Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete
Joanna Siedlecka
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419549/bmid_cerne-ptace-pravdivy-pribeh-nabarve-O33-419549.jpg
3
28
28
Knižní reportáž Joanny Siedlecké vyšla poprvé v roce 1993 a zásadním způsobem ovlivnila přijímání jednoho z nejvýznamnějších děl literatury holocaustu – Nabarveného ptáčete Jerzyho Kosińského. Černé ptáče bylo vedle Kosińského biografie, jejímž autorem je James Sloan, klíčovým milníkem na cestě k přehodnocení tvorby Jerzyho Kosińského. Dosud jak autor, tak literární kritika prezentovali Nabarvené ptáče jako autobiografický příběh, vycházející z autentických zážitků za války. Siedlecké kniha je reportážně-detektivní cestou po stopách Jerzyho Kosińského. Toto pátrání autorka uskutečnila na začátku devadesátých let, v návaznosti na incident, který se odehrál během Kosińského první cesty do Polska po pádu železné opony, kdy byl konfrontován s jedním ze svých dětských přátel z období války. Obsahuje svědectví celé řady očitých svědků válečné existence Kosińského a jeho rodiny. Tyto příběhy tvoří radikálně odlišný obraz, v němž obyvatelé venkova hrají z velké části roli zachránců, nikoli trýznitelů spisovatelovy rodiny. Siedlecké kniha poskytuje jedinečný vhled do každodenního života polského venkova během německé okupace a také do života židovských uprchlíků před nacisty. Zároveň však jde také o text cyklicky se vracející k otázce vztahu reality a literární fikce, mystifikace a manipulace. Měl Kosiński právo vydávat fiktivní příběh za svůj vlastní? Co má větší váhu: literární dílo s jeho nadčasovým průnikem do lidské přirozenosti, nebo autentická křivda lidí, které autor ve svém údajně autobiografickém textu dost nemilosrdně znetvořil?... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2019 , Volvox GlobatorOriginální název:
Czarny ptasior, 1994
více info...
Přidat komentář
Nízké hodnocení této knihy mě udivilo. Autorka odvedla vpravdě detektivní počin. Neumím si představit, kolik času a nejrůznější práce jí muselo dát, než všechny lidi vyhledala, navštívila, snažila se s nimi promluvit, snášela i mnohá odmítnutí...
Vybrala jsem si tuhle knihu do ČV, protože příběhů z války jsem četla už dost a tohle mě lákalo, neboť jsem věděla, že se kolem knihy Nabarvené ptáče dějí podivné věci. Mám ráda vyjasněno a toho jsem se v knížce Joanny Siedlecké dočkala. Zajímalo mě totiž nejvíc to, proč se autor Nabarveného ptáčete uchýlil k sebevraždě.
Po přečtení téhle knihy už není třeba číst Nabarvené ptáče. A i když to nebylo žádné milé čtení, jsem ráda, že jsem se s tím vším seznámila, a to i přesto, že jsem se musela prodírat mnohými nezapamatovatelnými jmény. Pro mne to byl reálný obraz toho, jak poslední rok války mohl probíhat někde docela jinak než jinde.
Knihu rozhodně nepovažuji za odpad, naopak si autorčina přístupu a zpracování cením.
(SPOILER) Tato kniha mě překvapivě dosti zasáhla. První věc, která je cenná, je autentické zobrazení polského venkova za války, řádění Němců, Kalmyků a Rusů. Druhá věc je hlavní téma knihy, jak si pěkně skutečný vymydlený Jerzy žil s maminkou, tatínkem, kuchařku, uklízečkou a měli dost peněz na pěkný život ve vesnici Dąbrowa Rzeczycka. Další pozorování mezi řádky byly morální zásluhy, které by šly připsat různým aktérům, vše je k zneklidňujícímu zamyšlení. Otec Jerzyho Kosińského byl sice obdivuhodný v tom, že nešel jako ovce do plynu, ale jeho charakter vyzněl dost špatně. Narozdíl od některých statečných Poláků se staral jen o sebe a po osvobození jako komunista pomáhal tlumočil v ruském NKVD, a nikomu nepomohl, když Rusové odvlekli mnoho sedláků z vesnice do vězení nebo gulagu. Majitel domu, kde se Kosińští celou válku skrývali, se otce Jerzyho Kosińského nakonec jako demagogického komunisty bál. Tento majitel skončil ve vězení, možná i díky Kosińskému. Kosińsští se pak vrátili zpátky do Lodže a po lidech, kteří je celou válku nevyzradili už nikdy ani nevzdechli. Co mě z toho všechno zneklidňuje, je ten pocit, že někdy se pomáhá někomu, kdo je uvnitř sobecký sociopat, tím myslím otce Kosińského, pokud jde o syna, který si jako místo pro svoje Sado maso fantazie zvolil prostou a dobrou vesnici, tak to už nekomentuji. Ale lidé z vesnice, kteří pomáhali a nikdy se nedočkali slávy jako jiní spravedliví mezi národy, si ve své naivní dobrotě žádnou hořkost nepěstovali.
