Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40699/bmid_cas-zit-cas-umirat-AC7-40699.jpg
5
1670
1670
Oproti románu Na západní frontě klid se tentokrát posouváme v čase do II Světové války, ovšem dějová linie je skoro totožná - voják na frontě, potom na dovolence a zase zpět na vojnu. Ernst Graber jako německý voják prošel Francii, octl se v Africe na tažení, potom na východní frontě v době ústupu vojsk před Rudou armádou, zpátky domů a když už se zdá, že spolu se svou ženou Alžbětou může začít nový život a budovat domov, je povolán zpět na frontu, aby ještě zachránil německou říši před finálním koncem. Vyšlo v Edici Klub Čtenářů svazek 463 jako druhé vydání, v překladu Evy Pátkové první.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Zeit zu leben und Zeit zu sterben, 1954
více info...
Přidat komentář
Když už má člověk pár knížek o válce přečtených, tak mu tahle už nepřijde ničím výjimečná. Prostě další tuctový a předvídatelný příběh, další tuctový a šablonovitý hrdina, další tuctový a tragický závěr. Kniha neurazí, ale mě osobně teda moc nenadchla.
Poutavá kniha, stejně jako všechny, kterè jsem zatím od Remarqua přečetla. Konec mě rozhodil, ale svým způsobem jsem ho očekávala. Myslím, že tyhle knihy by měli povinně číst všichni fňukalové, kteří neustále nadávají a trpí, přes všechnu tragičnost mi Remarquovy knihy vždycky dodají obrovskou chuť do toho našeho bezstarostného života.
Jelikož mě téma 2. světové války zajímá, s chutí jsem se vrhl na tuhle knihu. Byl jsem poté trošku zklamaný, protože jsem očekával v podstatě přenesený "Na západní frontě klid," ale z 2. světové války, se syrovým vykreslením bojů, chování vojáku, atd. Remarque podle mě má vypracované 2 vzory, podle kterých psal knihy. 1.) Mladý muž zdeptaný válkou se vrátí domů, kde najde životní lásku. Na konci knihy umírá. 2.) Mladý muž se ocitá v neklidné době (válka, meziválečná doba,...), kde najde lásku svého života. Na konci knihy umírá jeho láska. Tohle byl přesně první případ. Remarque je sice můj osobní autor #1, ale tato kniha pro mě byla místy trošku nudná. Atmosféra zničeného města byla brilantní, vykreslení historických skutečností (uniformy, události, ozbrojené složky...) byly fascinující. Jediné co mi vadí, byly dlouhé filozofické pasáže, kde mi připadalo, že oba milenci citují ze Sokrata nebo Platóna. Nicméně to bylo stále daleko stravitelnější než Vítězný oblouk. Opět se zde uplatnil oblíbený "Remarqueův jev," že celá kniha se táhne pomalejším tempem, ale konec je velice rychlý. Nejlépe shrnut pouze na jednu stranu. Ani tento příběh není výjimkou. Smrt hlavní postavy jsem očekával hned od začátku (známe přece Ericha), takže mě tolik nezasáhla, jako u jeho předchozích děl. Kniha se jinak čte poměrně slušně. Doporučuji všem příznivcům Remarqua, tato kniha stojí za přečtení.
Trochu jsem očekával, že tato kniha bude přece jen víc z bitevního pole a ona se z toho vyklubala taková romantika:). Ale i tak se to dalo. Hodnocení tedy lehce sráží to, že jako Čech jsem se na hlavní hrdiny díval přeci jen trochu jinak než jako na klasické hrdiny, kterým člověk fandí.
No a ten závěr samotný také nic moc, asi by to chtělo trochu něco jinýho, než to jen takhle zakončit...
Pro mě asi průměr. Román byl takový pochmurný a postavy mi moc nesedly, což je samozřejmě individuální.
Úžasný román, čte se naprosto dokonale a sám, ale bylo mi z něj smutno. Což je asi dobře, v dnešní době akcí nabitých počítačových her a hollywoodských filmů není tak jednoduché najít četbu, která by se člověka skutečně nějak dotkla. Tato kniha byla hned od začátku plná mrtvol, ale člověka to začne emocionálně strašit hlavně ve chvíli, kdy zrovna nikde žádné mrtvoly nebyly, protože to zas musí přijít a hlavně aby to nebyli hlavní hrdinové.... No je to válečný román, takže se nedá říct, že by cokoliv z toho bylo překvapivé. Ale na měkko jsem byla každou chvíli a konec sice vím, ale teoreticky jsem ho nečetla. Včera mi ruply nervy a musela jsem se podívat na poslední větu románu. Teď mi chybí poslední kapitola, ale tu odkladám, nasucho to fakt nedám.
Myslím, že by se tyhle knihy neměly přestat číst, abychom nezapomněli, o čem je válka. Škoda, že to nečtou ti, co volají po ozbrojování a střílení na hranicích. Což by vedlo zase jen k válce. Velkým plusem navíc je, že Remarque nepíše černobíle. Hrdinové a nejlepší lidi tohoto románu jsou Němci. Největší parchanti jsou taky Němci. A u některých postav se to vlastně rozlišit nedá, jestli je to dobrák nebo záporák. To z amerických zfilmování asi neznáte, tam je každý Němec nácek a Brad Pitt nebo podobně dokonalý Amík je jde všechny spasit. Dokonalé je také umístění válečného románu mimo frontu. O to horší to vše je, ani sama nevím, odkud máme v sugerováno, že střílet vojáky je vlastně tak nějak v pořádku, ale smrt žen, dětí, rodičů je strašná. Ke všemu se ještě přidává šikana a blamáž režimu, pocit kolektivní viny a naprostá bezmoc cokoliv změnit.
