Červený a černý
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74988/cerveny-a-cerny-74988.jpg
4
913
913
Román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech by s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1958 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Le Rouge et le Noir, 1830
více info...
Přidat komentář
Julian si smrt zasloužil. Když už v tak nízkém věku nechaval za sebou zničene životy co potom ve čtyřiceti? Nechci ani domyslet kam by se jeho život ubiral. Při čtení jsem musela nad ním a také nad jeho milenkami kroutit hlavou. Hodnoceni přeci jen dávám vyšší než jsem zamyslela. Kniha ve mě zřejmě zanechá stopu.
Do čtení téhle knihy jsem se velmi nutila. Mrzí mě, že jsem se začetla až v posledních 100 stránkách. Moc nechápu Juliánovu proměnlivost z hlediska lásky k ženám... Ale třeba mi to časem dojde.
Zvláštna kniha. Za môjho života trikrát rozbabraná a nikdy dočítaná. Pritom je to:
A) súčasť povinnej literatúry
B) pán autor a klenot francúzskej literatúry
C) dielo klasika romantizmu
D) stred romantizmu a realizmu
Napriek týmto superlatívom som s ním/ňou vždy zápasil a až na 4. pokus zvíťazil. A možno ani nie… Až taká výhra to totiž nebola. Boli pasáže, kedy mi Stendal pripomínal môj prvý platňofón. V pravidelných intervaloch sa zasekával a opakoval jednu sekvenciu do aleluja. Ale poďme najprv na cukor a až potom ho zbičujem.
Páčil sa mi otvorený a priamočiary štýl - žiadne okolky, autor sa s hodnotením charakterov svojich postáv vôbec nepáral: abbé bol dobrý človek, starosta bol chuj, Sorel bol sebec a pokrytec, pani DeRenal intrigánka, markíz De La Mole bohatý snob. Postavy na scéne boli jasne dané, niekedy dokonca priamo charakterizované autorom už pri úvodnom predstavení. Napriek tomu s postupujúcim časom a vývojom tak celkom nekonali. Neboli iba čiernobiele, ako je to zavedené v romantizme, ale povedzme, že boli “červeno-čierne.”
Aj trýznivosť myšlienok a vnútorné rozpory medzi dobrom a zlom, tak typické pre romantizmus, tu autor veľmi slušne rozpitval. Žiadne vzletné bláboly, ale uveriteľné psychologické muky rozorvaných duší. Kritika súdobej spoločnosti bola priama a konkrétna, štátna moc a samospráva boli často pranierované, ale najviac to schytávala šľachta. Celkovo tu Stendhal rozdával pomerne ortodoxné názory:
“Jedným z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi...”
A cirkev? Tú Stendhal absolútne nešetril. Zaujali ma aj priznané vstupy autora do deja. Na dobu vzniku sa mi toto dielo javilo ako moderné svojou otvorenosťou, miestami až škandálnou kritickosťou, ale aj rozprávačskou formou. No najviac ma Stendhal prekvapil tou nejednoznačnosťou postáv a balansovaním s ich charaktermi. To, ako sú postavy ovládané svojími cieľmi, ale nakoniec ich premôžu obyčajné pudy a nízke chtíče. Ako opakovane sa jednotlivec dostáva kvôli tomu k zásadnym životným rozhodnutiam - to ma fascinovalo, lebo o tom je život.
K tým negatívam. Stendhal sa nečítal ľahko, teda aspoň mne nie. Toho romantizmu okolo sexu a zvádzania tam bolo neúrekom a jeho popisy erotických predohier boli únavné. Na 4 stranách opisuje rozhodovací proces hlavného hrdinu, ktorý sa chystá dotknúť ruky vytúženej devy. Vzhľadom na vtedajší spoločenský status a konvencie je to síce pochopiteľné, ale autor to rieši opakovane pri každej milostnej scéne a jeho hrdina je taký mamľas, že jeho úspechy sú neuveriteľné.
Ďalším negatívom bolo nevyrovnané tempo, fádne opisy a zdlhavé vnútorné monológy hrdinu, najmä v druhej knihe, keď sa z vidieka dostal do Paríža.
