Černé lekníny
Michel Bussi
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/350180/mid_cerne-lekniny-yj5-350180.png
4
393
393
I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Kdo zabil školáka, starého malíře a úspěšného očního lékaře? Kam zmizely obrazy z Monetova domu, zejména Černé lekníny, o nichž se povídá, že je slavný malíř namaloval těsně před smrtí? Policistům znesnadňuje vyšetřování mnoho matoucích stop, zamlčovaných faktů, ale také láska a ničivá vášeň. Uprostřed dění, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, jsou tři ženy: velice talentovaná jedenáctiletá dívka, nebezpečně svůdná učitelka a stará vdova, která všechno pozoruje z věže svého mlýna. Pouze ony znají pravdu. Co všechno skrývají?... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno:
2017
,
Motto
Originální název:
Nymphéas noirs, 2011
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha s detektivní zápletkou.
Na začátku se mi zdálo všechno jasné a příběh tak nějak poklidně běžel.
Pak jsem ale zjistila, že nic není tak, jak se zdá.
Ale nakonec do sebe všechno zapadlo a všechny záhady se objasnily.
Kniha byla velmi napínavá a nemohla jsem přestat číst, dokud jsem nezjstila, jak to všechno vlastně bylo.
Za mě průměr, ne že by to nebylo zajímavé, trochu jsem se v tom ztrácela, rozuzlení jsem pochopila, ale pořád to nebylo ono. Překombinované, nepravděpodobné. Místy rozvleklé, nudila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jakým směrem se autor vydává. Moje první zkušenost s autorem, nicméně dám šanci i dalším knihám.
(SPOILER)
Obvyklá Bussiho šablona - zajímavý nápad, rozvláčné povídání a překombinovaný šokující závěr. Ocenila jsem informace o Monetovi a místní reálie. Celkově mne však kniha nenadchla, zcela nevěrohodný se mi zdá základní kámen zápletky, takže se pak hroutí celá stavba. A protože mně ke konci kniha už trochu nudila, četla jsem s vidinou překvapivého ukončení, které dojem vylepší. Rozuzlení vše naopak pohřbilo,takže s Bussim skončím, toto je třetí kniha a stačilo. Ale jak je vidět z komentářů, je to spíše úspěšná kniha, holt sto lidí, sto chutí...
Celé vyprávění vycházelo z toho, že Jacques své ženě řekl, co provedl. Myslím, že i se smrtí na jazyku by Jacques věděl, že o svých činech nemůže ženě říct, takže mne závěr knihy opravdu zklamal. Nehledě na to, že i další věci neseděly - nevěřím, že by chlapec dokázal v tak krátkém čase odstranit stopy po vraždě Jamese. Nevěřím, že by Fanette Paulovi neřekla dříve o Jamesovi, když už o něm věděl Vincent. Nevěřím, že by Laurenc jen tak odešel. A ten podivný happy end - to snad ne... Nepřesvědčilo mne toho v knize mnohem více - a proto se mi nelíbila.
Skvělé, výborné, bezkonkurenční: první půle mne zaujala, druhá fascinovala, konec (několik desítek stran, nejen poslední dvě) svou překvapivostí přede mnou přímo explodoval. Báječné čtení, napínavé, poučné, psychologické, kriminalistické, ale nad vším je bravurně postavená struktura neotřelého příběhu. Příběhu jedné životní vášně.
Giverny, lekníny, Monet, impresionisté, malíři, umělci, nespoutanost a umělecké puzení, ochranitelský zájem až vězení, od kolébky do hrobu, a tomu dobře sekundoval Aragon, ovšem ani obyčejný pes, motorka či fugicarnofil se nijak neztratili a měli své neodmyslitelné místo v příběhu. A samozřejmě nezapoměňme na vypravěčku.
Čtenáři dá zabrat to všechno pobrat, ale napsané je to tak, že to prostě vsákne jako houba a ono se to vstřebá. A zůstane nezapomenutelný pocit letmého dotyku života a umění. A to plně oceňuji.
Naprostá literární hvězda, po všech stránkách. Bez debaty 100%.
Pozn.: četla jsem jako čtvrtou od autora, něco se mi líbilo méně, něco hodně, ale chápu všechny, kteří se v jejich hodnocení odvolávali právě na Černé lekníny - ty prostě hned tak něco překonat nemůže (ale plné hodnocení u jiné knihy už upravovat nebudu, tehdy se mi líbila velmi, ovšem Leknínům samozřejmě nesahá ani po kořínky).
