Cement

15.12.2022

Román "Cement" bývá označován jako klasický vzor stylu "socialistického realismu". Může být - byť sám tento pojem je kategorie poněkud problematická (a problematizovaná) a ani literární teoretici přímo ze socialistických zemí se plně neshodli na jeho definici. Každopádně Gladkovův román je velice pozoruhodný. Pochází ještě z dynamických a umělecky neobyčejně produktivních 20. let a byť text autor opakovaně upravoval (český překlad se opírá o poslední vydání v SSSR, tedy z r. 1950), pozoruhodná svěžest a upřímnost v něm zůstala. Zdůrazňuji ten pojem upřímnosti - autor píše, jak skutečně cítí, nikoli konjunkturálně. V tomto je kniha neobyčejně cenná. Je také neobyčejně drsná, reálie Sovětského Ruska těsně po občanské válce jsou zachycené ještě bez jakéhokoli lakování na růžovo. Je to popis země, která prošla doslova apokalypsou. A nejen v materiálním ohledu (továrna na cement, o kterou vlastně jde zůstala uvázlým rozkradeným vrakem uprostřed ničeho), ale i v morálním. Přesto je v knize zachycen okamžik pozitivního zlomu, ukazuje co zvládne lidská vůle, pokud má cíl, na nějž se upne.

Ještě doplňuji: pokud někdo chce opravdu pochopit mentalitu "stalinských" let, s jejich světly i stíny, pak doporučuji si právě tuto knihu pozorně a bez předsudků přečíst. Je dobré porovnat postavy řekněme Čechova, s jeho schopností nesmírně jemně zachytit psychologii intelektuální elity Ruska předrevolučního - tedy lidi přemýšlivé, citlivé, velmi vzdělané a současně trapně bezmocné, doslova utopené v nehybné mase zaostalého národa, mučící se neschopností něco změnit. Tato předválečná intelegence byla revolucí a občanskou válkou doslova smetena, anihilována. A jak vzpomínal ruský filosof Nikolaj Berďajev (od r. 1922 v emigraci), i vizuálně se společnost naprosto změnila. Objevily nové tváře. Většinou mladé, hladce oholené, tvrdé, namnoze nelítostné, ale plné vůle. Velmi často se novou elitou stávali lidé prošlí službou v Rudé armádě a bojující v občanské válce, ze které si odnesli návyky chování, způsoby řešení problémů, hrubost a bezohlednost. Ale i vůli (tak často scházející v nekonečných diskusích zamrzlé inteligenci předválečné), kázeň a schopnost naprostého sebeobětování. A měli jasný a positivní cíl. Už ne bořit, ale stavět, budovat (zcela bez ironického nádechu, který snad pro někoho má). Řada scén "Cementu" myslím dnešního čtenáře zaskočí a šokuje svým natutralismem. A ani Gleb není bůhvíjak sympatická postava. Je živočišný, je přímočarý až k surovosti, je to "dělňas", samouk. Ale autor dává pochopit, proč je takový jaký je on i společnost, která se z plamenů a krve občanské války rodila.