Nakoniec ešte musím spomenúť, že dielo je trocha tendenčné a autor rovnako ako jeho hrdina je republikán a zarytý odporca šľachty. Stendhal si teda cez svojho hrdinu vybavuje svoje účty s modrou krvou a tak všetky jeho názory na aristokraciu sú jednostranné, výsmešné až hanobiace.
Celkovo však pravážili pozitívne dojmy a dielo je hodné svojej povesti, aj keď symbolika jeho názvu podľa mňa nemusela byť tak celkom o politike či svetonázore a nebola len o rozpore: revolúcia/sloboda vs. cirkev/despotizmus. IMHO sa viac viazal k citovým rozporom medzi láskou a spol. postavením, medzi citom a pretvárkou, medzi čistotou a chamtivosťou.
ODPORÚČAM
Otrlejším čitateľom, ktorým nevadí, že je kniha síce nadčasová, no miestami aj nudná, že dvorenie a erotika je tu o pohľadoch a dotykoch. Ktorým nevadí čítať o starých časoch, kedy sa mesiace stretávali len pohľady a končeky prstov, kým teraz sa na prvom rande vymieňajú všetky telesné tekutiny. ;)
Tým, ktorí chcú možno dôkladnejšie nahliadnuť do pretvárky, sebeckosti a bezškrupulóznosti hlavných hrdinov, odporúčam Stendhalovho rodáka Guy de Maupassanta a jeho Miláčika alebo
Angličana W. M. Thackeraya a jeho diela Pamäti Barry-Lyndona, či Trh márnosti. Červený a čierny majú u mňa aj vďaka podmanivej interpretácii Borisa Rösnera presne medzi hranicami 4/5* a 80%.
Miluju klasickou literaturu, ale Červený a černý, ačkoli je stále uváděna na seznamu povinné literatury, mě dost nudila. Rozvleklé kapitoly "o ničem" jsem ke konci přeskakovala, pořádně jsem četla jen první třetinu s paní Renalovou a asi poslední třetinu, kde se začaly dít nějaké zvraty. Rozhodně nedoporučuju středoškolákům na školách, existuje spousta záživnějších děl z období romantismu.
74 ? to si robíte srandu nie?
99 !
Veď to je absolútna pecka. V tejto knihe je všetko
Možný SPOILER
První polovina knihy mne hodně bavila užíval jsem si psychologické rozbory chování Juliana a paní de Renal.V druhé části se postavy začali chovat tak nevěrohodně a nelogicky,že mne čtení unavovalo a hodńě jsem se u toho trápil,snažíc se jejich jednání pochopit.Nakonec poprava Juliana byla pro mne vysvobozením.
Možná je to proto, že jsem to musela číst a nečetla jsem ji dobrovolně, nebo protože jsem moc mladá, nebo to prostě není kniha pro mě, ale vůbec mě nebavila. Pak jsem si zvykla na čtení, které šlo hrozně pomalu a bylo to lepší, ale to až ke konci.
Rozvláčné, měla jsem problém dočíst. Zdá se mi, že v "povinné literatuře" byla snad zařazena jen kvůli kritice francouzské církve.
Převážnou část románu jsem se nudil, ale vyplatí se číst kvůli posledním sto stránkám, kde překvapivě roste napětí a očekávání. Hlavní postava reálně bipolární, jak to je dneska celkem běžné, nicméně děj a jeho popis nabízí pouze pohled do minulosti, nelze z něho brát nějaké poučení či vlastní zkušenosti.
Julián Sorel je velkým obdivovatelem Napoleona, ale v jeho době je toto smýšlení naprosto nevhodné, váhá mezi kariérou duchovní a vojenskou. Ke svému postupu k cíli využívá své milenky, které se ochotně zneužívat nechávají.
Julien mi neprišiel odporný, skorej som ho ľutoval. Jeho charakter bol ovplyvnený dobou, v ktorej sa peniaze stávali jedinou autoritou. Lásku k panej de Renal som pochopil, zatiaľ čo na lásku k Matilde som sa pozeral s odporom.
