Černé písmo

29.11.2024

Z poetického díla Víta Slívy jsem před lety četl hostovský výbor Boudní muzika a utkvěl ve mně dojem, že mě jeho verše oslovily. Se zájmem jsem se tedy začetl do jeho druhotiny (vydané ovšem, asi i s ohledem na politickou situaci, krátce před čtyřicítkou) Černé písmo, kterou jsem náhodou objevil doma v knihovně, neschopen si vybavit, za jakých okolností jsem ji pořídil.

Slívův básnický jazyk a přístup v této sbírce není ani mélicky ladný, ani atmosféricky sugestivní, ani řezavě přesný, ani aforisticky propastný (řekněme, že od všeho má špetku), a přesto z něho emanuje hlubina slova, bytostný smysl pro hru s ním (i práci s dvojtečkami!) i pro ohledávání toho ryzího v životě a životní reflexi. V něčem mi to připomnělo pozdější fáze Holanovy tvorby, ale nedokážu to teď určitěji specifikovat (nenajdu bohužel čas vrátit se v nejbližších týdnech k Holanovi a konfrontovat to).

To vše – společně se dvěma jednoduchými, ale vynikajícími ilustracemi Miloslava Sonnyho Halase (skutečně: černé psaní na podkladě černých vrstevnic) i poněkud zvláštní (nejsem si jist, zda záměrně: byl chaos kolem roku 1990) typografií včetně číslování – činí z Černého písma ne snad prvoplánově prvotřídní, ale dozajista hutný, nebanální a komplexní poetický zážitek. Nejlepší básně: Slavnost letnic, V lásce, Nemoci, Ze snů, Na prahu noci, Sůl, Olé!, Na Nový rok, Znova, Synu, Co není slyšet. Poslední jmenovanou si zde dovolím uvést coby návnadu, třebaže nezachycuje typickou ani esenciální náladu sbírky:

CO NENÍ SLYŠET

To mluví o život, nebo se upíjí
k smrti? – Ještě je ho slyšet:
Ať vás ani nenapadne
jít mi na pohřeb! Do hospody, ožrat se!
Všecky dluhy platím.

Co už ale slyšet není:
jak by nejradši, až bude po tom,
kdyby se k popelu navrátil oheň
a vrátil ho tělu.

A teď? Lahví, co právě dopil,
drtí na prášek smůlu.
Ještě to skřípe, ale báseň je u konce,
a tu musí přijít metafora,
ta poslední, co všecko mění
na světlo!