Časy zo second-handu
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349624/bmid_casy-zo-second-handu-Nob-349624.jpg
5
388
388
Čo sa stane s človekom, keď padne impérium? A čo sa stane so všetkou tou vierou, ktorú v sebe mali milióny? Vyparí sa? A dá sa vôbec zo dňa na deň začať veriť niečomu inému? Časy zo second handu začínajú v gorbačovovskej ére a končia pri Lukašenkových manévroch v bieloruskom Minsku – je to teda tá najčerstvejšia história, ktorú bývalé sovietske impérium ponúka. Svetlana Alexijevič zavŕšila týmto dielom sériu kníh o osudoch a dejinách ruskej duše. Súčasťou knihy je aj rozsiahly osobný rozhovor Nataľje Irgunovovej, v ktorom Svetlana Alexijevič prezradí mnohé o svojej dlhoročnej intenzívnej práci, za ktorú ju v roku 2015 ocenila Švédska kráľovská akadémia Nobelovou cenou.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2017 , AbsyntOriginální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend), 2013
více info...
Přidat komentář
Encyklopedie všech krutostí na bývalém sovětském území z první ruky. Bylo to opravdu silné, ale jako literatura (druh umění) mi to nepřišlo. Autorka prostě přepsala výpovědi různých lidí. Jestli udělení Nobelovy ceny za "literaturu" bylo na politickou protiruskou objednávku, tak se to povedlo. Z Ruska se udělá čtenáři zle. Uvědomila jsem si, že mám mezery ve znalostech, to bych si ráda doplnila z knížek opravdových spisovatelů, Rybakova, Solženicyna a Šalamova. Díky popularizaci knihy se připomíná spousta hrůz a nastoluje hodně otázek.
Hrôza....čítala som ju omnoho dlhšie, ako bežné knihy čítam. Nechcem urážať národ....ale doslovne zmagorení. Ale inak sa zrejme nedalo. Hrôzy, ktoré dokázala vlády praktizovať. Neveriť vlastnému susedovi?? Neveriť dokonca matke či bratovi.... Prvé dielo od Svetlany, ale určite pokračujem ďalej....
Kniha otevírá okna mnoha lidských osudů za doby SSSR a po jeho rozpadu a naprostá většina z nich období před a po revoluci srovnává. Z jednotlivých příběhů je zřejmé, jak šílené praktiky a zvěrstva musel lid v SSSR snášet, jak jim byly vymývány mozky, jak byla obecná psychika nastavena na válku, jak mnozí myšlence velkého sovětu uvěřili, ale je zřejmé i to, že si lidé zvyšovali útrapy vzájemným udáváním a po revoluci si nedokázali poradit s nově nabytou svobodou a mnozí se tak uchylovali jen k další nové kritice a idealizovaným vzpomínkám na život před revolucí.
Podmínky v SSSR byly nesrovnatelně tvrdší než u nás a to jistě vedlo k tomu, že velká část obyvatel byla tak podlomena, že se nedokázala adaptovat na nové podmínky po rozpadu SSSR. A opět si lidé dělali peklo sami mezi sebou. Kdo začal podnikat a začalo se mu dařit, nastoupili na něj jiní a začali ho vydírat.
Změnu režimu nejhůře zvládali "Lidé s komunistickým dětstvím ale kapitalistickým životem".
V knize naleznete mnohá trefná vyjádření, jako např: "Komunistický režim vytvořil zvláštní druh člověka - Homo sověticus", "Rusko potřebuje pevnou ruku! Železnou!", "Ruský sen je sbalit si saky paky a odjet do Ameriky! Ale dělat celý život číšníka nechci (pohled mladé generace)" "Ruské zemi sluší ruské pořádky"
Téma knihy je velmi silné, ale jeho zpracování a podání by mohlo být výrazně hodnotnější, více kategorizované, doplněné kvalifikovanými komentáři, neškodilo by méně příběhů opakujících v podstatě to samé. Mnohdy kniha působí jako kniha nářků, někdy až rozvlekle.
Jelikož zde nehodnotíme téma, tedy historické období a události jako takové, ale knihu jako literární dílo, nemohu dát více než 3 hvězdičky.
Jako audiokniha to dodalo ještě všemu daleko větší pecku! Po Modlitbě za Černobyl se chystám i na další knihy této autorky.
