Červenovláska
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388633/bmid_cervenovlaska-nHQ-388633.jpeg
4
47
47
Desiaty Pamukov román je ako matematický vzorec, v ktorom sú niekoľkými symbolmi vyjadrené všetky – často aj protichodné – sily formujúce súčasné Turecko: tradícia a modernosť, náboženstvo a ateizmus, stret generácií, vzťah Východu a Západu, ale aj umenia a reality. Na pustej plošine za malým mestečkom kope majster studniar so svojím učňom studňu. Vodu sa im nedarí nájsť, zato medzi mužmi vznikne otcovsko-synovský vzťah, aký ani jeden z nich predtým nepoznal. Lenže v neďalekom mestečku, v ktorom trávia večery, chlapec objaví niečo, čomu nevie odolať – krásnu červenovlasú ženu, herečku kočovného divadla. Mládenec nemá pokoja a pri kopaní studne spôsobí nešťastie, ktoré poznačí celý jeho život.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Slovart (SK)Originální název:
Kırmızı Saçlı Kadın, 2016
více info...
Přidat komentář
Pro Orhana Pamuka mám už dlouho slabost. Touto knihou se to jen potvrdilo. Málokdo by uměl popsat hloubení studny tak poutavě.
Orhan Pamuk píše velmi dobře a dokáže v knize skvěle zachytit tureckou společnost a její proměny. Hlavně první část knihy mě velmi zaujala. Autor chtěl přenést do současnosti příběhy o Oidipovi a Sohrábovi a Rostamovi. To ale vytvořilo natolik nepravděpodobnou zápletku doplněnou mnoha náhodami, že z toho výsledný příběh vyšel jako špatně uvěřitelný. Možná by stačilo, kdyby si vybral z obou legend jen jednu. Je to škoda, protože některé části byly fascinující, takže i když u mě první Pamukova kniha, na kterou jsem narazila, nevyvolala bezbřehé nadšení, určitě se k němu ještě vrátím. Ostatně, Rusovláska není obecně považována za jeho nejlepší dílo...
Toto bola už asi tretia kniha od Orhana Pamuka, čo som čítal. Páčila sa mi, prvá časť viac ako druhá, aj tretia celkom ušla. Fascinácia starými mýtmi a legendami na nechávala chladným.
Tato kniha má jako přidanou hodnotu přemýšlení. Je to přemýšlení o jedné utkvělé myšlence, která autora a možná muže obecně, fascinuje. Tématem je vražda mezi otcem a synem. V hrdinovi knihy ta myšlenka vyvolává niterné pocity hrůzy nebo úzkosti. Je potřeba do toho zahrnout ženský pláč, mužskou sexuální touhu a představit si to v hlavě bez potřeby čtení. Já vlastně tomu moc nerozumím. Ale přesto si cením toho, jak autor promyslel toto téma a jak si celý příběh vypracoval a nabídl čtenáři mnohé otázky k zamyšlení.
Můj příspěvek asi nebude moc přínosný. Ač vyprávění bylo rozvláčné, neměl jsem pocit, že bych se nudil. Autor mě však nepřesvědčil, že se racionálně uvažující člověk, může nechat semlít tak nepravděpodobnou shodou náhod, která navíc už byla v různých podobách vyprávěna tisíce let. Na druhou stranu pak můžu z nového pohledu uvažovat o svém životě, zda jej řídím já, okolí, nebo jen odžívám co mi bylo určeno.
"Život napodobuje legendy! Nemáte také ten dojem?" Výborný příběh na motivy dvou tématem podobných a přitom ve vyznění odlišných starodávných legend... západní řecké legendy Krále Oidipa (ve které syn zabíjí svého neznámého otce a nahrazuje ho na jeho místě) a východní íránské legendy Šáhnáme (ve které otec zabíjí svého neznámého syna a vše zůstává při starém). A mezi tím stojí rozkročen turecký život, který se tu podobá řeckému, jindy zase íránskému literárnímu vzoru. Barvitý příběh knihy tak zase z trochu jiného úhlu pohledu, velmi originálně a hezky propracovaně ve vztahu k hledání literárních a jiných uměleckých paralel poukazuje na rozpolcenost turecké společnosti, která se zmítá mezi západními moderními a východními tradičními vlivy. Krásný styl psaní je pak u Orhana Pamuka standardem, který vše pěkně rámuje a díky kterému je radost také tuto knihu číst.