Kniha ma donútila premýšlať (a premýšlam doteraz) ale mám z nej rozporuplné pocity. Narozdiel od Kartúzy som konečne pochopil dej, a sčasti aj konanie postáv (je to 19. storočie, ľudia sa chovali inak a v dnešnej dobe robia často hlúpejšie chyby) ale celá tá krása diela bola skrytá hrubou stenou komplikovaných monológov a ťažkého jazyka sťaženého starým vydaním (1964). Stendhal psychiku svojich postáv opisoval týmito monológmi. Myslím si, že boli zbytočné ale vzápätí si uvedomím, že v nich bolo uložené čaro celej knihy.
Pekná klasika, veľmi ťažká na čítanie. Naučil som sa z nej mnoho o živote a ľuďoch v tej dobe vo Francúzsku. Ale od Stendhala si dám na pár rokov pauzu.
Ano, kniha velice připomíná Cizince od Camuse. S tím musím souhlasit. Jen neumím asi vyjádřit čím. Julián je zvláštní postava, kterou pro mne charakterizuje scéna s otcem v úvodu, kdy mu zničí knihu a ztluče ho kvůli vlastní omezenosti. Jsou tam někde kořeny jeho ubohého života? Kniha má mnoho vrstev, ale úplně si neumím a snad ani nechci odnést poučení :(
Zpočátku si mě získal podmanivý hlas Borise Rösnera v audioknize avšak zřejmě z důvodů o kterých moc pěkně píše e(l)a mě ani tento skvělý interpret nedokázal u knihy udržet. Asi ta síla pokrytectví.
Své místo v povinné četbě má pouze s osvícenými češtináři :)
Zvláštní kniha, kdy sobeckost a podivná pýcha převážila nad láskou i láskou k životu. Ještě bych pochopil, že se Julián zamiloval, i když původně vlastně paní de Renal svedl jen z jakéhosi mladického hecu. Ale vztah s Mathildou je vyloženě zvrácený, popis toho, jak si hraje s jejími city je pro mě až nelidský... Konec tomu dal korunu, kdy pro jakousi pro mě nepochopitelnou nafoukanost (nejde mi na jazyk ani slovo pýcha) stejně vyčká na ortel, i když by mohl vše změnit.
Julián Sorel... Kniha o tom, jak člověk dokáže manipulovat s lidmi, tak jak sám potřebuje.
Kniha mohla být o xx stránek kratší.
Kniha se mi celkově líbila, četla se dobře.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
"Jenom hlupák," řekl si, "se zlobí na jiné; kámen padá, poněvadž je těžký. Budu věčně tak dětinský? Kdy si konečně zvyknu dávat těm lidem svou duši pouze za peníze? Chci-li, aby si mě vážili, a mám-li si vážit sám sebe, musím jim dokázat, že jen má chudoba je ve styku s jejich bohatstvím, ale že mé srdce je na tisíc mil od jejich drzosti a je příliš vysoko nad nimi, aby se ho mohly dotknout ubohé projevy jejich opovržení nebo přízně."
Smutná tvář je proti dobrému tónu; musíte se tvářit znuděně. Jste-li smuten, dáváte najevo, že vám něco chybí, že se vám něco nezdařilo. To znamená, že budete vypadat jako někdo méněcenný. Vypadáte-li však znuděně, je méněcenný ten, kdo se marně snaží vzbudit váš zájem.
Štítky knihy
19. století zfilmováno milostné romány Velká francouzská revoluce (1789-1799) rozhlasové zpracování sociální romány
Autorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
Hlavní hrdina mi svou úpornou snahou o to stát se snobem největším z největších opravdu sympatický nebyl, což pak korunoval tím, kterak o těch, ke kterým chtěl tolik patřit, později promlouval, čímž bylo celé mé čtení značně ovlivněno. Kniha obsahuje mnoho dobových reálií a narážek, které asi dnešní čtenář nemůže pochytit, ale o její kvalitě svědčí to, že o ten příběh je i přesto nadále zájem. Ale já až tak moc zaujat nebyl.