Černý pavouk
Jeremias Gotthelf
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/306478/bmid_cerny-pavouk-M2F-306478.jpeg
4
83
83
Jeremias Gotthelf (1797–1854) je považován za nejvýznačnějšího švýcarského prozaika před Gottfriedem Kellerem. Nejvíce jsou oceňovány jeho povídky a kratší román Černý pavouk. Ten vypráví o hrůzách na švýcarské vesnici před několika sty lety. Celý děj je vsazen do poklidného rituálu křtu dítěte a následné bohaté hostiny se zajímavými obyčeji někdejšího švýcarského venkova. -- zdroj: legie.info --... celý text
Přidat komentář
Příběh se mi líbil. Pohádková legenda, kterou si lidé předávají z generace na generaci. Trošku hororová pohádka o boji dobra se zlem.
Vyslechla jsem audio.
poslechnuto jako audiokniha na ČRo a ještě, že tak. povídka vskutku vleklá.
vhodné na dlouhé švýcarské večery své doby, kdy nebylo do čeho. aneb jak posílit sílu Boha, víry a zastrašit nebojácné mladé dívky majíc pro strach uděláno.
Legenda přenášená z generace na generaci a vyprávěná moudrými starci za temných večerů. Určená dětem a poddaným, hlavně aby nezapomínali na pevnou víru v Boha. Začíná jako Cestománie v Alpách před dvěma sty lety s úvodním zaměřením na gastronomii, pokračuje jako Čert a Káča, ale nejsme v Čechách, takže děj je podstatně pochmurnější. Pro pádnější účinek poučení už tenkrát využita stará dobrá arachnofobie se svými pověstnými záchvatovými příznaky, zde vystupňovanými až do extrému, a to ruku v ruce se strašákem černé smrti.
60 % (aktuálně 66 hodnotících s průměrem 78 %).
Napínavé od začátku až do konce, 19. století mám ráda a toto se četlo samo :-) Originální, neotřelé obrazy a svižný děj.
Spíše než horor bych řekla, že se jedná o strašidelnou pohádku s hororovými prvky. Kniha není špatná a je znát, že byla napsána v polovině 19.století - myslím, že v té době mohla lidem nahánět hrůzu, což však neplatí dnes. Nicméně věčný souboj dobra a zla, popis tehdejších obyčejů ve Švýcarsku a příběh o provinění, následném trestu a vykoupení, se mi docela líbil.
Slyšeno jako audiokniha (Český rozhlas). Strhující, klasické v pomalém rozjezdu a následném dějovém fofru. Opravdu strašidelné.
Minulý týden mě v noci probudil jakýsi dotek v dlani, ještě v zajetí matoucích snů jsem tu věc lehce stiskla a odhodila. Nedalo mi to, rozsvítila jsem (on si to žádal i močový měchýř) a zapátrala, co bylo vrženo mimo matraci. Komár? Tiplice? Brouk? Pohyb támhle... ale fuj, pavouk! Černý, vypasený, prostě lahůdka pro osobu s lehčí formou arachnofobie. Přiklopila jsem nemístně pohyblivou příšeru vonnou svíčkou, podsunula tvrdý papír a vyprovodila členovce oknem. Odskočila jsem si na hajzlík, vrátila se k chladnoucímu pelíšku - a to si ze mě děláš kozy?! Další pavouk, ještě větší, cupitající směr moje peřina. Třetí na stropě. A dost, žádné mejdany v mojí ložnici! Ty malej hnusáku nahoře, mazej do svého rohu, ty obludo na zemi pofičíš za kámošem do orosené trávy. Tak, pod dveře napasovat tepláky a pokusit se zase usnout. "Černého pavouka" jsem naštěstí absolvovala o pár dní později, jinak by spánek nebyl možný.
Tahle alegorie na lidské hříchy nabízela nepříjemné hororové scény, atmosféru jako z Erbena, říznutého Grimmovic bráchy, tišeji promlouvali také Poe či Lovecraft. Příběh má více vrstev, nejen časových, různé události lze vykládat několika způsoby, vidět hlubší souvislosti a podobenství. V popředí však vždy zůstává boj mezi zbožností a zkažeností. Knížka je bohužel až příliš poplatná době vzniku, přetéká křesťanskou propagandou, k tomu je do jisté míry xenofobní a misogynní (téměř všechno špatné jde na vrub přivandrovalců, hlavně ženských s cizáckými móresy). Každopádně zvedám překvapeně obočí a uznale pokyvuji; tak napínavé, sugestivní a dobře promyšlené dílo jsem opravdu nečekala. Teď mě omluvte, prosím, musím si jít k zrcadlu překontrolovat ksicht, jestli na něm raší jen obvyklý ježibabí chlup a nic horšího... 80%
Ze začátku jsem byla mírně zklamaná, moc to neubíhalo a ani děj mě nikterak neoslovil, ale potom...