Člověk čte a přemýšlí o ruské duši. Mentalita nás středoevropanů asi opravdu jiná.
tak blízké - v čase i vzdáleností a přesto tak neuvěřitelné a lidé, kteří zazažili a přežili vzpomínají bez hořkosti na ukradené životy ... nepředstavitelné
3x jsem ji odložila s tím,že nemám sílu dál číst něco tak deprimujícího. Ale pokaždé jsem se vrátila a četla dál, a jsem ráda ,že jsem to nevzdala. Co vlastně vím o bývalé SSSR , o Rusku vůbec? Jen to co mi předloží mainstreamová média. Po přečtení Doby z druhé ruky musím říct: zapomeňme na předsudky!
Je to silné. Chce se u toho brečet a zvracet, to ovšem zároveň nutí číst dál. Jeden z mých nejemotivnějších literárních zážitků.
I když je skutečnost mnohdy kreativnější, než jakákoliv fikce a náhled do duše sovětského člověka je téma nanejvýš zajímavé a v tuzemsku, velmi neznámé, nedokázal jsem než vidět tohle jako další lamentaci - Kelišová na rohu s ostatníma babkama: A to se mi stalo a to se mi stalo... a "muži (následuje zobecnění)... a tak ženy musely být silné a (další zobecnění)." Chápu že národy bývalého SSSR jsou v zásadě přízemnější, protože musejí být. Není čas na sofistikaci, když musíte čelit nehostinnýmu klimatu... a stejně nehostinnýmu režimu. Ale co mi vadí je, že je to na podobný notě, co Mornštajnová a její 'Hana', prostě hra na city, čtení orientovaný přeci jen pro ženský, co chtějí zasadit zase trošku víc feminismu a práv, protože přece trpěly a nikdo neví, jak trpěly. Všichni trpíme. Navzdory populárnímu názoru. Takže v zásadě mě opět trochu irituje, že se opět o píď dále posouvá ta role muže ve společnosti, níže a níže. Spousta zobecňování. Nečetl jsem z téhle "režimové literatury" příliš moc autorů, ale je to tak nějak pořád všude kolem (filmy, dokumenty, nebo třeba Rusko samotný jako pojem) a Varlam Šalamov u mě zůstává těžce nedostižnej - to je jinde, dámy. Nějak těžko hledám spojení s autorkama, co se snaží protahovat formálně i obsahově podobný kousky. Světlaně Alexijevičové jde čistě o to, podat ty příběhy, ne jak se k nim dopracuje a to není tak úplně to, co v literatuře hledám a nemůžu říct, že bych měl co na knize vyzdvihnout. Je to prostě prodávání silného tématu, které samo o sobě nese text, bez přidané hodnoty, stylu.
Děsivá kniha.Toto není hororový příběh, vymyšlený v hlavě pološíleného spisovatele.
Toto je drsný život.Drsné Rusko.Drsný člověk.Za vším je vždy jen člověk.Je mi z nás špatně.
Velmi silné čtení. Pochopení, že svět není černobílý a každý vládní systém má své pro a proti. Stav absolutní harmonie, a spokojenosti všech, nikdo ještě nenastolil. Proč tomu tak je? Vyhovět všem je nereálná záležitost, pokud jednotlivci očekávají od druhých, že jejich vlastní štěstí zabezpečí. Ve svobodném světě, je těžké žít, ale v tom totalitním ještě horší snad...
Svoboda je dar. Ale umí s ní většinová populace zacházet?
Nikdy v životě jsem nečetl něco až tak nelidsky (a bohužel i pravdivě) mrazivého. Jsou tam pasáže po jejichž přečtení sem si musel dát pauzu a ty neskutečné hrůzy nechat vstřebat.
Prostě číst (například) příběhy doslova o systematicky mučených dětech které se narodili a pak vyrůstají v lágrech kde chcípali nejen hlady a zimou ale i šíleným bitím a nelidským ponižováním, je něco tak hrůzného že se mi o tom i špatně píše. Ale není to jen o hrůzách dob minulých, ale i o zklamání z dnešní doby která je pro mnohé ve výsledku snad ještě horší než ta příšerná minulost. Minulost byla strašlivá, ale alespoň mohli snít o svobodě... Jenže dnešek je pro mnohé vlastně horší, protože jim přináší obrovské rozčarování a bere veškerou naději...
