Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72077/bmid_cas-zit-cas-umirat-KRS-72077.jpg
5
1676
1676
1. vydání V tomto románu se autor jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Stejně jako ve svém nejslavnějším díle autor líčí osud mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. Román je nabitý napětím, ale i zoufalstvím nad beznadějí lidských osudů a ničivým společenským fanatismem. Jen krátce - během hrdinova pobytu v rozbombardovaném rodném městě - vysvitne poslední naděje na nový život: láska.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1957 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Zeit zu leben undZeit zu sterben, 1954
více info...
Přidat komentář
Remarque mě opět nezklamal - neuvěřitelně působivě napsané. I když to není akce za akcí, jak jsme dneska zvyklí a jak je většinou od čtenářů vyžadováno, příběh vás pohltí a nepustí. Musíte prostě pořád číst dál a dál, abyste věděli, jak to bude pokračovat. A když to skončí, tak jak skončil tento příběh, musíte se ptát: "Proč?". Ale pak vám vlastně dojde, že je to proto, že válka je tak krutá a své oběti si nevybírá.... Těším se na další Remarquiovy romány.
Remarque psát uměl, dílo je to velké, ale ta těžkost a tragédie války, která se na čtenáře vyvalí, chytne ho a nepustí je dech beroucí a občas k uzoufání. Navzdory období, ve kterém se příběh odehrává, se kniha četla velmi dobře a rychle. Ernsta jsem si zamilovala, jo, prostě jo! Přála bych si jiný konec, jiný konec pro Ernsta, pro Alžbětu, pro všechny... Pár knih od Remarqua na mě ještě čeká na seznamu, avšak dám si teď pauzu a proložím to něčím oddychovějším. Kniha ve mě bude totiž ještě dlouho doznívat.
Až fyzicky mě bolelo číst o tom, jak člověk vnímá tragiku války. Remargue je pro mě záruka toho, že když se začtu, nevnímám čas a život okolo. Proto je návrat do reality v klidném pohodovém duchu.
Remargue - jeho knihy jsem četla už v mládí a nikdy jsem neměla nad knihou pocit ztraceného času.
Pocity z knihy jsou sice velmi bolavé, ale i tak doporučuji. Už jenom, abychom si uvědomili tragiku námi nezažité války ( díky Bohu) a žili v souladu s okolním světem v klidu a bezpečí rodiny.
Román je moc pěkně napsán, zápletka není nikterak komplikovaná, ale i tak to člověka drží u čtení a děj celkem rychle plyne. Mám rád téma druhé světové války a obzvlášť z pohledu německého vojáka. Celkem zajímavě je popsána atmosféra v německých městech během spojeneckého bombardování. Klaustrofobicky působí popis protileteckých krytů a organizace a způsob protiletecké ochrany v Třetí Říši. Některé aspekty byly pro mne úplně nové.
Co ovšem nefunguje je to nekonečné filozofování hlavního aktéra. Obyčejného vojáka, který se po dvou letech dostal do rodného města na urlab. Dle Remarqua je celá německá společnost prodchnuta negativismem a nesnášenlivostí k nacistickému režimu, všichni mají strach z denunciací a udavačství. Pochopitelně všichni civilisté znali koncentrační tábory a ještě byli schopni napadat vojenské dovolenkáře s tím, že svým bojem prodlužují válku (heh). Tady je jasně vidět, že autor, díky tomu, že emigroval v roce 1931, byl absolutně odstřižen od myšlení a života obyčejných lidí, kteří během WW2 žili v Německu. Pokud čtete memoáry z té doby, tak i na konci války narážíte na to, že spousta lidí věřila v systém, konečné vítezství a zázračné zbraně. Nedávno jsem četl vzpomínky německého vojáka, ve kterých se zmiňoval, že v březnu 1945 obdržel dopis od své milé, ve kterém deklarovala plné přesvědčení v konečné vítězství německých zbraní. Pro froňťáka ovšem nepochopitelné přesvědčení...
Remarque v tomto ohledu hrozně tlačí na pilu a ve výsledku to působí dost kontraproduktivně.
(SPOILER)
Ten konec bylo jako co? Opravdu působí logicky, že partyzán, který byl Ernstem propuštěn na svobodu jej poté ihned zastřelí??? To sorry jako...