Ještě nikdy nebylo kopání studny tak napínavé! Ale vážně: vztah otce a syna v mnoha rovinách. Oidipovská tragédie a legenda o Rostamovi a Sohrábovi na pozadí proměny Turecka a neúprosně rostoucího Istanbulu. Rusovláska je poměrně krátké a čtenářsky hodně přístupné Pamukovo dílo. Podobně jako v Muzeu nevinnosti sice čtenář dávno tuší vyústění příběhu ale přesto si ho chce vychutnat až do konce.
Kniha dvou částí a rozměrů - nejdříve klasický Pamuk, starý Istanbul, exoticky působící čistý příběh chlapce, který kope se starým mistrem studnařem studnu a zažívá první lásku, krásně se to čte a je až s podivem, že něco tak triviálně působícího může být tak čtenářsky atraktivní a dokonce i napínavé (i motivy - motiv studny jako Jmenuji se Červená, motiv všudypřítomných psů jako v Cosi divného v mé hlavě, motiv proměňujícího se Istanbulu atd.), ovšem pak přišel ten rozměr antické tragédie, všechny ty aluze k antickému prvku a reflexím pozdějšího západního umění, navíc v komparaci s východní tradicí a slovesností...a vůbec porovnání Západu a Východu, Evropy a Asie, mezi nimiž je Turecko geograficky, kulturně i mentálně rozkročeno...a to mne už trochu minulo...vyvrcholení knihy jsem pak chápal jako v kontextu antické tragédie logické (a průhledně očekávatelné), ovšem v kontextu dnešního moderního románu nelogické a neuvěřitelné, chce se mi napsat bulvární (on taky Pamuk asi ne náhodou onen závěrečný incident nechává reflektovat právě bulvárními novinami, seriozní deník by o něčem takovém spíše nepsal...). Škoda, z mého subjektivního pohledu, že nebylo záměrem Pamukovým rozvíjet zajímavou etickou linku ve variaci na Zločin a trest, tedy že se naplno autorsky neprojevil coby takový ,,soft" Dostojevský, a že namísto toho rozvíjel motiv antické tragédie i uvnitř svého textu, ovšem objektivně to lze pochopit, tu autorskou potřebu sebereflexe status qou ukotvení a historie i budoucího směřování Turecka, které se neustále rozhoduje, zda vykročit spíše k permanentní změně Sofoklésovy Evropy (Oidipus - syn zabijí otce, princip revolty, příchodu nového), či se naopak uchýlit k tradici a neměnnosti východních sousedů (Sohráb - otec zabíjí syna - princip utužení starých pořádků, potlačení změn, konzervatismu)...no a samozřejmě esence všeho výše zmíněného - Pamukův milovaný Istanbul v proměnách času...
Příběh o hledání otce, potažmo schizofrenní identity celého Turecka. Pamuk si bere na pomoc dva dávné příběhy. V tom Západním o Oidipovi, který zabije svého otce je esencí změna, kde je staré nahrazováno novým. Ve východní legendě o Rostamovi a Sohrábovi, kde naopak otec zabije svého syna vidí východní despocie, kde je otec nesmrtelný a změna nemožná. Přesto závěrečné hodnocení není úplně jednoznačné a je cítit krásná nostalgie po mizejícím světě.
Jako byste listovali sluncem vyšisovanými listy knihy Tisíce a jedné noci, přestože zastíněné štítem modernity. Fascinující hra s osudem i podobenství skutečnosti a klasických příběhů samovolně vytváří obraz onoho poněkud schizofrenního postoje soudobého (ovšem i toho dávného, prastarého) Turecka. Kniha v podstatě neopouští oidipovské téma; hlavní hrdinové s ním stárnou a předávají si jej s prapodivným pocitem "vlídné naléhavosti", která se čtenáři zakotví i v jeho soukromých úvahách.
