých aspektech svého života neřítíme, aniž bychom si všimli.