Česká parlamentní kultura
Jan Wintr
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56643/bmid_ceska-parlamentni-kultura-mb3-56643.jpg
5
6
6
Chtěli jste vědět, co znamená, že návrh zákona přešel do druhého čtení? Nebo že politická strana kladla obstrukce projednání návrhu zákona? Jan Wintr ve své knize pojednává nejen o procesu vzniku zákonů, ale také o prostředí a lidech, kteří ho formují. Poutavou součástí textu jsou stenografické záznamy z jednání obou komor parlamentu, v nichž jsou zachyceny jak tradiční parlamentní praktiky, tak i nechvalně známé projevy mediálně proslulých postav stávající i dřívější politické scény (Sládek, Rath, Zeman, Topolánek, Klaus ad.). Kniha je proto také ohlédnutím za činností českého parlamentu v uplynulých dvaceti letech.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Principy českého ústavního práva |
| 2012 | Listina základních práv a svobod - Komentář |
| 2010 | Česká parlamentní kultura |
| 2009 |  Pocta doktoru Marku Antošovi k 30. narozeninám |
| 2013 | Metody a zásady interpretace práva |
Čtení této knihy jeví se nezbytně provázeno zásadní otázkou – jedná se o odbornou publikaci, nebo vtip? Tato otázka přirozeně pramení z jiného váhání – je naše Poslanecká sněmovna spíše vrcholovým politickým tělesem, nebo vtipem? Dilema je to, přirozeně, falešné. Kniha je to jistě odborná, ne o to méně vtipná. Naše Poslanecká sněmovna je jistě vrcholným politickým tělesem, o to je pak smutnější, že je vtipem. K tomu nicméně patří snad banální, neméně však pravdivé tvrzení, že demokraticky volená politický tělesa jsou v nejlepším přesný obrazem volící společnosti. Slovy Mirka Kalouska – snad si lid uvědomuje, jaké je hovado.
Musím za sebe prohlásit, že prostředí organického ústavního práva a (především) politologie svědčí Wintrovi lépe, než právní teorie. Proto se ostatně dostal na Ústavní soud. Kniha je velice povedená po téměř všech stránkách, s drobnou dvojí výhradou. Jednak, její velká (ale opravdu velká...) část je citační, což obecně mívám sklon kritizovat. In concreto mne ovšem nenapadlo, jak se to vlastně dalo udělat jinak. Ono by ostatně této knize svědčilo převedení do audiovizuální podoby. To tedy dohromady problém není. Druhá výtka směřuje k utopení práva (které se snaží být přítomno) v záplavě satirických komentářů a přesných citací našich politiků (satirických i v těch okamžicích, kdy jsou jejich autoři smrtelně vážní). Jako učebnice práva poslanecké sněmovny to tak patrně sloužit nemůže. Jelikož to však ani zdánlivě není ambicí knihy, ani to jí nevytýkám.
Nu a jinak je to skvělé. Autor odvádí skvělou práci, když ze stovek hodin stenoprotokolů vybírá ty, které skutečně v plných barvách vykreslují náš Parlament v letech. A je tomu vskutku tak, autorovi se daří vystihnou specifika jednotlivých sněmoven, je jasné, které předsedá Klaus (s jeho „to je ale falešné přirovnání“, či „chcete odpovědět na tuto neotázku…“), Zeman, či, nedej bože, historická ostuda naší politiky, Vlček, jako třídní idiot. Na vybraných okamžicích naší sněmovny pak předestírá poněkud smutný pohled na naší parlamentní kulturu, který je hned v úvodu navíc zlomyslně a škodolibě konfrontován s tehdejší (tedy před AfD) kulturou Německa a Británie. Celý text je navíc doplňován krásně suchými poznámkami autora, které jej dokonale doplňují. Jej, to bylo fajn čtení. O to víc se těším na aktualizační Proměny parlamentní kultury.