Obsah ťažko hodnotiť, to sa asi nedá, pokiaľ však ide o jazykový štýl, nemôžem čakať Proustov štýl v kombinácii s témou vojny, pravda, ale Hellerova Hlava XXII je geniálna jazda v spoločnosti takej témy, akou je vojna. Neviem, ale po Kovaříkových knihách mi toto príde ako slabé kafé oproti zápiskom seržanta Bourgogneho, tie mám pocit, že už neprekoná nič a hovoria za všetko. Tie zápisky by som dávala za povinné čítanie na stredných školách. Priamo z rukáva vojaka cesta z Ruska domov popisuje "človeka v dobe vojny", charaktery a nie je tam ani priestor na literárne ozdôbky. Remarque sa usiluje v knihe vyvolať v čitateľovi dojem bezmocného človeka so zvesenými plecami a s prosbou "odpusťte môjmu národu". Veď aj hlavný hrdina tvrdí, že toto im nikdy neodpustí svet.
Ale odpustil. A veľmi rýchlo. Irónia 20. storočia. Tvár Európy. Na odpustenie stačí dať ľuďom dobré jedlo, autá, nábytok a ďalší konzum. Soft power Nemecka vyšiel na jedničku a dnes fňukáme, óó, aké hrozné vecičky sa diali počas druhej svetovej vojny, poďme o tom robiť každoročné výstavky, íventy, wŕšopy, píšme články, pripomínajme si a ochkajme. Ó, hlaholia Poliaci, poďme speňažiť tie naše koncentráky... Ó, ako málo stačí ľuďom. Ešte prihoďme pár teplých slov o morálke, slobode, demokracii, prírode a právach pre homosexuálov, ktoré sa na nás rútia z USA, odmietajúca európsku bandu Queen len preto, že frontman bol inak orientovaný. Ó, tá sladkosť pokrytectva a tornádové prevracanie kabátov... božská civilizácia. Tak ako si povedal niekedy Lenin, teraz si môžu Nemci vravieť: "Es schwindelt!" Z tej "našej" Európy.
"Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek"
E. M. Remarque
Celý svět by měl povinně číst Remarqoa, ale né na základní škole!
Vždycky jsem měla za to, že ty nejlepší knihy od Remarqua jsem již četla, a že Vítěznému oblouku, Nebe nezná vyvolených, Třem kamarádům a samozřejmě ani tak masově známému románu Na západní frontě klid, již nemůže nic konkurovat.
Spletla jsem se. Čas žít, čas zemřít je dle mého názoru jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Důvodem není jen popis události, tak nekonečně tragické, že i po těch letech dokáže (i v lidech, kteří ji osobně nezažili) vyvolat vědomí bolestivé ztráty, ale hlavně kvůli tomu „dospělému“ v ní.
Již ne pohledu mladíka vychovaného ideály, ale muže, který si je vědom věčné otázky po svém místě ve světě a vině, která se s tím nepřímo pojí.
,,Vy se usmíváte,“ podivil se. ,,A jste tak klidný. Jak to, že nekřičíte?“
,,Křičím,“ řekl Graeber. ,,Jen to neslyšíte.“
Desive vypraveni o strachu, valce, ale i o tom, ze clovek ma byt za co vdecny. Kniha mi neubihala. Ale Remarque to podal tak, ze se dokazete vcitit do deje a tim se i zapremyslet.
K tomuhle románu lze jen těžko hledat slova, protože slova, která lze k tomuto válečnému tématu napsat, napsal již autor sám. Aby člověk pochopil ta slova jako strach, smutek, žal, bezmoc, bída, smrt, zuboženost, hrůza, děs, starost, lhostejnost, vzdálená naděje, špína, ztráta - to vše může člověk pochopit po přečtení této knihy. Všechna tahle slova obestírají celý román temnou mlhou. Dokonce i při dovolené se člověk nemohl těchto slov vzdát. To mě zaráží nejvíce. U sebe jsem Remarquea pasoval na mistra válečné a meziválečné literatury. Věřím, že nejsem jediný, kdo to tak cítí.
Brečím, stejně jako u "Na západní frontě klid".... Nevím co víc dodat. Stačí si to všechno zasadit do širších souvislostí, co víme o 2. nebo 1. sv válce dnes, když vidíme co se děje na Ukrajině nebo v Palestině. Když přemýšlíme o všech těch osudech neznámých lidí. Lidí jako kdokoliv z nás kdo tu napsal komentář... Drsná, holá, krutá realita každé války kterou autor popisuje zcela bez servítky... Mrazivá skutečnost... Těžko hledat ta správná slova.