Oho, to byl fičák!
Souboj dobra a zla, kde se jedna mrtvola kácí za druhou a potom to malé černé chlupaté bléé - pavouk - který celému tomuto dílku dodává ten správný hororový šmrnc...
Já můžu jen doporučit ;-)
"Od těch pavouků nebylo možno očistit žádnou stáj, v níž se vyskytli, vypadalo to, jako by vyrůstali ze země, nebylo možno před nimi chránit stáj, v níž dosud nebyli. Nepozorovaně se soukali ze všech stěn, houfně vylézali z podlahy. Když rolníci vyhnali dobytek na pastvu, poslali ho jen do spárů smrti. Neboť sotva nějaká kráva postavila nohu na pastvinu, začala půda oživovat; černí dlouhonozí pavouci vyklíčili, strašlivé alpské květiny, lezli na dobytek, a úděsně bolestivý nářek zněl z hor dolů do údolí." Delirický sen? Podobenství o moru? Nezní ty věty nějak znepokojivě aktuálně? Švýcarský prozaik Jeremias Gotthelf (1797–1854) napsal dílo z podstatné části velmi vizionářské, byť vyrůstající z půdy venkovské křesťanské víry, z níž vše dobré pochází a vše dobré se do ní vrací. Smlouva s ďáblem, kterou uzavřou nic netušící venkované z hor, aby si pomohli proti krutému komturovi von Stoffelnovi, se jim řádně vymstí. Příběh se trochu vymyká logice sváru dobra a zla, protože jsou morem v podobě "tekutého zla" černých pavouků potrestáni zoufalí lidé. Zachrání je nakonec čistá víra v Ježíše Krista. Líčení hrůzy se Gotthelfovi v jeho nabádavé próze podařilo velmi dobře. Ale dědeček - vypravěč - uzavírá: "...ani já ani é děti a děti dětí se nemusíme obávat pavouka, dokud se bojíme Boha." Kdyby to bylo tak jednoduché! Evangelický farář Gotthelf končí svůj hrůzostrašný apel na zbožný život mrazivou výstrahou: černý pavouk je stále přítomen, uzavřen v dřevěném rámu starého okna, kam byl kdysi venkovany ze Stoffelnových časů uvězněn, a už nikdy nesmí být vypuštěn ven... Kdyby to bylo tak jednoduché... Líčení sotva stostránkové novely se začíná idylkou jako z Babičky Boženy Němcové, kterou nakonec příběh po vítězném zápase s ďáblem "zelenáčem" i končí. "Pokojně se tu leželo, čistě a krásně se to třpytilo v měsíčním svitu po údolí, starostlivě a laskavě chránilo řádné lidi v tichém spánku, jakým spí ti, kteří nosí v prsou bázeň před Bohem a dobré svědomí, které nikdy nevzbudí za spánku černý pavouk, nýbrž jen přátelské slunce." - Tam mi vyvstal podobný blok, jako při četbě Karafiátových Broučků: je to krásné, ale musíte tomu alespoň trochu věřit. Ostatně Gotthelf byl autorův pseudonym, původně se jmenoval Albert Bitzius. - Tedy: s pomocí Boží... "Ať je na tom pravdy co chce, můžeme se z toho hodně poučit," komentuje dědečkovo vyprávění - odehrává se při slavnosti křtin - jeden z kmotrů rodiny. - Pokud není, kde by nebylo Boha, kde je v v Bohu trvalé místo pro ďábla? Buď si jak chceš dobrý, nebudeš-li dobrým křesťanem, čertův spár tě škrábne... Je to pohádka pro mnohé útěšlivá. Já mám pohádky rád.
