Červený a černý
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137289/cerveny-a-cerny-137289.jpg
4
914
914
Román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech by s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , Knižní klubOriginální název:
Le Rouge et le Noir, 1830
více info...
Přidat komentář
Celý príbeh ako aj hlavnú postavu definuje citát R.P. Malagrida zo strany 138: Reč bola daná človeku na to, aby zakryl , čo myslí.
Tohle není čtení pro každého. Stendhal je těžký klasik, rozvláčný a nesnadno čitelný. Ale pokud patříte mezi čtenáře schopné konzumovat takový druh literatury, pak je to ovšem velmi dobré. Jen se připravte i na to, že taky poněkud depresivní, jeho romány nekončívají dobře a tento není výjimkou. P.S. A zcela subjektivně: hlavní hrdina je pako. Jak dokonale zbodá svůj osud, to rozhodně naučnou hodnotu má.
Čtením jsem nasál atmosféru a sociální problematiku té doby, děj mě zvlášť nevzal.
Baví mě dobové reálie, tady o to víc, že autor si je nevycucal z prstu, jelikož v té době žil. Zapalování ohňů na znamení, že král přijíždí do okresu, aby ho bohatší vesničané mohli spatřit, pronajímají si ve městě balkony, jízdy tryskem na koni, kukuřičné šustí ve slamníku... Julián mně vůbec nevadil, zkrátka si šel za svým, jako mnoho lidí, choval se u toho stále zdvořile, omlouvá ho i to, že z něho otec vytřískal duši a vůbec ho nemiloval, viz poslední rozhovor v žaláři. Nakonec gilotina je dostatečný trest, dneska by z toho vyvázl sotva s podmínkou... Jen Stendhalův vypravěčský styl mě moc nebral.
zaujala mne spíše společenská a politická část románu než popisy emocionálního rozpoložení protagonistů
charakter Juliána neshledávám závadný, naopak je zde od počátku jasná autorova nápověda k interpretaci: "syn tesaře"
Při pročítání zdejších komentářů si stále dokola pokládám tutéž otázku: "Hodnotíte knihu nebo charakter protagonisty?"
Je Julian Sorel mravně pochybný? Odpověď sice závisí na vaší morálce, ale asi se téměř všichni shodneme, že ano. Znamená to, že Stendhal stvořil špatnou knihu? Že jeho čtivý, s lehkostí napsaný román plný psychologicky hodnověrných postav a podmanivě vyobrazeného prostředí francouzské smetánky má být odsouzen, protože hlavní hrdina je vypočítavý intrikán? Není to spíše známkou dokonalosti autora, že dovedl vytvořit postavu tak živoucí, tak skvěle prokreslenou, že vám skoro po celou dobu poleze na nervy? Není právě tohle emoční zatažení čtenáře do děje známkou kvalitní literatury?
Knihu budete mít rádi, ikdyž hlavního hrdinu ne, je to totiž intrikán a vyloženě nesympatický chlapík.
Čtenářské období na gymplu, povinná četba, nelituji.
Překvapivě čtivý román bez pořádného děje. Popisuje francouzskou společnost v první polovině 19. století, nudu a vrtkavost lidí, nestálost a přelétavost mladých... Hlavní hrdina mi byl hrozně nesympatický (a jeho jméno bylo tím nejmenším problémem, který jsem s ním měla). Podobně ani ostatní postavy se mi zrovna nelíbily. Nicméně text nebyl napsaný (přeložený) špatně.
Taková klasika na jedno přečtení. Děj je poněkud zdlouhavý a občas se tam vyskytuje příliš mnoho jmen.
Za posledních 5 let se mi povedlo přečíst cca 44 knih, což je přesně o 44 více, než bych si před 5 lety pomyslel. Takže když jsem pokukoval ségřinou knihovničkou, zaujal mě právě román Červený a černý, protože "jo, hej však o tom jsme se na střední učili!" a tak jsem se do toho dal.
Tušil jsem, že styl psaní literatury minulých století bude odlišný od toho dnešního, mainstreamového, ale že to bude až tak jiné? První věcí je samozřejmě překlad, který nejspíše ctí tehda používaný jazyk. Proto místo "představivosti" budete číst "obraznost" a podobně. Kniha je těmito staršími výrazy prošpikovaná, což není špatně, ale abyste jen neklouzali po povrchu očima, ale skutečně četli, nesmíte pospíchat. Já nepospíchal a stejně jsem nepobral více věcí než bych sám chtěl. Má to "těžkou prdel" a popisování společenských konvencí Francie v začátcích 19. století taky nepomáhá, zejména když do rovnice připíšete mladého Juliána Sorela, který je bez pardonu pěkný debil.
