Černý mnich
Anton Pavlovič Čechov
Kolibřík v kožené vazbě. Mystická povídka o fantastických momentech v lidském vědomí. Andrej Vasiljevič Kovrin se po přepracování zotavuje v létě na venkově. Na pozvání přijíždí na panství Pesockých, kde žije jeho někdejší vychovatel Jegor Semenyč s čerstvě dospělou dcerou Táňou. Jednoho dne si vzpomene na starodávnou pověst o černém mnichovi, jehož kráčející obraz byl spatřen na mnoha místech před tisícem let jako fata morgana – a říká se, že po tisíci letech bude spatřen znovu.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1976 , Supraphon (Editio Supraphon)Originální název:
Čornyj monach, 1894
více info...
Přidat komentář
Mám ráda Čechova, jeho povídky, jejich atmosféru a starosvětskost, humor i nostalgii. A taky charismatický hlas Viktora Preisse, co Mnicha krásně předčítal.
Zpočátku jsem si jen tak libovala v obvyklém, přijala neobvyklé a - jak přiléhavě píše Knišíl - nespěchavě přemítala nad tématy, která se nabízela; umocněná četnými a notně dramatickými poryvy v myslích i jednání protagonistů.
Zaujatě jsem se blížila ke konci. Hmmm - a čekala vyústění trochu méně doztracena...
Poslechu ale rozhodně nelituju; spíš čtyři než tři, slabších 80 %
Povídka vydána ve formátu kolibříka či liliputa (je-li někdo fanouškem Swiftonovým) v sobě ukrývá mnoho a více času nakonec strávíte přemýšlením o ní než pouhým jejím čtením. Čechov je brilantní vypravěč, který si umí pohrát s čtenářovou myslí i na velmi malém prostoru. Kovrinův příběh se sice může číst jako fantastické dobrodružství, ale také jako psychologická črta jednoho zoufalého života.
„Proslulost tě nijak neláká. Co je lichotivého, zábavného nebo poučného v tom, že tvé jméno vytešou na náhrobní kámen a čas pak setře tento nápis i se zlacením? A na štěstí je vás příliš mnoho, aby slabá lidská paměť mohla uchovat vaše jména.“
„To je pochopitelné,“ souhlasil Kovrin. „A k čemu je také uchovávat? [...] (s. 72)
A tak nezajímavé to nebylo. Kdybych se měl dopustit nějakého velice kulhavého srovnání, napadl by mě patrně Zločin a trest. Klid, klid, nebojte, četli jste tu samou novelu jako já. Nesrovnávám tyto dvě knihy co do obsahu a upřímně ani co do kvality. Jde mi o hlavní postavu. Egocentrický, narcistní a namyšlený mladíček, který se má možná malinko raději, než by svědčilo duševnímu zdraví. Samozřejmě, Kovrin není Raskolnikov, ale ti dva se do jednoho archetypu vejdou bez mačkání.
Novela je svědectvím o důsledcích výše nastíněného. Máte-li se za lepšího, nežli jste, máte-li své dílo za lepší, než je, může to špatně skončit. Nejenže můžete zahájit své schůzky s černým mnichem, to není ten problém, to je jen jeho symptom, ale můžete nakonec narazit na právě tu příčku, ze které jste vzlétli. Začnete-li se v záchvatu jakéhosi mámení považovat za Napoleona, nebo Kanta, může se stát, že zjistíte, že jste jen Raskolnikov, nebo Kovrin a umíráte právě v té špíně, které jste se tak usilovně snažili vyhnout. Z knihy se, zdá se, dá odnést vcelku jednoduše jisté no poučení asi ne, použiji to trapné slovo poselství. Minimálně ti z nás, kteří si o sobě občas trochu moc myslí, mohou si vzpomenout, že geniální duch v těle normálního smrtelníka nevydrží dlouho.
Tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, přináší poznání, že všichni géniové jsou tak trochu blázni a svým způsobem vyvolení, protože obyčejný život by je jen ubíjel. Realita nebo počínající šílenství přepracovaného vědce? Méně typický Čechov, ale zajímavé čtení.
První polovina nijak nenaznačuje, že by se jednalo o něco z Čechova repertoáru, avšak od chvíle, kdy se v životě Kovrina objeví černý mnich, vše nabere velmi zajímavý spád. Kovrinovi se stává milejší iluze černého mnicha, jenž chlácholí vnitřní neklid a lechtá jeho ego. Natolik se s černým mnichem sžije, že když mu jej za lékařské pomoci odeberou, zcela změní své vnímání světa. Je popudlivý, nevrlý a zahodí vše na čem mu kdy záleželo. Když si uvědomí, jak nepřístojně se choval k druhým, je však již pozdě.
Z odlišných lidí je třeba učinit průměrné a obyčejné lidi - kam však taková snaha může dojít?
Černý mnich aneb radno je poslouchat vlastní halucinace, zejména pokud hovoří o naší vyjímečnosti a významném poslání. Kromě tohoto sdělení se jedná o klasické Čechovovo dílo, plné silných emocí i nečekaných zvratů.
Autorovy další knížky
1976 | O lásce |
1933 | Pavilon číslo 6 |
2008 | Povídky (6 povídek) |
1962 | Okamžiky |
2002 | Ivanov |
Nedávno jsem četla Tři sestry, Racka a Medvěda a musím říct, že nejvíc paf jsem asi z Černého mnicha. Čechovův styl psaní je jako obvykle jednoduchý, přesto tu člověk najde tolik věcí k zamyšlení.
Tou nejpodstatnější je asi otázka ohledně duševního zdraví a geniality. Opravdu musí být každý génius zároveň šílenec? Nebo se jedná pouze o destrukci vlastním egem, kdy se člověk nechá pohltit iluzemi o své vlastní výjimečnosti až pomalu ztratí kontakt s realitou?