Čekání na Kojota

17.09.2021

Divadelní scénáře se mi nečtou snadno a tady je to pojetí (obsah) hooodně vzdálené západní kultuře (však se odehrává mezi indiány v Manitobě v Kanadě), ale zkusím se tím prokousat.

I. Sestry z rezervace (1986): dle mého by tomu určitě slušel podtitul Největší bingo na světě (v Torontu), okupují výhradně ženy, všechny spřízněné pokrevně či jinak. Ta jejich touha po (výhře v) bingu je neskutečná. Hlavní sesterská dvojice měla (západní) jména připomínající ovšem ruská dramata (foneticky Pelája a Filoména), pouze jediná měla vskutku půvabné indiánské jméno - Delšímáháro. Varování v úvodu, že se používají dva indiánské jazyky, bylo na místě naštěstí jen v některých málo případech replik, kdy se jako čtenáři dozvíme v závorce pěkně překlad, ale jak to dělali na jevišti? Popis jevištní inscenace byl představitelný a docela zajímavý, ba moderní. Hra je z roku 1986, jako první původní původních obyvatel Kanady.

II. Město kojotů (1988): depresivní duchařina, jedna indiánská dcera hledá svého indiánského přítele, ožralu, kterého už před rokem zapíchli jiní ožralí indiáni, a ji zase hledá její matka a sestra (pro změnu nenávidějící alkohol), kterým sekunduje reverend (bývalý ožrala, s konečnou recidivou), a všem o lásce k tomu pěje indiánská prostitutka, navrch ještě všemožně prosvítá indiánská legenda o Kojotovi (něco jako Orfeus v podsvětí, ovšem bez krásného zpěvu a hry na lyru), takže asi tak ... (ale zase pěkně představitelná inscenace - s bodovými reflektory pro každého účinkujícího)

III. Jednou možná (1990, původně povídka): "Všem, kdo hledají, a všem, kdo čekají." Asi jsem nebyla v tom správném modu, nic mi to neřeklo - očekávaný hořký konec nevděčnice, kterou rodina hledala a která znovu svévolně zhrdla rodinou.

IV. Cesta bez mokasínů (1991) - autobiografie o strastech indiánské devítileté dívky na internátní škole a následně ženy 21/28/35-leté, monolog nakonec vede k velkému očištění z traumat, byť to na mne až tak jednoznačně pozitivně nepůsobí (one-woman show).

V. Jobova žena aned Grace požehnaná: dost drastické komorní drama katoličky čekající dítě s indiánem, modlí se a modlí, místo "známého" boha se jí zjeví indiánský bůh, ale ani ten nepomůže - dítě (přítomné na jevišti jako duch a plnohodnotná postava s nikoli němou a nehybnou rolí) potrácí.

VI. aSociálka: moderní život v indiánské rezervaci - nejzajímavější činností je čekání na šeky od sociálky
"Přijela k nám aSociálka, óó šťastný to den."
(v tomto případě je to ale jako čekání na Godota), jinak není absolutně co dělat, jen páchat neplechy a provozovat neřesti za nemalé pomoci alkoholu, drog a sexu. Přes truchlivou bezvýchodnost v tomhle dramatu bylo aspoň pár absurdně třeskutých vtípků:
"- Proč je komiks z Divokého západu ve francouzštině?
- Protože jsme v Kanadě, troubo."

Očekávání truchlivosti a bezvýchodnosti současného života indiánů byla nadmíru naplněna. Nejzajímavější bylo setkání s několika indiánskými jazyky (díky = megweč) a s vrchním duchem Nanabušem (Šibalem či Šprýmařem).

Pozn.: Před nedávnem jsem odhodila Zimu v krvi (ze života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v Montaně) pro trpký pesimismus a úpadek z toho vyvěrající (a pravdivý). Možná mne ta nechuť číst o truchlivém životě indiánů naložených v lihu dostihne i v tomto případě... dostihla, ale přeci jen jsem se snažila všem šesti kouskům trochu přijít na kloub.

09.10.2017

Silné příběhy (psané formou divadelního scénáře) ze života kanadských indiánů, které nijak nápadně negradují a oproti evropským dramatům nemají výraznou zápletku a časté zvraty. Přesto výstižně vyjadřují atmosféru, pocity, problémy a odcizenost indiánů v rezervaci i ve městech. Osobně mě nejvíce zaujala hra Cesta bez mokasínů.