Černý mnich

31.07.2024

Nedávno jsem četla Tři sestry, Racka a Medvěda a musím říct, že nejvíc paf jsem asi z Černého mnicha. Čechovův styl psaní je jako obvykle jednoduchý, přesto tu člověk najde tolik věcí k zamyšlení.

Tou nejpodstatnější je asi otázka ohledně duševního zdraví a geniality. Opravdu musí být každý génius zároveň šílenec? Nebo se jedná pouze o destrukci vlastním egem, kdy se člověk nechá pohltit iluzemi o své vlastní výjimečnosti až pomalu ztratí kontakt s realitou?

08.06.2024

Mám ráda Čechova, jeho povídky, jejich atmosféru a starosvětskost, humor i nostalgii. A taky charismatický hlas Viktora Preisse, co Mnicha krásně předčítal.

Zpočátku jsem si jen tak libovala v obvyklém, přijala neobvyklé a - jak přiléhavě píše Knišíl - nespěchavě přemítala nad tématy, která se nabízela; umocněná četnými a notně dramatickými poryvy v myslích i jednání protagonistů.
Zaujatě jsem se blížila ke konci. Hmmm - a čekala vyústění trochu méně doztracena...

Poslechu ale rozhodně nelituju; spíš čtyři než tři, slabších 80 %

05.06.2024

Povídka vydána ve formátu kolibříka či liliputa (je-li někdo fanouškem Swiftonovým) v sobě ukrývá mnoho a více času nakonec strávíte přemýšlením o ní než pouhým jejím čtením. Čechov je brilantní vypravěč, který si umí pohrát s čtenářovou myslí i na velmi malém prostoru. Kovrinův příběh se sice může číst jako fantastické dobrodružství, ale také jako psychologická črta jednoho zoufalého života.

„Proslulost tě nijak neláká. Co je lichotivého, zábavného nebo poučného v tom, že tvé jméno vytešou na náhrobní kámen a čas pak setře tento nápis i se zlacením? A na štěstí je vás příliš mnoho, aby slabá lidská paměť mohla uchovat vaše jména.“
„To je pochopitelné,“ souhlasil Kovrin. „A k čemu je také uchovávat? [...] (s. 72)

A tak nezajímavé to nebylo. Kdybych se měl dopustit nějakého velice kulhavého srovnání, napadl by mě patrně Zločin a trest. Klid, klid, nebojte, četli jste tu samou novelu jako já. Nesrovnávám tyto dvě knihy co do obsahu a upřímně ani co do kvality. Jde mi o hlavní postavu. Egocentrický, narcistní a namyšlený mladíček, který se má možná malinko raději, než by svědčilo duševnímu zdraví. Samozřejmě, Kovrin není Raskolnikov, ale ti dva se do jednoho archetypu vejdou bez mačkání.

Novela je svědectvím o důsledcích výše nastíněného. Máte-li se za lepšího, nežli jste, máte-li své dílo za lepší, než je, může to špatně skončit. Nejenže můžete zahájit své schůzky s černým mnichem, to není ten problém, to je jen jeho symptom, ale můžete nakonec narazit na právě tu příčku, ze které jste vzlétli. Začnete-li se v záchvatu jakéhosi mámení považovat za Napoleona, nebo Kanta, může se stát, že zjistíte, že jste jen Raskolnikov, nebo Kovrin a umíráte právě v té špíně, které jste se tak usilovně snažili vyhnout. Z knihy se, zdá se, dá odnést vcelku jednoduše jisté no poučení asi ne, použiji to trapné slovo poselství. Minimálně ti z nás, kteří si o sobě občas trochu moc myslí, mohou si vzpomenout, že geniální duch v těle normálního smrtelníka nevydrží dlouho.

19.12.2019

Zklamání. Jede po povrchu, chybí tomu atmosféra.

20.10.2018

Tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, přináší poznání, že všichni géniové jsou tak trochu blázni a svým způsobem vyvolení, protože obyčejný život by je jen ubíjel. Realita nebo počínající šílenství přepracovaného vědce? Méně typický Čechov, ale zajímavé čtení.

08.08.2017

Černý mnich jako odmítnutá ruka nevědomí.

16.07.2017

První polovina nijak nenaznačuje, že by se jednalo o něco z Čechova repertoáru, avšak od chvíle, kdy se v životě Kovrina objeví černý mnich, vše nabere velmi zajímavý spád. Kovrinovi se stává milejší iluze černého mnicha, jenž chlácholí vnitřní neklid a lechtá jeho ego. Natolik se s černým mnichem sžije, že když mu jej za lékařské pomoci odeberou, zcela změní své vnímání světa. Je popudlivý, nevrlý a zahodí vše na čem mu kdy záleželo. Když si uvědomí, jak nepřístojně se choval k druhým, je však již pozdě.
Z odlišných lidí je třeba učinit průměrné a obyčejné lidi - kam však taková snaha může dojít?