Černé muzeum

Černé muzeum
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29274/bmid_cerne-muzeum-bpE-29274.jpg 4 13 13

Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.

Literatura světová Povídky Erotika
Vydáno: , Volvox Globator
Originální název:

Le Musée Noir, 1946


více info...

Přidat komentář

smazenaryba
25.10.2023 4 z 5

Uff, krutá prvotina. Mandiargues nesklamal ani pri druhej knihe. Nieje to tak tematicky a atmosférou zladená zbierka ako Nestydatá brána, no ak by sme sa sa bavili o tom, ktorá z týchto dvoch kníh zachádza ďalej pri vytváraní tých najbizarnejších vízií, Čierne múzeum vyhráva na celej čiare. Samozrejme, kniha by nikdy nefungovala ak by šlo len o akúsi zbierku podivností. Ide skôr o to, že autor stimuluje časti mysle (podvedomie?), ktoré vedome, teda aspoň väčšina z nás, nedokážeme ovplyvňovať, preto tieto sureálne výlety, navonok popierajúce akúkoľvek logiku či zmysel, môžu byť, v podaní majstra, unikátnym spôsobom pôsobivé. A taká táto kniha je.

jardadr
31.01.2023 4 z 5

Kniha, kterou jsem zakoupil, spíše přikoupil, k jiné knize, čistě proto, aby se vyplatilo poštovné, bez žádné předchozí vědomosti o Mandiarguesovi. Vnadidlem mi byla zmínka o fantasknosti a surreálnu. Nuže, když po několika letech přišel čas této knihy, byl to čas velkého překvapení a zaujetí. Mandiarguesovi literární kvality jsou nepopiratelné a i když to jsou hlavně barvité popisy, co je základem jeho textů, bavilo mě to velice a snad každá povídka přinášela lehké chvění něčeho vzrušujícího, majíce nádech Poeova tajemna, Borelovy krutosti a erotična a bajek Leopolda Lugonese. Prostě jsem se těšil na další. Tak by tomu asi mělo u správné povídkařiny být.


Knišíl
02.11.2019 3 z 5

První povídka vynikající, ale poté už mě jiná více nezaujala. Mám se surrealismem problém (magický realismus mám ale naopak víceméně rád). Uvědomuji si, že ten správný surrealismus řeší věci, které jsou přísně realistické, zabývá se člověkem jeho bytostnými problémy a touhy (vlastně, co jiného nám sny říkají než toto), problém spatřuji v tom, že je imaginace čtenáře brzděna na úkor sáhodlouhých popisů snažících se vyobrazit nezobrazitelné. Snaha vykreslit sen a popsat realitě se příčící obrazy, scény a situace je sice navýsost obdivuhodná, ale u mě je to pak na úkor čtivosti, protože se ztrácím v nekonečných popisech toho, jak si to mám představit, místo toho, aby mi byla situace, obraz apod. pouze naznačena a já si ji dokreslil ve své imaginaci sám a přitom plynule proplouval textem. Myslím, že to nebude jenom můj problém, ale vícero lidí, kteří surrealismus nemusí, mi dá za pravdu.

Inka063
05.01.2019 5 z 5

Já fakt nevím, jak tohle popsat. Pořád mě něco nutilo číst dál a dál. Neuvěřitelné fantazijní představy, úžasně barevně a dopodrobna vykreslená scéna, bohatost jazyka, přirovnání, šílenosti, na které by se člověk pomalu bál pomyslet, natož je popsat. Šokující, zázračné a přízračné. Jakoby mi před očima vybuchovaly plameny a gejzíry nejšílenějších tvarů a barev, plazily se liány a vytvářely sousoší, cítila jsem se jako v džungli sálající vlhkým vedrem.
Musela jsem si přečíst Doslov Jozefa Felixe (asi nějaký odborník přes literaturu). Z něho je nejblíž mým pocitům vyjádření, že sám autor nazval své experimenty "infra-humain", tedy jako pod-člověčí. Představy uložené v podvědomí. Nebo objevující se ve snech. Nesešněrované civilizovaným, okleštěným pohledem a "pravdou" a logikou. Moc jsem nechápala 100 roků samoty a zdály se mi jako neskutečně bláznivé. Teď zjišťuju, že co se představ a snů a vyjádření týče, byly slabým čajíčkem.
Velké uznání překladateli Jirsovi.