Už samotné společenské situace bylo obtížné si představovat a udělat si obrázek, a do toho sledujete chování Sorela a jeho opovrhování snad každé sociální vrstvy, ve které se nachází, a aby dosáhl svého jede se všemi a zároveň proti všem. Je to pokrytec v životě i v lásce a v knize je to jasně vidět. Mnoho kapitol se vlastně řeší úplně všechno a zároveň úplně nic. Troufám si říct, že kdyby se vyškrtalo 150 stran, podstata děje i povahy hlavních postav by byly zachovány.
Mrzí mě vágní popis knihy, ale nevím moc, jak tuto amatérskou recenzi uchopit. Dost možná je to literárně i psanou formou nejtěžší dílo, které jsem měl tu čest číst a možná to prostě jen není můj šálek kávy. Nejsem vyloženě zklamán, že jsem se do Červeného a černého pustil, ale kdybych měl možnost odpovědět svému maturantskému já, zda-li to fakt poctivě prubnout do čtenářského deníku, řekl bych "Neplýtvej časem a stáhni si rozbor z netu."
Prvý román čo tu hodnotím a jeden z najlepších čo som kedy čítal a z mála čo som aj dočítal :)Možno je to do istej miery aj mojou láskou k danej dobe (a obdivom k Napoleonovi )ale načisto ma to chytilo.Stendhalov štýl je jednoducho vynikajúci a už len kvôli nemu by si tá kniha zaslúžila byť legendou -ľahký ,vtipný ,elegantný a ciceronovsky výrečný .Ale predovšetkým je to samozrjem kritika svojej doby a jej mravov ,zvykov,chýb..Jedna z mála kníh napísaných o období reštaurácie čo tú krátku doby vystihuje ako takmer nič ..Svet sa od tej doby ,ale toľko zmenil..
Viacerí sa tu vyjadrovali aký je tento román nadčasový a áno je .Zároven je však aj úplne poplatný svojej dobe :)Len si to všimnite :Julien túži po kariére a úspechu .Ale nemôže ich len tak mať ,lebo vtedajšia spoločnosť snažiaca sa o pomaly návrat feudalizmu hádzala každému talentovanému človeku pod nohy len prekážky..Dnes naproti tomu ľudí od rána do večera vybudzujú aby boli kariéristickí a hnali sa za úspechom až je z toho človeku zle -ale vtedy to tak nebolo.Toto treba chápať mám dojem ,že mnohí tí čo tak povýšenecky Juliena v komentovej sekcii odsudzujú si to neuvedomujú .To aký bol statočný a talentovaný a schopný ,že vôbec dokázal to čo dokázal ...
Nie je to pravdaže čisto pozitívny hrdina a neraz lezie na nervy -no a? Je ambiciozny a chce niečo dokázať .Je inteligentný .Jeho pokrytectvo mi tiež vadilo a nebol by som ho schopný (trebárs ked zaprie dokonca aj svojho boha Napoleona a zničí jeho obrázok ).Inak je to fantastická kniha .Perfektne vystihnuté popisy citov v duchu romantizmu a stovky odbočení a popisov tých tak vtipných a pritom tak sympatických postáv ...
Pro začátek je třeba naspat, že tomu není dávno, co jsem dočetl Zločin a trest od Dostojevského a tak se mi samozřejmě nabízí srovnání Sorela a Raskolnikova.
Když jsem se pročítal příběhem mladého Raskolnikova, byl jsem z jeho charakteru a myšlenek naprosto znechucen. Jeho mysl mi byla odporná, jeho charakter slizký a odpudivý. To se mi u Sorela nestalo. Raskolnikov mě znechutil. Sorel ne. Sorel mě každým svým slovem, každou svou myšlenkou urážel.
Já nemám problém se zlem. Když je člověk zlý, potažmo zlo činí, ale má k tomu důvody, jeho charakter je pevný a úplný, jsem schopen jej respektovat. Na nejnižší úrovni jsem respektoval Raskolnikova. Sorela respektovat nelze. Jeho mrzký charakter je neúplný, – tak jak jej Stendhal velice dobře vymyslel – je nestálý a je odporný. Namyšlenost bez schopností, pokrytectví, které si za štít použilo pýchu.
Nikdy nic u Sorela a v Sorelovi nebylo dokonalé, nebylo celé, žádný jeho rys, žádný jeho čin. Ke konci knihy, když postřelil jistou nejmenovanou dámu, říkal jsem si: Dobře. Alespoň něco udělal pořádně, alespoň něco je v jeho životě úplné. Ale ne. Na další straně se dozvíme, že ani to nedotáhl do konce. A tak mi nezbývá, nežli prohlásit, že jediné, co bylo u Sorela kompletní, byla jeho smrt.
Abych se nerozepisoval více, nežli by bylo zdrávo, ostatní postavy z knihy zde nebudu zmiňovat, ani jedna hlavní postava mi však nebyla sympatická.