Náhodný objev v bazaru na DK. Zaujala mne okamžitě obálka:-) A po přečtení mohu s klidným srdcem říct, že mě zaujal i obsah. J. Gotthelfovi se podařilo z tradiční události křtin vytřískat, co šlo, a ještě ji propojit s hrůzostrašným vyprávěním, ve kterém hraje prim lidská amorálnost jdoucí ruku v ruce se ztrátou „strachu“ z Boha. Autor byl farář a opravdu skvostně popsal křest dítěte na švýcarském venkově. Čtenář nahlíží do domácnosti, ve které se bude křtít miminko, sleduje, co všechno je nutné přichystat, co je zvykem a čeho je lepší se vyvarovat. Dozvídá se také, jak probíhají přípravy na cestu do kostela, kdo nese dítě, atd. Nejvíc mě překvapilo, že se matka miminka nezúčastnila samotného křtu v kostele.
„Uprostřed rozlehlé čisté kuchyně praskal mohutný oheň z jedlového dřeva, v široké pánvi třaskaly kávové boby, které statná paní promíchávala velkou dřevěnou lžící, vedle skřípal kávový mlýnek mezi koleny čerstvě umyté služky; ve dveřích do světnice stála, otevřený sáček kávy ještě v ruce, hezká, poněkud bledá paní a pravila: „Ty, bábo, nepraž mi dneska to kafe tak do černa, jinak by si mohli myslet, že jsem chtěla šetřit prášek. Kmotrova žena je hrozně nedůvěřivá, všechno si u člověka vykládá v jeho neprospěch. Jestli to bude o půl libry víc nebo míň, na tom dneska nezáleží. Taky nezapomeň, aby byla vinná polévka připravená teplá v pravou chvíli. Dědeček by řekl, že to nejsou žádné křtiny, kdyby se kmotříčkům nemohla podat vinná polévka, než půjdou do kostela.“ (s. 28-29)
Užívala jsem si poklidný začátek. Líčení i těch nejobyčejnějších věcí mě bavilo.
„Pomalu a sehnut obcházel dům dědeček se zahnutou holí, mlčky přihlížel shonu čeledínů a děveček. Tu pohladil koně, tam zabránil krávě v její nemotorné svévoli, ukázal holí nepozornému chlapci ještě tu a tam zapomenutá stébla slámy, a přitom opatrně vyňal zápalku z hluboké kapsy dlouhé vesty, aby znovu zažehl svou dýmku, s níž se i přes obtížný dech dnešního rána cítil tak dobře.“ (s. 28)
I když se to z počátku nezdá, tak je to fakt horor. Tohle mě dost překvapilo. Nečekala jsem, že budu tak vtažená do děje a že na mne budou všude dotírat pavoučí nohy a já budu číst a číst. Při uspávání mimišáka, při procházce (děti si hrály pod stromem), apod. Nakonec jsem přečetla e-knihu půjčenou z knihovny dřív, než mi dorazila ta papírová:-)
Příběh má několik rovin, které jsou umně propojeny. Věčný svár Ďábla s Bohem, který se zrcadlí v dobru a zlu a miminko jako symbol nevinnosti. Z mého pohledu autor realisticky popsal, jak lidé uvažují, když jsou v úzkých a jak když se z úzkých dostanou a cítí se jistí v kramflecích. Slib najednou přestává být slibem. Jen co strach a nepříjemnosti pominou, začnou být lidé opět lehkovážní, na to špatné rádi zapomínají a vrací se opět „na začátek“. Lidé jsou zkrátka nepoučitelní. O tom jsme se v dějinách už přesvědčili mockrát.
Když uvážím, že je tomu už 178 let, kdy Černý pavouk spatřil poprvé světlo světa, klobouk dolů. Pokud si chcete odpočinout od knih současných autorů, tak Černý pavouk je tu. Doporučuji! Jestli se mi někdy poštěstí narazit na nějaké další dílko J. Gotthelfa, tak váhat nebudu:-)
Nečetlo se mi to úplně dobře, kvůli tomu, jak autor píše (nebo jak je to přeloženo), ale příběh byl zajímavý, zejména druhá část knížky o celkovém trestu.
Přirovnání k Poeovi mi přijde velmi zavádějící. Ač struktura děje jej může částečně evokovat, prvek v němž byl Poe takovým pionýrem — tedy psychologická hrůza — zde zcela chybí. Postavy jsou víceméně charakterizovány pouze dostatečnou úctou k Bohu, či její absencí, a tak je s nimi autorem bez rozdílu nakládáno. Nejvíce mě to zarazilo na postavě Kristýny, která všechny uchránila před možnou smrtí, když jako jediná byla dostatečně odvážná k vyjednávání se skrytým ďáblem a za tento čin pak zakusila největší muka. Druhá část, kde se dějství v podstatě opakovalo a postavy byly ještě více „bohabojně“ polarizovány už byla muka i pro mě.
