Červená stuha
Annika Tetzner
Terezínské ghetto očima dítěte. Červená stuha je soubor tří povídek, v nichž autorka zprostředkovává vlastní zkušenost malého dítěte v terezínském ghettu. Příběhy viděné dětskýma očima a vyprávěné dětským jazykem jsou určeny především malým čtenářům, ale působivý text osloví i dospělé. Povídky jsou doslova postaveny na obrazech – ze slov i výtvarných. Vedle obrazů hladu, strachu, smutku tu stojí zážitky blízkosti, radosti a malých vítězství.... celý text
Přidat komentář
Život malé holčičky v terezínském ghettu, která neví, že se vlastně jedná o ghetto. Hezké a zároveň smutné.
Červená stuha má opravdu krásné ilustrace. Nevím, jestli bych ji doporučila dětem. Jen dospělý totiž dokáže pod tou skořápkou dětské naivity vidět i tu hrůzu.
Krátký, ale silný a dojemný příběh malé židovské holčičky, která se v ghettu, kde s rodinou žije, pokusí překonat strach a získá při tom oddaného kamaráda. Když jsem si představila ty okolnosti a zkusila se vcítit do duše malého dítěte, běhal mi mráz po zádech. Velmi pěkné ilustrace.
Čtenářská výzva 2019: "Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů."
Nejvíce mne zaujaly ilustrace. Příběh i když vážný je jednoduše poddaný, těžko říct, jak bych ho vnímala jako malé dítě.
Kniha mě upoutala od prvního okamžiku dííky originálním autorčiným ilustracím. Nejsilněji na mě působila první povídka, která je ucelená a se silným poselstvím - oslava sederové večeře v ghettu, oslava svobody, vyjití z otroctví v Egyptě - zajímavá paralela. Oceňuji malý slovníček výrazů z hebrejštiny na konci. Knihu doporučuji hlavně pro společné čtení rodičů a dětí nebo pro čtení ve škole - tak pro 2., 3. třídu.
Hluboká kniha o životě v terezínském ghettu, který malá židovská holčička Annika považuje za normální, protože si na předchozí život na svobodě vlastně ani nepamatuje. Atmosféru knihy krásně doplňují Anničiny ilustrace.
Smutné vzpomínky na život holčičky v Terezíně, věčný hlad a trápení, ale i odvahu a přátelství. Krásné autorské ilustrace. Obsahuje fantazijní prvky. Osobně bych četla dítěti asi ve věku osmi či devíti let, ale těžko soudit, také záleží na psychické odolnosti malého čtenáře. Závěr dává jen opatrnou naději. Přesto je výborné, že takové knihy a svědecké dokumenty přístupné pro děti máme, a k dětem by se podle mě dostat měly.