Pokud jde o čtivost knihy, nemám výtek. Pan Stendhal používal velice čtivý sloh a kniha jako taková je opravdu lehce čitelná, příběh není tak natahovaný, jak jsem se obával a kapitoly jsou velice dobře dělené.
Rád bych dal knize čtyři hvězdy, nejsem toho však schopen. Podle mě bude ideální zůstat u tří a to sice kvůli hlavnímu hrdinovi. Je mi dilematem, zda právě kvůli tomu, jak moc mě hlavní hrdina uráží, nemám dát knize Červený a černý plný počet bodů. Ale nikoliv. Tak objektivní se mi být nechce.
Po třicítce dojíždím gymnaziální resty, toto je jeden z nich.
Asi chápu, proč je kniha zařazena do povinné četby: dobu vykresluje takovou, jaká pravděpodobně byla, tísnivou a podivně odlidštěnou, poměrně jednoduchý příběh je podaný fantasticky s literárním umem. ALE...celou dobu mě dráždily všechny hlavní postavy. Julienovi bych z fleku lupla psychiatrickou diagnózu...a do žen, které ho navzdory všemu chorobně milovaly až za hrob, si podle mě Stendhal projikoval nereálné přání nějakou takovou ve svém vlastním životě mít.
V 19. století bych nedokázal žít. Mně by stačila jenom ta všudypřítomná přetvářka a už bych se zbláznil.
Julian mi ze začátku byl nevýslovně nesympatický. Jeho jednáním, myšlenkami, prostě vším.
Ale v průběhu děje, začínal být vnímavější světu kolem sebe a míň nabubřelí. Což zapříčinilo, že s ním i snad soucítím.
Celkový dojem z knihy mám nějaký prazvláštní. Ale i tak jsem si ji rád přečetl.
Knihu jsem před několika lety četla jako povinnou literaturu na gymnáziu. Vybavuji si pouze hlavní linku příběhu, která mě příliš nezaujala, a zejména to, že se kniha "vlekla". Její čtení mě nebavilo, což bylo dáno jazykem a dobou, ve které byl román napsán.
Jsem spokojen. Příběh mě zaujal a děj mě bavil. Julian bych trochu neuchopitelný svým revolucionářstvím, ješitností, naivitou a uplakaností a zároveň citlivý, oddaný a moudrý. Pro mě je v knize vždy důležité věřit postavám jejich pocity a vžít se do dané situace a to se zde jistě povedlo.
Stendhal v modrých číslech svědčí o postupné barbarizaci naší doby. Je to sofistikované? Musí u toho člověk přemýšlet a neodehrává se v tom 10 bestiálních vražd na deset stránek? Potom to ovšem musí být průměrný román.
Možná, že by Čecháčci měli vůbec přestat číst. Očividně to nemá smysl.
Nádherná a nadčasová klasika! Hlavní hrdina Julien Sorel je synem tesaře. Je obdivovatelem Napoleona, rád se věnuje knihám a sní o kariéře kněze. Jednou se verriérský starosta rozhodl, že Juliána zaměstná jako vychovatele svých tří dětí – uměl totiž dobře latinsky, znal bibli. Děti si Juliána oblíbily a časem se obliba objevuje i u starostovy ženy, paní de Rênal. Jak to celé dopadne si budete muset přečíst.
Název knihy je odvozen od rozhodování se hlavního hrdiny ohledně práce vojenské či duchovní, tedy červené francouzské vojenské uniformy a černé kněžské sutany.
Každým přečtením působí kniha jinak. Příběh je někdy zbytečně zdlouhavý, z čehož dýchá začátek 19. století – neboli romantismus jak z učebnice...Kniha je psaná stylem daného století, také se zde objevují naivní, láskou ovíněné momenty, ale přes to všechno, je to krásné. Jedná se o příběh životních lásek a jejich všech možných podob. V knize je detailní psychologie jednotlivých postav, sledujeme, jak se hlavní protagonisté vyvíjejí spolu s plynoucím časem.
Kniha je hlavně o pravém citu, nehynoucí lásce, odhodlání, ale také o změně režimu, penězích, společenském postavení a osudu. Krásné romantické popisy – od pohledů, přes doteky až k aktu. V této knize jsem si opravdu hodně podtrhávala autorovy myšlenky.
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální rományAutorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
Vůči této knize jsem měla z hodin literatury předsudky. Zajímalo mě zda si je potvrdím, nebo vyvrátím. Zprvu mi byla postava Juliena Sorrela nesympatická. Později jsem si ho velice oblíbila. Mrzelo mě jak dopadl. Druhy lásky k oběma ženám byly odlišné. Více se mi líbil vztah Juliena a paní de Rênal. Ale i ten s Mathilde měl něco do sebe. Pár vnitřních monologů Juliena mne trochu nudilo, ale jinak jsem si příběh moc užila.