Tak teda! Tenhle autor mě dostává... Nečte se snadno, to připouštím. Člověk se v tom tak nějak plácá a říká si, proč se na to nevykašle. Střípky zdánlivě spolu nesouvisejících skutečností, spousta náznaků, ale vlastně nic není řečeno přímo, spousta skrytých tajemství, které se před vámi vinou jak pavučinkové bludiště, do kterého se víc a víc zamotáváte...
Zpočátku jsem se v informacích o malířích zcela ztrácela, ale nakonec to začalo dávat smysl. A jakmile pochopíte, oč jde, jakmile vás příběh vtáhne do sebe a vy se stanete jeho součástí, už vás nepustí. Posledních sto stran jsem doslova zhltla...
Ale teda ten konec? Tak ten mě dostal. Čelist mi spadla bezmála až na zem. Existuje jen pár knih, které mě až takhle zaskočí - a tohle je jedna z nich. Tohle snad nemohl předpokládat nikdo. Takže za mě naprosto skvělý nápad, úžasná myšlenka a výborné zpracování. Jen si člověk musí zvyknout na autorův styl psaní - a pak už to jede jako po másle.
Krásné, smutné, bolavé - a plné hořké pravdy, zklamání, nenaplněné lásky i naděje. A ta přece neumírá ;)
Umím se ještě usmívat? Bylo to tak dávno...
Snažím se.
Projdu zrcadlem.
Můj Bože. Můj Bože...
Jenže Bůh nás nezachrání. To musíme udělat my sami...
Na další knihu od autora jsem se moc těšila, a proto jsem si ji s sebou vzala na dovolenou jako sázku na jistotu ;-). Bohužel jsem nakonec nebyla zase až tak nadšená, jak jsem očekávala. Příběh jako takový je výborný a originální, a také se mi moc líbilo prostředí, ve kterém se všechno odehrává. Určitě bych se tam někdy chtěla podívat ;-). Ale zpracování tak trochu pokulhává, proto dávám pouze čtyři hvězdičky. Z postav mi nebyl sympatický skoro nikdo (až na vyšetřovatele) a vůbec celé vyprávění bylo na můj vkus až moc komplikované a lehce zmatené. I když atmosféra celého vyprávění byla doslova kouzelná ;-). Závěr knihy mne však překvapil, čekala jsem snad všechno - jen ne to, co vymyslel autor :-). Proto na něj určitě nezanevřu a další jeho knihy budu časem určitě zase nedočkavě vyhlížet.
Giverny, Monet, impresionismus, detektivní zápletka - to vše by mi stačilo ke spokojenosti. Ten zvrat na konci byl ovšem pořádná pecka. Dobře jsem si početla. Doporučuji.
Od autora jsem kdysi četla knihu Vážka, z níž jsem byla nadšená, proto jsem se dlouho chystala na jeho další detektivní román a nakonec si vybrala Černé lekníny, které sklízely i dost příznivé recenze. Velmi se mi líbilo, že se příběh točí kolem malíře Moneta a jeho obrazů, byla jsem překvapená zvratem na konci, který vrhne na celé předchozí vyprávění úplně jiné světlo. Naopak se mi místy moc nelíbily dialogy, připadaly mi moc šroubované, někdy jsem moc nerozuměla motivům jednání postav, takže celkově hodnotím knihu jako průměrnou, nadšení se nekonalo, ale vyložené zklamání také ne...
Černé lekníny jasně vedou na stupnici mých oblíbených knih. Perfektně sestavený příběh, který Michel Bussi okořenil prostředím Giverny, impresionisty, Aragonovým Aureliánem a zahrál na moji citlivou strunu tak skvěle, že se k jeho knize moc ráda vracím.
Tak jsem si říkal,Bussi,sakra kdo to je?Moje první kniha od něho a hned jsem byl nadšen.Musím pokračovat dál.
Za mě tedy nejslabší kniha od Bussiho. Nemohla jsem se začíst, ale nevzdala se. Byla jsem zvědavá na konec, protože ten je v knihách autora vždycky úplně jiný než bych čekala. Ale i tak za mě tentokrát nic moc....