Asi nic nedokáže přiblížit moderní Turecko tak jako romány Orhana Pamuka, jeho zobrazení Istanbulu je prostě nepřekonatelné, toto město je důležitou postavou jeho příběhů.
Podmanivý, často melancholický příběh lásky, viny, lidské posedlosti a nesplněných snů v kontextu měnícího se Turecka. Studie vztahu otců a synů, zajímavé propojení reality a mýtů, opět musím dát plný počet.
První část se mi docela líbila, na jejím konci se ale můj zájem radikálně zlomil: nechápala jsem, jak to mohl ten šestnáctiletý kluk udělat (tedy neudělat nic) a pak si jen tam mimochodem na celou záležitost vzpomínat po další desítky let, celkem bezstarostně, aniž by věděl...
Druhou část jsem tedy už sotva přetrpěla - byli jsme poučeni skrz naskrz nejen o Oidipovi, ale i iránské verzi podobné legendy, a o vcelku banálním životě hrdiny.
A zlom do třetí části byl už za rámec uvěřitelnosti, stejně jako závěrečný "výklad" umělé zrzky.
Ach jo, Nobelista mě tedy neuchvátil, takto si skvělá současná díla tedy nepředstavuji - jednoduchý styl, nejasné poselství, urputná snaha poučit (v tomto případě o Turecku, a aby to nebylo tak do očí bijící, ještě o Oidipovi a starodávných legendách východu).
Nuda a nic si z toho neodnáším - kdychych nepřečetla, zhola nic by se nestalo...
Pozn.: ale možná si ještě něco od autora přečtu, protože se zdá, že má nějakou záhadnou posedlost barvami...
Legendy, starodávné příběhy a děj, který je jim zrcadlem. Mě nejvíce upoutala magická první část s hloubením studny a divadlem mravoučných legend. Měla atmosféru, ve které bylo horko a vůně, sucho a noci plné hvězd téměř hmatatelné. Tak trochu zločin a trest, smyčka, v níž se konec vrací k začátku... zajímavé čtení.
Moje asi sedmé setkání s tímto skvělým autorem. Tato kniha mě překvapila pro Pamuka netypicky čtivým stylem, nechybí však jako obvykle tápající hrdina, rafinovaná provázanost vyprávění s dávnými legendami a příběhy, problematika střetu západní a východní kultury. Rozhodně čtenářský zážitek. Doporučuji všem, kteří ještě nic od O. Pamuka nečetli.
Rozsahem nevelký román obsahuje velké téma vztahu otců a synů. Zpočátku jsem z děje cítil inspiraci Dostojevského Bratry Karamazovými, ale Pamuk zde rozvíjí svůj typický příběh o lásce, zklamání a posedlosti. Potěšilo mě, že vypravěč na začátku pracuje na ručním hloubení studny a na konci knihy se k této studni opět vrátí. Jazyk je typický Pamuk, ale tento motiv jako by vymýšlel Murakami, což je každopádně zajímavé. :-)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Tenhle příběh plný paralel a náhod jež vytvořily nakonec dokonale uzavřený osudový kruh, byl na mě až moc 'vyrobený' a přes počáteční autentičnost, nakonec jí tímto ztratil. Úplně rušivě na mě zapůsobila poslední kapitola vyprávění rusovlásky, ta to doslova potopila svojí polopatickou výpovědí a ubrala na kouzlu. Příběh by lépe fascinoval nedokončený. Trochu skomíral i způsob vyprávění, tam se Pamuk hodně odklonil od toho brilantního stylu, za který jsem ho milovala. Předpokládám, že jak jde čas, je nějak tlačený k oslovení většího publika a to je škoda. Jeho talent v prvních románech mi učaroval a katapultoval v mém žebříčku na nejvyšší příčku. Z úcty k nadání a nápadu srážím jen jednu hvězdu, ale tohle už není pan Božský spisovatel..