[SPOILER!!!]
Závěr je pro mě o to větší tragédie. Dokud se člověk nenamáhal sám myslet, proti něčemu bojovat a jen poslouchal rozkazy, tak přežíval. A když konečně uchopí iniciativu tak musí zemřít. To mi ten Remarque dělá samozřejmě naschvál.
P.S. Mám tu knihu zadarmo z Německa z takového toho veřejného boxu, kam lidi odkládají staré knihy a jiní si je můžou vzít. Má vzadu v pevných deskách a posledních pár stránkách díru, vypadá to jako po vzduchovce. Tak mám pocit, že někdo ten román po dočtení odstřelil...
Kniha, která krásně ukazuje, že jediní, kdo opravdu "vyžerou" všechen hnůj války, jsou ti, kteří se o ni zasloužili nejmíň. A je jedno, na které straně konfliktu ti lidé stojí. Toto by mělo být v povinné četbě přes možností kandidovat do vedení nějakého státu.
Schází mně od autorů knih popisující válečné hrůzy postup jak se občané před těmito hrůzami mají ochránit. Autoři píšou polovičatě.
Za poslední asi dva měsíce jsem přečetl tři knížky od E.M.R. ( Tři kamarádi, Jiskra života a Čas žít, čas umírat ) a opět a znovu se mi potvrdilo, že jeho díla patří mezi nejkrásnější a nejhodnotnější literární počiny 20. století.
Autor svým stylem vyprávění dokáže čtenáře dostat na ta nejstrašnější místa, strašná tím, že je člověk vystavěl a žil v nich a potom je zase člověk zničil a zabíjel v nich jiné lidi.
Zoufalé hledání naděje tam, kde naděje už není. Sňatek po pár dnech známosti, s vidinou alespoň nějaké jistoty v tom zcela rozbitém světě okolo. A ano, i uvěřitelná možnost, že ti dva k sobě opravdu patří, i s láskou..
Předvolání pro Alžbětu na Gestapo nikoliv z důvodů, jichž se Ernst tolik obával. Ale ten pravý důvod.... A jeho rozhodnutí zatím svou Alžbětu téhle pravdy ušetřit. Tahle knížka mi zase dala tolik námětů k přemýšlení.
A nakonec, přiznávám, že jsem i přes znalost reálií a autorova stylu, do poslední chvíle chtěl těm dvěma tu jejich naději, kterou si spolu vytvořili, či vysnili, přát a udržet. Smutné..
Vždycky když čtu příběhy z války, naplňuje mě to neskutečnou zlostí z toho, jak musely položit život miliony obyčejných lidí protože se pár lidí "nahoře" rozhodlo rozpoutat nesmyslnou válku o moc, území a postavení. Je to součást nás, je to historie, minulost a budoucnost. Vždycky lidé válčili a vždycky válčit budou, moje racionální uvažování to však stále nedokáže pochopit a je mi smutno za všechny, kterých se to dotklo a dotýká.
Je to silná kniha a já věřím, že podobný osud skutečně zažilo mnoho a mnoho zamilovaných dvojic...zbytečné promarnění toho nejcennějšího na světě - života.
Po dlouhé době jsem četla knihu od pana Remarqua. Začátek jsem přečetla spíše s vlažnými pocity, ale po Ernstově návratu domů jsem knihu nemohla odložit. Knihu doporučuji :)
Moje první setkání s autorem. Silný příběh z pohledu té druhé strany...Určitě se vrátím k jeho dalším knihám. Doporučuji
Remarquovi romány mám přečtené takřka všechny, ale stále je tenhle můj nejoblíbenějši . Nevím čím to je, ale do knihy jsem se vžila a nepřeháním, když řeknu, že mi bylo líto, že sem knihu dočetla tak rychle. Opravdu skvělá kniha. Doporučila bych ji snad všem.
Moje první setkání s Remarquem. Nejedná se o jeho nejslavnější román. Tohle je takový komorní příběh, až jsem si říkal, že by z toho šlo snadno udělat divadelní hru.
V době, kdy Německo pomalu začíná prohrávat 2. světovou válku, i když si to velení stále nechce přiznat, se německý voják Ernst Graeber vydává na dovolenou do rodného města. Pomalu zjišťuje, že i když je fronta ještě daleko, tak už i zde nálety způsobují velké škody. Ve městě potká svého spolužáka Alfonse, který má teď vysoké postavení, a krásnou Alžbětu.
Remarque skvěle zachycuje banalitu válečného šílenství, nebo třeba život ve městě ohrožovaném nálety. Velká část knihy se ale věnuje vztahu Ernsta s Alžbětou. I když Remarque píše skvěle, tak jsem přece jen měl pocit, že tahle knížka je trochu určená spíše pro ženy.
U Remarqua je působivé to, že i když víte jak to dopadne, nedokážete se od příběhu odtrhnout. Tuhle moc má málokterý spisovatel.. Čas žít, čas umírat je toho opětovným důkazem, líbil se mi ten spád konce.
Líbilo se mi ohraničení knihy s ruským vojákem. Jednomu prokázala Ernst milosrdenství, kterého se mu nedostalo. Zajímavý popis válečného života mezi civilisty v Německu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) osudy lidí vojáci válečné romány
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Četl jsem ji asi patnáctkrát za sebou . Pokud ji máte důvod číst vícekrát jste na správný cestě pochopit jednoduchost války se vší její brutalitou ať se odehrává v které kolik dobe