Černé roky
Barbora Baronová , Libuše Jarcovjáková , Lucia L. Fišerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/331179/mid_cerne-roky-cRI-331179.png
5
10
10
Kniha Černé roky představuje syrové fotografické a literární deníky z let 1971 – 1987 významné undergroundové fotografky Libuše Jarcovjákové. Kniha ždímá černobílou všednost normalizační Prahy, odhaluje krásu i marasmus tehdejší doby a dává nahlédnout do pozdějšího podivuhodného života emigrantky v Západním Berlíně a Tokiu. Kniha je experimentem ve smyslu editorského přístupu. Stejnou měrou dává nahlédnout na Libušinu fotografickou a literární tvorbu. Umělecký výstup tak divoce osciluje na pomezí klasické monografie a intimních deníkových zápisků. Svou syrovostí a autenticitou představují Černé roky svébytný portrét nepoddajné umělkyně v jejích divokých letech. Libuše Jarcovjáková je absolventkou FAMU a dlouholetou pedagožkou VOŠ a SPŠ grafické v Hellichově ulici. Přes účast na řadě významných výstav (Plasy 1981, Paříž 2000, Bratislava 2013, Praha 2014, New York 2015) se vlastní velké publikace dočkává až v rámci projektu Černé roky. Libuše se vždy pohybovala v extrémech. Žila po hospodách, pracovala na noční směny v tiskárně, střídala kvanta milenců a milenek, fotila v pololegálních gay klubech, dokonce učila češtinu Kubánce a Vietnamce, zároveň se pohybovala ve vysokých uměleckých kruzích. Znala českou fotografickou elitu v čele s doktorkou Fárovou, díky otci – malíři a členovi umělecké skupiny Trasa 58 – se potkávala se sestrami Válovými, Karlem Vacou. V Japonsku fotila pro světové značky Comme des Garçons nebo Pasha. V černobílé všednosti komunismu drze překračovala hranice západních zemí, upjatosti, společenských stereotypů i mravů. Černé roky dokumentují to, co lidé v 70. a 80. letech skutečně žili. Anebo to, co se naopak žít báli. Libuše svérázně čelila potratové komisi, estébákům i komplikovanému otci. Vše fotila a o všem psala.... celý text
Přidat komentář
Tohle asi nebude čtení pro každého, ale mně kniha neskutečně inspirovala. Fragmenty z deníků a fotografie Lubuše Jarcovjákové jsou poskládané do působivé mozaiky. Za prvé se jedná o jedinečnou sondu do života nekonformního člověka v dobách komunismu a za druhé je kniha důkazem toho, jak je hranice umění i naší lidské hodnoty relativní.
Libuše žila v době, kdy byla její tvorba spoutána režimem a určitou estetickou konvencí, která jí diktovala, že její práce nestojí za nic. Do toho Libuše bloudila dokola ve svých vlastních traumatech a stínech, které se snažila překročit. Přesto neustále tvořila, protože nemohla jinak. Ve svých denících sama sobě nepřímo vyčítá neschopnost a promarněný čas, ale když se na její život podíváme (skrze její fotografie) jako na celek, vidíme, že přes všechnu tu marnost vzniklo komplexní umělecké dílo.
Ta, která byla kdysi psancem, nyní sbírá ocenění a učí fotografii. To, co byly kdysi černé roky plné beznaděje, našlo svoji hodnotu a dává naději nám všem, kteří si nejsme jisti svoji cestou.
Osobní záznamy fotografky Libuše Jarcovjakové z ní období 1975 - 1986. Roky hledání se, depresivních, alkoholových a vztahových propadů, únavy, letargie, problémů se svým fyzyčnem a také fotografické tvorby...