Některé pasáže však byly napsány/přeloženy velmi zdařile. Pokud Vám nevadí silná křesťanská agitace, za pokus to stojí.
pavouk mezi okny, to černé, hnusné, nohaté a chlupaté, skrývající se v každé společnosti, brrr...
Zpočátku trochu nuda, ale pak se to rozjede. Nic pro arachnofobiky. Mrtvol jak po moru (taky jim před smrtí naskáčou černé boule). A když ty masakry skončí, ještě menší repete pro výstrahu na posledních stránkách.
Za pozornost stojí portrét komendy Teutonských rytířů, kteří se chovají jako zhýralci od markýze de Sada a všecko to zavinili.
Netradiční je i to, že černá smrt bere i ty, co bojují proti prokletí Božímu a ničím se neprovinili.
Čteno v němčině. Není to vůbec špatné, na to, že dílo pochází z 19. století, je to velmi povedený hororový příběh o souboji dobra a zla, u kterého jsem se nenudila.
Očekávání bylo veliké a o to větší je zklamání. Knížka neni špatná, jen to prostě nebylo skvělý. Švýcarský "horor" jak to nazval Palivo, je spíš strašidelná pohádka, kdy děda u křtin hraje party poopera a vykládá svoji rodině příběh o víře, dobru a zlu.
Tohle naštěstí muj děda nikdy nědelal a radši se věnoval zdokonalování mého pingpongového stylu. Děda v knize rozjíždí velkolepý vypravěčský skill, kdy vypráví o historii alpské vesničky, kde se křtiny konaj. Dřív v dobách vykořisťování šlechtou, se totiž rolníci upsali ďáblu a to vedlo k tomu, že to pak vůbec nebylo dobrý a tak jak to v pohádkách chodí, nakonec to přeci jen dobře dopadlo. Na to, že to je kniha z roku 1842, tak dobrý.
Ze začátku Babička boženy Němcové, potom pohádka, následovaná Vymítačem ďábla. Jediné mínus vidím v tom, že určitě není správné bát se Boha a raději žít pokorně v utrpení, jak se nám to snaží mistr Gotthelf podsunout.
Pravděpodobně nejlepší horor jaký jsem kdy četl, a to jsem už četl dva (Nadaného žáka od Kinga a memoáry služky Ivety Bartošové). Kolega mě od toho trochu odrazoval, že prej to má těžkej jazyk, ale já samozřejmě nejsem blbej a vím, že skoro všechny lidský jazyky mají kolem 70 gramů, takže jsem se nenechal odradit. Je pravda, že se to četlo trochu pomaleji a složitěji, než třeba jízdní řád trolejbusu, ale to je už asi tím, že jízdní řády jsou většinou kratší (takže je, logicky, rychlejší je přečíst). Nicméně nejsem blbej a když chci číst rychleji, tak si knížku vezmu do metra - to pak čtu rychle, třeba 50km/h.
Oceňuji, že se kniha jmenuje Černý pavouk a je o černém pavoukovi. Je to chytré a logické. Taky se třeba mohla jmenovat Modrá kamna že? A to by pak byli všichni zmatení. Ti švýcaři, opravdu mistři detailu!
Co se týče příběhu tak tomu nemám co vytknout. Několikrát mi napětí sevřelo anál, což se knize už dlouho nepodařilo. Díky Volvoxu, že tuhle perlu kdesi vyhrabalo.
Ryzí horror v lehce pohádkovém a mytologickém hávu. Ale také takřka čistá křesťanská agitka varující všechny před sejitím z boží cesty, opuštěním „jeho“ morálky a v neposlední řadě před boží zlobou a trestem. V každém případě, je to skvělé, mrazivé, místy až prostince (ve smyslu, že se to zbytečně nerozpitvává, jen se dvěma třemi slovy řekne to podstatné) syrové, brutální a děsivé. Ostatně, příběh obsahující ohnivé veverky nemůže být úplně špatný. A tohle je, dá-li se stranou ta agitka, prostě krásné.