Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/301359/bmid_cas-zit-cas-umirat-osw-301359.png
5
1668
1668
V tomto románu se autor jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Stejně jako ve svém nejslavnějším díle autor líčí osud mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. Román je nabitý napětím, ale i zoufalstvím nad beznadějí lidských osudů a ničivým společenským fanatismem. Jen krátce - během hrdinova pobytu v rozbombardovaném rodném městě - vysvitne poslední naděje na nový život: láska.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2013 , Ikar (ČR)Originální název:
Zeit zu leben und Zeit zu sterben, 1954
více info...
Přidat komentář
Příběh začíná na východní frontě během druhé světové války z pohledu německého vojáka. Mladíka, který dostává dovolenou a jede se podívat do svého domovského města. Kde zjišťuje že město je v troskách. A zde začíná zajímavý smutný příběh onoho mladíka s tragickým koncem. Kniha je psaná velice příjemnou a čtivou formou. Patří mezi mé oblíbené a rozhodně mohu doporučit.
Na základní a střední škole jsem docela odsuzovala povinnou četbu. Vždycky jsem si říkala " kdo to vybírá"
V posledních letech jsem pár knih, které byly zařazeny do povinné četby, přečetla. A zrovna takhle teda získává 5 hvězdiček
Málokterá kniha má tak výstižný název jako tato. Válka vylíčená až do morku kosti. Nejen popisem života jedné ustupující roty v mrazivém Rusku, ale i nosným tématem - dovolené hlavního hrdiny ve svém domově, který nepoznává . Vše rozbombardováno. K čemu dovolená ? Bez jistoty, zda žijí ještě jeho rodiče . Má částečné štěstí. Setká se s dívkou - nyní již ženou, kterou kdysi dávno znal pouze povrchně. "Dovolená vojáka" se stává dovolenou po boku osoby, se kterou se z racionálních důvodů ožení. Ví, že návrat na bojová pole nemusí přežít.
Krásná a lidská kniha, vyprávění obyčejného, ale slušného člověka ve stylu jak to umí pouze E.M.R.
Příběh vojáka, který prožil celý svůj život během tří týdnů dovolené. Příběh smutný, s nepatrnými záblesky naděje a tragickým koncem. Vztah Ernesta a Alžběty mi připomněl Winstona a Julii v 1984.
Ze západní fronty se přesouváme o pár let dopředu na frontu východní a především do Německa. Se Západní frontou by šlo najít mnoho podobenství, šablona zůstává stejná, přesto na mě tento příběh zapůsobil jinak. Možná i silněji...? Stejně jako u Na západní frontě klid a Cesta zpátky jsem se i do Čas žít, čas umírat začetla a nemohla (nechtěla) se odtrhnout. Čtenář se spolu s hlavním hrdinou pohybuje tím šedivým světem a raduje se spolu s ním z každé trošky štěstí, která se Ernstovi naskytla, přesto však člověk cítí jistou úzkost, protože v koutku duše ví, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře...
Čas žít, čas umírat. Myslím, že příhodnější název mohl Remarque jen stěží vymyslet. Mezi životem a smrtí je totiž jen tenká hranice. A tu nám autor velice působivě stanovil. Nejdřív na frontě v Rusku, kde je situace vojáků deprimující, následně v Německu, kde to není o nic lepší. Šedivé kulisy plné strachu a smrti však dokáže oživit barvami. Barvami života. Kniha mě zasáhla jako zbloudilá kulka na frontové linii, přivodila pocity štěstí i naprostého zmaru, po jejím dočtení i husí kůži. To mluví za vše.
Tohle je přesně ten Remarque, kterýho mám ráda. Vytříbený styl a dokonalá, hutná atmosféra. Čtení mi utíkalo od začátku do konce, ale rozhodně bych ho nenazvala napínavým. Děj se odvíjel pomalu a já si stejně tak užívala některý pasáže, symboliku a vůbec všechny myšlenky, který tam pluly.
Zajímalo by mě jestli tyhle knihy čtou i neonacisté.Kdyby je totiž četli,úplně by obrátili ,,své´´ názory.
Perfektní.
Prostřední část knížky mně přišla trochu nudná. Ale ten zvláštní konec. Autor přece mohl nechat Graebra padnout v boji. To jsem předpokládala. Takhle ale ještě podtrhl nevypočitatelnost války a nevypočitatelnost lidského nitra.