Tak jsem si dal do ucha opět jednu literární klasiku. Musím uznat, že jsem z ní nebyl nadšen tak, jako z knihy " Na západní frontě klid". Začátek byl skvělý, pěkně realistický, ale pak po cestě domů děj začal stagnovat a potloukání se od ničeho nikam bylo ubíjející. Závěr opět, dokonalý. Je strašné si představit tu dobu, tu naději v beznaději, to pomyšlení na lásku a spokojený život, když nevíte, které bude to poslední jídlo které jíte. Hloubku to má, a chce si to připomínat historii, jelikož kdo nezná historii, je odsouzen k tomu si ji zopakovat.
Po delší době jsem zase četla knihu od tohoto autora. Tuto poprvé. Smutný děj i konec, který vlastně očekáváte. Kniha se prostě dobře čte.
Moje nejoblíbenější kniha od autora. Tolik lásky, tolik naděje. A jak už je Remarquovým zvykem, i tolik smutku. Dlouho jsem nad knihou přemýšlela a rezonovala ve mně. Velmi silný příběh.
Nabízí se otázka: "Jak dlouho by vydržela současná společnost žít v takovém marastu?"
Remarque patří mezi mé nejoblíbenější autory a tak jsem se po delší době rozhodla sáhnout po jeho knize.
Čtení to bylo smutné, ale zároveň krásné. Remarque jako vždy vše vylíčil tak, že prožíváte každý okamžik. Z knihy opět vyzařuje neštěstí, láska a hlavně naděje v lepší zítřky. Slova jsou jako vždy perfektně zvolena a vše do sebe zapadá.
I když je to náročné čtení, tak rozhodně stojí za to. Dle mého je potřeba si připomínat období ztracené generace z mnoha důvodu.
Román je zasazený do období druhé světové války. Smutný příběh, který ukazuje nesmyslnost války, umírání mladých lidí a i když si to všichni uvědomujeme, pohybujeme se v začarovaném kruhu ve kterém se dějiny lidstva stále opakují. Čím vyspělejší civilizace, tím děsivější a razantnější zbraně je schopna použít. Nejhorší je na tom to, že člověk je pro lidi, kteří válku rozpoutají jako figurka na šachovnici se kterou si mohou dělat, co chtějí. Remarque dokázal ve svých knihách vykreslit hrůzy války tak, že se nás osobně dotknou, všechno prožíváme společně s hlavními hrdiny - lásku, radost, štěstí, loučení i smrt. Hlavní hrdina v závěru knihy umírá, tak to je u Remarqua, ale já si na to nemůžu zvyknout a vždycky je mi z toho moc smutno.
V den kdy jsem knihu dočetla tak na ČT art dávali film. Náhoda? Nemyslím si. Měla jsem tak jedinečnou možnost porovnat dílo s filmem ve kterém si Remarque sám zahrál(to jsem zjistila až pak). Před rokem a půl jsem dočetla Na západní frontě klid a byla jsem nadšená. Pohlcená. Okamžitě jsem sáhla po tomto kousku, ale rychle jsem ho zase odložila neboť mi přišlo, že čtu úplně totožnou knihu a došlo mi, že bych se tak mohla ochudit o patřičný wow efekt a rozhodla jsem se o odstup. Dobře jsem udělala. Nebyla jsem sice už tak nadšená, ale i tak je to kniha, která je právem považovaná za nehynoucí klasiku.
Ano, klasika. Nádherná kniha. Opět nezklamala. Již jsem jí četl dříve, ale pořád to je smutné, silné a také nádherné vykreslení té doby...
Plný počet bodu, doporučuju.
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Tradičné remarquovské spojenie šťastných chvíľ s neútešnou situáciou, ktoré môže vyústiť len v tragédiu. Veľmi živé popísanie vojny už od samého začiatku. Zároveň tu vidíme "dobrých" náckov, chlapcov, ktorí boli len niekam poslaní plniť určitú úlohu, ale vo svojom vnútri túžia žiť normálne. Všetko im však prišlo normálne, kým v dobe, kým sa vojna vyhrávala. Tvárou v tvár porážke nastupuje znova myslenie a s ním aj pochybnosti, aký má voja vlastne zmysel. To všetko je zobrazené pútavo vďaka kvalitám autora ako brilantného, pravdivého rozprávača.
Citát: “Vypliešťal oči na zničené strechy. A čo čakal? Ostrov za frontom? Domov, bezpečie, útočisko, útechu? Možno. Lenže ostrovy nádeje sa dávno potopili v monotónnom, nezmyselnom umieraní, fronty sa roztrieštili, vojna je všade. Všade, ešte aj v hlavách a v srdciach."