Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439480/bmid_cas-zit-cas-umirat-UaQ-439480.png
5
1674
1674
V tomto románu se Erich Maria Remarque jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Autor vypráví příběh mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. Jen krátce – během hrdinova pobytu v rozbombardovaném rodném městě – vysvitne poslední naděje na nový život: láska.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2020 , Ikar (ČR)Originální název:
Zeit zu leben und Zeit zu sterben, 1954
více info...
Přidat komentář
Remarqua mám opravdu ráda. I tahle knížka je povedená. Je docela zajímavé ji srovnat s Na západní frontě klid, kdy měl hlavní hrdina kolem sebe přátele, ale jeho "nástupce" ve druhé světové válce je už na všechno sám. 5/5
Kniha se mi líbila, ale ke konci už byla táhlá a prokousávala jsem se horko těžko k závěru. Spíš to bylo tím, že kniha je velmi podobná dalšímu dílu Remarqua, Na západní frontě klid, kterou jsem také četla. Ovšem posledních pár řádek stálo za to - "rána do zad", když to člověk nejmíň čeká, ale v kontextu celého příběhu to spíš beru jako vysvobození.
Velmi se mi líbila, možná proto, že nebyla příliš z fronty, ačkoliv o silné momenty nebylo nouzi...A SPOILER ten nesmyslný konec!!!
Vynikající kniha, smutná. Při čtení této knihy (a to se týká i ostatních Remarqových knih) mi přebíhá po zádech mráz a jsem vděčná, že jsem válku nemusela zažít.
Skvělé dílo, nejdřív na frontě, pak doma a pak znova na frontě. Zajímavé myšlenky. Mělo to celkem spád a pěkně se to četlo.
"Po létech v těsné blízkosti smrti víno nebylo jen vínem, stříbro stříbrem, hudba, slabě doléhající do sálu, nebyla pouhou hudbou, a Alžběta jen Alžbětou - to všechno byly symboly jiného života, života bez zabíjení a bez ničení, života pro sám život, který se stal skoro už jen mýtem a beznadějným snem."
Rychlý náběh do děje války. Naturalistické popisy, hrdinské řeči a úvahy o smyslech a důvodech všech těch zbytečných bojů, které se vojákům serou na mozek. To vše až poté co začali prohrávat, až potom, co jim došlo, že nejen oni můžou být ti co uzurpují a vraždí a zabírají pořád větší a větší území.
Pak Graeber dostane dovolenou. Po dvou letech. Když dorazí do své rodné vlasti, je jeho víra v Německou neporazitelnost silně otřesena. Navrací se do trosek. Nikoli do krásné vlasti. Ve vzduchu čpí pach udavačství a všeobecného vědomí, že válka je už dávno prohraná. A bojuje se dál jen proto aby se mocní udrželi u koryt ještě o trochu déle. Za svou dovolenou Graeber najde novou lásku, získá důvod proč se vrátit a doufat v lepší budoucnost. Je svědkem řady náletů a neštěstí.
Pak se navrátí zpět do bojů. Opustí vlast i ženu aby bojoval za něco v co už nevěří. Pak přijde konec, který mne hrozně ohromil a přestože je to hrozně zarážející, do knihy se to hodilo. Že i dobrota se může obrátit proti vám.
V knize se odehraje spousta věcí. Je to otřesné svědectví vojáka německé armády, který už pochybuje a to je zvláštní a nevídané. Je to hodně o psychologii a o velkých myšlenkách, které se letmo tknou smyslu života. Remarque poodhalil roušku tajemství, která skrývala psychické vnímání vojáka německé armády v II. světové válce. Bravurní dílo!
dlouho jsem ji nechtěla číst - vypravování německého vojáka který prošel vítěznýma válkami a nakonec tou nejhorší bitvou v Sovětském Rusku. Na počátku radostné opojení z vítězství na konci smrt.
Velká zvláštnost téhle knihy spočívá v tom, že vlastně vypráví příběh nacistického vojáka. Po celou tu dobu jsem mu přál, ať to s ním dobře dopadne, přitom Němci za druhé světové války byli „ti zlí“. Docela ironie. Jinak samozřejmě velmi silný příběh, vše je popsáno opravdu skvěle, téměř až básnicky (a to jak popis klidné, romantické a bezpečné restaurace ve městě, tak bombardování sovětskými bombami) – stačí se začíst a vidím vše před sebou. Skvělá kniha.
když jsem knihu začala číst, tak koukám, že to vypráví nacistický voják, tak jsem si řekla: no to snad ne! o čem ten Remarque jako začal psát! vždy jsem byla u jeho knih zvyklá na to, že hlavní postavy jsou ty kladné a z tohoto jsem byla docela na rozpacích. ale pak mi to došlo. nikdy jsem nepřemýšlela tak, že němečtí vojáci jsou vlastně taky jenom lidi a neznamená to, že když jsou ocejchovaní hákovým křížem, že se s ním musí i ztotožňovat! Ten konec knihy mě dostal, dlouho jsem brečela. Pořád mám Čas žít, čas umírat v mysli, protože jen díky této knize jsem si uvědomila, že né všechno na pohled špatné je opravdu špatné, že mince má vždy dvě strany, rozšířilo mi to obzory a názory na okolní lidi a svět.
Zeit zu Leben und Zeit zu sterben...
Čtení, které mi ukradlo většinu času vyhraněného na spánek, protože za to stálo (navzdory mému očekávání v okamžiku, kdy jsem si knihu brala z naší domácí knihovny).
Vzpomínám si, jak jsem klela a nenáviděla svět, když došlo na ono umírání.
Příběh vykreslený bez pozlátek, resp. tak jak věci leží a běží. Reálně, z čehož mrazí v zádech.
S prozřením v očích a plna uznání Remarquovi tleskám.
je to strhující a hodně smutný román. Remarque píše tak, že se vždy vcítíte do děje
Četl jsem vydání z roku 1957 v překladu Miloše Jirka. Překlad byl z dnesního pohledu poněkud čtenářsky nepohodlný - řada archaismů a především slovosled ve větách mě občas celkem vadil.
E.M.Remarque píše velmi silné příběhy, které "se čtou samy". Přesto se u této knihy nemohu ubránit dojmu, že některé dialogy představitelů příběhu vyadřují myšlenky spisovatele, ale v reálu by je těžko někdo použil. I tak se mi knížka líbila.
Tak tohle byla moje první "dospělácká" knížka, kterou jsem ve svých raných 10 letech četla, a jež mě v mnohém ovlivnila. A já za to panu Remarqovi děkuji :-)
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Další silné dílo od tohoto autora... Tentokrát z pohledu německého vojáka, který se vrací z fronty z Ruska domů na dovolenou. Těší se na rodiče a na rodné město. Na oázu klidu... Nic z toho se nekoná, město je vybombardované, rodiče nezvěstní a on se snaží zjistit, co se s nimi stalo. Potkává řadu lidí se spoustou osudů, dostává se mu pomoci ale také jsou mu házeny klacky pod nohy. Navíc klidu si neužije díky neustálým náletům a zažívá podobné hrůzy jako na frontě. Nakonec nachází to, co ani snad nečekal, že najde a uvědomuje si ty nejzásadnější lidské pravdy a to, co je podstatné.
Uznávám, že je to opět dílo plné silných myšlenek a poselství, které rozhodně stojí za přečtení, ale některé autorovy knížky se mi líbily přece jen víc.