Michel Bussi má svůj jedinečný styl. Moc se mi líbilo, jak tíživou atmosféru dokázal autor dosadit do tak malebného městečka, jako je Giverny. Kniha mě naučila pár nových slov a přiměla mě oživit si znalosti o impresionistech. Místy měla ale trochu pomalejší tempo a občas jsem nebyla nadšená z přeskakování ve vyprávění postav. Na konci do sebe vše krásně zapadlo.
Dobré prostředí, sympatické postavy. Kladné body za impresionisty i ten odstup od turistů a ruchu v zahradách. V závěru to autor hezky poskládal. Ale je pravda, že se to místy vleklo a že mi chvílemi bylo líto, ze tenhle příběh nepsal někdo jiný.
Bohužel jsem knihu nedočetla, strašně se to táhlo, spousta omáčky kolem. Dočetla jsem do 1/3 a dál to nešlo. Uspávací kniha
Kniha se mi moc líbila. Zvolila jsem ji kvůli Giverny, které jsem navštívila před 13 lety. Kniha mě vrátila zpět a cítila jsem opět tu atmosféru. Navíc jsem si užila pěknou, vkusnou a citlivou detektivku, která měla navíc francouzský šarm.
Claude Monet, atmosféra Giverny a příběh tří žen ... odpočinkové čtení, které u mě zabodovalo i výborným závěrem.
Na knihu jsem narazil vcelku náhodou díky DK. Musím přiznat, že mi chvilku trvalo se do knihy začíst. Bylo to také především způsobeno stylem, jakým je kniha napsána (velmi krátké věty, několik za sebou apod.) Přiznám se, že rozuzlení na konci knihy mě dostalo. Měl jsem tušení, že se jedná o více dějových linií, ale netušil jsem, že až tak moc. Za mě určitě plný počet a doporučuji! Kdo se zajímá o umění nebo o něm neví zhola nic a rád by se něčemu přiučil, přijde si na své
Na knihu jsem narazil díky čtenářské výzvě. Výborně napsané, hlavně ten závěr. Unikátní spojení francouzského venkova, impresionismu a pátrání po vrahovi.
Štítky knihy
nevěra malířství vraždy detektivní a krimi romány Francie impresionismus sérioví vrazi francouzské malířství milostné vztahy psychologické thrillery
Autorovy další knížky
| 2017 |  Černé lekníny |
| 2016 | Vážka |
| 2016 |  Maminka neříká pravdu |
| 2018 | Nepouštěj se mé ruky |
| 2018 | Nikdy nezapomenu |
Sama na svých komentářích vidím, že mám poslední dobou tendenci vyzdvihovat v knihách spíš negativa, než pozitiva příběhu, a to i přesto, že hodnotím ve výsledku vysoko. A bude to i případ opěvovaných Černých leknínů. Jejich největší problém totiž je, že to, jak jsou skvělé a proč je všichni chválí, zjistíte až na úplném konci. Do té doby vám autor servíruje sice čtivý, zajímavý a lehce poetický krimi příběh z výtvarného prostředí malebného francouzského města, ale není to nic, z čeho byste se položili na lopatky a přiznávám se, že jsem vážně netušila, co na knize všichni vidí?! Ano, na závěrečných 30 stránkách jsem si zavařila mozek, oči mi div nevypadly do kafe a infarkt se o mě pokoušel pomalu ob větu...navíc pasáže s hlavní starou pozorovatelkou byly parádní. Užívala jsem si ten její sarkasmus a životní nadhled, se kterým vše komentovala. Většinou mi ani nevadí, když si autor se čtenářem hraje, ale zrovna v tomhle případě mi to tahání za nos, přišlo hrozně nefér a šíleně účelové. Několikrát jsem totiž v hlavě výsledné rozuzlení měla, i když ne v plném rozsahu a ve všech detailech, ale víceméně hned jsem ho vždycky zavrhla s tím, že přece Bussi napsal to a to a tím se daná možnost úplně vylučuje. Takže jo - lekníny jsou parádní knížka, ale ta úžasnost spočívá spíš až v tom následném probírání se příběhem, kdy si díky konci v hlavě všechno znovu přehráváte a nahlížíte na pasáže v úplně jiném světle, než během samotného čtení. A to já prostě úplně nemusím - vystavět celý wau efekt jen na závěru a do té doby jen tak lážo plážo nechat děj plynout. Proto "jen" 4 hvězdičky a pardón všem nadšencům :D