Pravda o tom že Nabarvené Ptáče je FAKE.
Tak proto film Nabarvené Ptáče nemá hlavu ani patu. Ihned po podivání jsem tento film zařadil do složky ' jednou a dost '
Přitom česká televize v reklamách jela jak hlásná trouba že to bude trhák
Přátelé nezapomeňte že to není román,ale dokument
No, Nabarvené ptáče jsem nečetl, autorka si dala tu práci a vydala se po stopách "hrdiny". Všechno bylo asi kapku jinak, než si to autor vysnil do knihy. Ale napsat knihu o tom, jak si za války chrochtali, to by asi nebyl takovej šlágr. Takže klidně tomu dejte pár hodin času, je tam pár zajímavých informací, ale moc si to neberte k srdci, budete zklamaný.
Súhlasím s tým, že kniha mohla byť napísaná lepšie, ale aspoň sa dozviete ako to asi v skutočnosti bolo. Mnohé scény a postavy v knihe Pomaľované vtáča (Nabarvené ptáče) majú svoj predobraz v skutočnosti, ale bez tej krutosti a sadizmu.
Malý postreh: je vidieť, že autorka je Poľka (z hľadiska viery), v záverečnej časti uvažuje, ako sa vodí pánovi Kosińskému po smrti.
Podnětem ke knize byly zřejmě návštěvy autora Nabarveného ptáčete v Polsku a vzpomínky obyvatel obce, kde se za války skrývala rodina Kosińských (původně Lewinkopfů). Autorka čerpala i z dobových dokumentů. Nevím, zda bude někdy přesně zmapován život této rodiny a ani si nejsem jistá, že je to nutné. Asi dokážu pochopit rozporuplné pocity lidí, kteří poznali v knize pana Kosińského sebe, svoje sousedy a svůj domov.
"Nic od něho nechtějí, ať si jde s Pánembohem, neukrývali ho proto, aby jim byl vděčný! Ale ať je aspoň neočerňuje, nepíše o nich!"
Tato kniha mě utvrdila v tom, proč jsem Nabarvenému ptáčeti nevěřila a nebavilo mě číst. Černé ptáče doporučuji přečíst těm, kteří měli po přečtení Nabarveného ptáčete v hlavě nějaké otázky o životě ptáčete a Kosińského - zde se něco navíc dozvíte. Každopadně si ale myslím, že autorka mohla jít více do hloubky, některý děj se pořád opakoval a bylo zde dost jmen na zapamatování . Jako dolnění knihy od Kosińského to nebylo špatné ale také jsem asi očekávala víc.
Nechci vůbec hodnotit, jaký byl cíl autorky a nemůžu ani soudit, do jaké míry byli Kosińští takoví, jak jsou v knize popisováni. Nicméně kniha byla napsána vcelku nezáživnou formou a ze 3/4 pojednávala stále o tomtéž - jak se rodina skrývala pod falešnou identitou ve vsi Dabrowa. Chápu pamětníky, že se cítí dotčeni, pokud v Nabarveném ptáčeti poznali svoji milovanou ves, na druhou stranu každý autor má právo nechat se inspirovat realitou a doplnit ji fikcí. A pokud se někdo domníval, že kniha Nabarvené ptáče popisuje realitu v jedné vsi, je to jeho věc. Od knihy Joanny Siedlecké jsem očekávala více.
Kniha má jediný cíl a to očernit celou rodinu Kosińského. Zvlášť na konci knihy se autorka přímo vyřádila. Mimo jiné je kniha mimořádně špatně napsaná a iritovalo mě i množství chyb. Za mě naprosto odporná snaha vydělat na tom, že na někoho autorka nahází co nejvíc špíny.
Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete
Po přečtení Nabarveného ptáčete jsem si zákonitě musel přečíst Černé ptáče. Ne, že bych byl tak vášnivým ornitologem ale protože jsem chtěl o tom příběhu vědět z více zdrojů. Musím autorku ocenit. Docela jí věřím a i s ohledem na její zjištění jsem psal komentář na Nabarvené ptáče. Kosiňski byl dobrý fabulátor. Psát rozhodně uměl, i proto je to Nabarvené ptáče tak známé ale realita je trochu jiná a tak oceňuji počin autorky v téhle knize.