Samotná kniha je bezesporu vynikající, protože dokáže člověku přiblížit jinak velmi těžko pochopitelnou mentelitu/způsob uvažování a vlastně i duši "sovětského člověka". (a to z mnoha různých úhlů pohledu.)
Už drobet více rozumím tomu jak je vůbec možné že je Stalin pořád tak uctíván a to i těmi kteří díky němu přišli o své rodiče a vlastně i o všechno ostatní a proč Putin (a jemu podobní) budou vždycky vyhrávat volby bez ohledu na všechny a všechno.
Opravdu nevím jestli kdy v životě najdu sílu si cokoliv z této knihy přečíst znova... asi už nikdy... a přece můžu říct že mě nenapadá druhá knížka která by byla schopna vykreslit něčí život takovým způsobem že tomu jinak pro mě nepochopitelnému světu nakonec drobet rozumím.
Kniha je místy opravdu jen pro silné povahy. Vzpomínky na pracovní tábory, dětské domovy, kde chovanci umírali hlady, mučení, ... Částečně osvětluje, proč se Rusové i v dnešní době (např. v hotelu na dovolené) chovají jako páni světa. Oni se tak opravdu cítí a i stále vnímají, že to byli oni, kdo vyhrál 2. světovou válku. Vzpomínkám na ni je věnován poměrně velký prostor, neboť mnoho pamětníků ji navzdory všem prožitým útrapám a ztrátám považuje za vrchol a nejšťastnější období svého života. Z knihy mám dojem, že největší rozdíl mezi Čechy a Rusy spočívá ve víře. Čech obvykle nevěří ničemu a nikomu a vše relativizuje. Rus potřebuje naprosto nutně něčemu věřit a pro svoji víru je ochoten i zemřít. Ať už se jedná o víru v Boha, nebo komunismus, vítězství ve válce, Stalina, nebo o naději na změnu na počátku 90. let. A tato víra překoná snad všechna zklamání a útrapy. Je neuvěřitelné, že pozůstalí po obětech stalinských čistek jsou stále schopni věřit v dobro svého vůdce a jeho portrét mít v úctě pověšený na zdi. Jediné, co lze knize vytknout, je příliš velký rozsah a skutečnost, že některé z příběhů si jsou příliš podobné.
Pribehy Homo sovieticus, ze kterych mrazi. Male, obycejne zivoty, nekdo v rozpadu Sovetskeho svazu videl nadeji, jiny hrozbu, vsichni si do noveho sveta prinesli jizvy z toho stareho. A nikdo nicemu nerozumi. Jak v novem svete zit, kdyz od kojeneckeho veku znate jen lagr a v 5 letech vas odvezou od mamy do detskeho domova, kde vas uci milovat Stalina? Kdyz zjistite, ze nastavajici tchan byl kat? Kdyz se do sebe zamiluji Armenka s Azerbajdzancem v dobe armenskeho pogromu. Jak zit v dobe, kdy se vira ve velke komunisticke ideje zmenila v hon za konzumem? Alexijevicova se snazi najit odpovedi, ale stejne zustavaji hlavne otazky, nejde to pochopit. Castecne by to mohlo byt i o nas, ta doba tu sice nebyla tak tvrda, ani vira v komunismus tak silna, ale nevyrovnani jsme stejne.
To není beletrie, ale literatura faktu, tvrdá jako život sám, podávaná ze všech stran, od stalinistů po antikomunisty, do nacionalistů k humanistům. Nekomentované, jen občas proložené otázkami. Před půlrokem jsem četl Zinkové chlapce a tohle je snad - protože to není prvotně o válce - ještě krutější. Konečně se dá pochopit, proč je Putin znovu a znovu volen. Mezi lokálními "cary", mezi bídou a vražděním se zdá, že "silný stát je řešení". Čtu a říkám si, zlaté časy, zlaté problémy, v Rusku bych asi nedokázal přečít...
