Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete přehled

24.09.2024

Nízké hodnocení této knihy mě udivilo. Autorka odvedla vpravdě detektivní počin. Neumím si představit, kolik času a nejrůznější práce jí muselo dát, než všechny lidi vyhledala, navštívila, snažila se s nimi promluvit, snášela i mnohá odmítnutí...
Vybrala jsem si tuhle knihu do ČV, protože příběhů z války jsem četla už dost a tohle mě lákalo, neboť jsem věděla, že se kolem knihy Nabarvené ptáče dějí podivné věci. Mám ráda vyjasněno a toho jsem se v knížce Joanny Siedlecké dočkala. Zajímalo mě totiž nejvíc to, proč se autor Nabarveného ptáčete uchýlil k sebevraždě.
Po přečtení téhle knihy už není třeba číst Nabarvené ptáče. A i když to nebylo žádné milé čtení, jsem ráda, že jsem se s tím vším seznámila, a to i přesto, že jsem se musela prodírat mnohými nezapamatovatelnými jmény. Pro mne to byl reálný obraz toho, jak poslední rok války mohl probíhat někde docela jinak než jinde.
Knihu rozhodně nepovažuji za odpad, naopak si autorčina přístupu a zpracování cením.

24.07.2022

(SPOILER) Tato kniha mě překvapivě dosti zasáhla. První věc, která je cenná, je autentické zobrazení polského venkova za války, řádění Němců, Kalmyků a Rusů. Druhá věc je hlavní téma knihy, jak si pěkně skutečný vymydlený Jerzy žil s maminkou, tatínkem, kuchařku, uklízečkou a měli dost peněz na pěkný život ve vesnici Dąbrowa Rzeczycka. Další pozorování mezi řádky byly morální zásluhy, které by šly připsat různým aktérům, vše je k zneklidňujícímu zamyšlení. Otec Jerzyho Kosińského byl sice obdivuhodný v tom, že nešel jako ovce do plynu, ale jeho charakter vyzněl dost špatně. Narozdíl od některých statečných Poláků se staral jen o sebe a po osvobození jako komunista pomáhal tlumočil v ruském NKVD, a nikomu nepomohl, když Rusové odvlekli mnoho sedláků z vesnice do vězení nebo gulagu. Majitel domu, kde se Kosińští celou válku skrývali, se otce Jerzyho Kosińského nakonec jako demagogického komunisty bál. Tento majitel skončil ve vězení, možná i díky Kosińskému. Kosińsští se pak vrátili zpátky do Lodže a po lidech, kteří je celou válku nevyzradili už nikdy ani nevzdechli. Co mě z toho všechno zneklidňuje, je ten pocit, že někdy se pomáhá někomu, kdo je uvnitř sobecký sociopat, tím myslím otce Kosińského, pokud jde o syna, který si jako místo pro svoje Sado maso fantazie zvolil prostou a dobrou vesnici, tak to už nekomentuji. Ale lidé z vesnice, kteří pomáhali a nikdy se nedočkali slávy jako jiní spravedliví mezi národy, si ve své naivní dobrotě žádnou hořkost nepěstovali.