Smutné, ťažké, velmi dobré - ako podla mňa všetky remarkovky. Východná fronta, pozvolné vytriezvenie z opojných táranín toho fúzkatého magora, absurdnosť hlúpej - a trpko, no spravodlivo prehratej - vojny. Nezmyselné násilie na fronte i doma, beznádej, žiadna láska so šancou na budúcnosť a žiadne kamarátstva. Len ponuré tolkienovské zlo, ničiace svet. Potom smrť chlapa, ktorého ste si nemohli oblúbiť, no nechceli ste, aby zomrel. Z rúk ruského partizána. Správne, lebo vojna. Ale zlé, zbytočné. Ako celá absurdná chorá vojna, ako chechtajúca sa Smrť. Mám rád Remarqa, lebo to videl a vedel to opísať. Dal svojimi románmi ludstvu velkú a vážnu vec. Ukazuje nekromantov. Sú i dnes. Může sa to zopakovať.
Jelikož se jedná o knihu s válečnou tématikou, donutila mě zamyslet se nad tím, že v dnešní době není samozřejmostí že žijeme v míru a je to věc, které bychom si měli vážit. Stejně jako Na západní frontě klid dílo končí smrtí hlavní postavy. To pouze dokresluje vážnost situace když je válka.
Obyčejný mladý muž vhozen do rozbouřeného moře druhé světové války. Hlavní hrdina se musí přizpůsobit době a prostředí své dovolené a díky tomu také prožívá romatické chvíle se svojí novou ženou. O to hůře se mu vrací zpět na frontu, kde příběh bohužel smutně končí.
Pan Remarque, jak ho znám a jak ho miluji a obdivuji. Kniha má vše, co jsem od autora očekávala a snad i něco málo navíc. Ano, je tam patrná jistá remarqueovská šablona při stavbě příběhu, ale osobně mi to vůbec nevadilo.
Tentokrát s hlavním hrdinou odjíždíme na dovolenou z válečné vřavy v Rusku do rodného Německa ke konci druhé světové války a jsme svědky jeho činů a myšlenkových pochodů poté, co se dostane "domů". Město je ale co pár dní bombardováno, rodný dům je už pouhá hromada sutin (stejně jako většina dmů ve městě) a rodiče jsou nezvěstní. Ernst ale mezi sutí, troskami a vybuchujícími bombami nachází něco nevidáného. Lásku k dívce Alžbětě.
Nejsem fanoušek romantických příběhů, spíš se romantice vyhýbám jako čert kříži, ale tato linka na pozadí totální zkázy rodného města byla skvěle zpracovaná. Hlavní hrdina byl velmi pragmatický a nemluvný mládenec, velmi často dumající nad smyslem (nebo spíše nesmyslem) války. Naopak Alžběta na mě působila dojmem křehké, jemné, svěží, ale silné květiny, která bojuje o své místo na slunci uprostřed rumiště. Co se závěru týče, ano, čekala jsem, že něco takové přijde. Nejsem z toho nadšená, ale nečetla jsem červenou knihovnu, takže za mě ano. Konec konců, je to mistr Remarque. Zasloužených 5*.
Kniha ma lákala svojim názvom už od školských čias. Akosi som už vtedy tušila, že pod ním sa ukrýva niečo obsahovo cenné, niečo, čo nebude nuda, ako som si myslela o iných dielach, ktoré nám v škole na hodinách literatúry prezentovali ako zaujímavé. Často mi na ňu padal zrak v otcovej knižnici, ale dočkala sa prečítania až teraz, keď ma ku nej doviedla čitateľská výzva. A som rada, že tento skvost vojnovej literatúry si radím medzi prečítané knihy. Na živote jedného vojaka autor vykreslil celú tragédiu vojny.
Tak si představte, že jsem tenhle poklad našla u popelnic, když jsem šla s odpadem..
Další Remarqova skvělá kniha s - jako vždy- velmi smutným koncem.
Další čtivá kniha od Remarqua. Hodně se mi líbila. Měla jsem pocit, že čtu dvě rozdílné knihy. Když byl Ernst na frontě a nebo měl dovolenou, bylo to jako úplně jiný příběh, a tak to i mělo být.
Remarque je jednička, miluji jeho psaní. Tato kniha je opět trefa do černého.
Na tento příběh jen tak nezapomenu.
Zajímavá exkurze do myšlení mladého německého vojáka. Po delší době jsem přečetla jednu z dalších knih od E.M.Remarque a musím říct, že opět nezklamal!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) osudy lidí vojáci válečné romány
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Mrazivý pohľad na život nemeckého vojaka jednak na východnom fronte, no po opušťáku na dovolenku a návrate do vlasti aj život v samotnom Nemecku. Absurdnosť vojny pretkaná tragickými osudmi obyčajných ľudí, ktorí v nej prišli o všetko. Ako to už u Remarquových diel býva nemožno tu čakať optimizmus, no skôr tvrdý realizmus.