Člověk, který v komunismu nějaká ta léta prožil, si myslí, že toho o komunistickém režimu, i tom sovětském, už něco ví. Světlana Alexijevičová mi ale opět rozšířila obzory. Hrůzná kniha. První svého druhu, co jsem četla, vzhledem k desítkám zaznamenaných výpovědí o desítkách hrůzných životních osudů. Jako kdyby se někdo prošel nacistickým pracovním táborem a jednoho po druhém se vyptal na jeho život/neživot. Když jsem knihu četla, nemohla jsem ji odložit. A když už jsem ji odložila, nebyla jsem s to ji znovu otevřít a znovu se ponořit do té koncentrované spousty smutku a bolesti, ztracených nadějí, iluzí a životů. A tak jsem v mezičase přečetla řadu dalších knih...
Než jsem Dobu z druhé ruky přečetla, z ruského východu mi imponovali jedině snad ruští hudební skladatelé, spisovatelé a básníci. I když povinná literatura k tomu zrovna nepřispívala. Z reálií dnešního Ruska člověk ledasco ví i tuší. Žijeme ve světě médií. Alexijevičová mi ale pootevřela okno, okýnko do duše dnešního ruského člověka. Nemluvím o pochopení a libosti či nelibosti. Ale o tak trochu lepším porozumění toho, kdo byl (a stále svým způsobem je) "homo sovieticus", kdo je ruský člověk, kde si stál (a stále stojí) v ruské společnosti Tádžik, Armén, Ázerbájdžánec či Čečenec. Dílo Alexijevičové netřeba analyzovat. Shromážděním desítek výpovědí předložila neobyčejně pochmurnou a hlubokou analýzou ruské společnosti samu o sobě... Jen se obávám, že tito lidé ještě dlouho nebudou mít svou vysněnou budoucnost.
"Proč jsme dosud neodsoudili Stalina?
To bychom museli odsoudit i své příbuzné a známé."
"Tohle je štěstí? Salám a banány. Místo vlasti je tu velkej supermarket."
"Svoboda je žít tak, abyste o svobodě nemuseli přemýšlet."
"Rusko potřebuje pevnou ruku... Sláva velkému Stalinovi."
"Ruský člověk svobodě nerozumí. Potřebuje bič a karabáč..."
"Dříve vraždil Stalin, teď tu máme bandity. To je svoboda?"
Knížku jsem doposlechla před dvěma dny v audioverzi, a ještě jsem se nevzpamatovala. Zrůdnosti popisované v období 80 a 90 let a po rozpadu SSSR si nezadají se zvěrstvy páchanými za války v koncentračních táborech. A přitom je to doba docela nedávná. Patřím mezi ,,Husákovi děti", vyrůstala jsem v době, kdy se tvrdilo, že SSSR je náš dokonalý starší bratr, a ač jsem už od mala tušila, že to asi není tak, jak se nám předestírá, tohle mě opravdu šokovalo. Příběhy z gulagů a sovětských pracovních táborů jsou natolik otřesné, že mi to přijde až neuvěřitelné, že to je pravda. Vzít dítě matce a vtloukat mu do hlavy, že jeho matka je třídní nepřítel, vymývání mozků, fyzické týrání, všeobecný strach, podněcování nenávisti jednoho člověka ke druhému, jen proto, že je jiné národnosti, no otřes. Myslím, že už nebudu mít sílu knížku někdy přečíst nebo odposlechnout znovu, ale v každém případě mě bude strašit ještě hodně dlouho. Autorka si zaslouží můj hluboký obdiv......
Vřele doporučuji k přečtení každému, kdo není spokojen s tím co má, nebo jak se má.....
Pro pochopení situace v Rusku naprosto zásadní kniha. Alexijevičová a šílené výpovědi jejích "hrdinů" mi dost otevřely oči. Jejich příběhy tvoří různorodou směsici, mozaiku smutku, deprese, zmaru. Nostalgii mnohých z nich po Sovětském svazu (přestože měli třeba dědečka v gulagu!!!) díky Době z druhé ruky najednou tak nějak dovedu více pochopit. *** Ale vlastně ne... nebudu tu předstírat, že něco chápu. Naopak nechápu nic... nechápu, jak je možné, že se ve 20., natožpak ještě i ve 21. století mohly dít takové věci. A že se ještě pořád dějou.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim podle skutečných událostí Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu historie a fakta postkomunismus, postsocialismus rozpad SSSR
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Tuto knihu od Alexejevičové jsem četla nejdéle, několik týdnů. Přiznám se, ruské mentalitě nerozumím, ale ty příběhy mě fascinovaly, dojímaly i rozčilovaly. Maximálně doporučuji...