Česká poezie dvacátého století

25.07.2021

Tak tímhle jsem se prokousávala víc než rok. Antologii hodnotím jako zajímavý počin, i když trochu zasažený skutečností, že vyšla v roce 1980. Od některých autorů mě již dříve zaujaly úplně jiné básně, než ty, které jsou tady. Jaký výběr by se asi dostal do podobné knihy dneska? Například Viktora Dyka bych tady úplně přehlédla jako nezajímavého, a to jsem z jeho díla četla relativně hodně.

Protože 20. století není zrovna moje preferované století, zaujalo mě v celém sborníku pouze pár autorů, od kterých bych si případně přečetla nějakou tu sbírku. Jmenovitě Svatopluk Kadlec, Jaroslav Seifert, František Halas, Jiří Orten, František Hrubín, Vladimír Janovic, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Adolf Heyduk, Josef Svatopluk Machar, Eva Bernardinová (zajímala by mě hlavně sbírka Strom z ráje), Josef Kainar, Jan Alda, Géza Včelička... převážně známá jména.

Ze všech básní od všech autorů vybírám následující jako ukázku.

-----------------------------------------------------------------------
Jaroslav Vrchlický - Tkalci (Korálové ostrovy, 1908)
-----------------------------------------------------------------------
Z okének ucpaných vychrtlí, bledí
od stavů hrčících do kraje hledí.

Chvílemi v přeletu kdo se mih kolem,
jaký vůz silnicí, ký chodec polem.

Jejich to svět jest v okénka rámci,
pak ještě kroků pár v židově krámci.

Jejich stav starý, vyrhany smrti,
hrčí tak divně, životy drtí.

Směje se Vesna, šeříku květem,
tkadlec to neví, vězněn svým světem,

hrčícím strojem a židovským krámem,
které jsou jeho života rámem.

Vyhublé děti na prahu dveří
velkýma očima cizince měří.

Úsměv chceš viděti na jejich tváři?
Teď již v nich bída rýsuje stáří.

Usednou za týž stav, varhany smrti,
radost i mladost kde bída jim škrtí.

Usednou lhostejni k všemu zde kolem,
co jim vůz silnicí, co chodec polem?
Na smrt jen čekají, matky jich rodí
mrzáky nové dál. Tak život chodí.

---------------------------------------------------------------------------------
Josef Václav Sládek - V zlatém slunci (Za soumraku, 1907)
---------------------------------------------------------------------------------
Zimní slunce září do oken,
veselo a útulno je v síni;
můž-li kdo být šťastnější než nyní
v tak zlatočistý, volný den? --

Zimní slunce září do oken,
v jizbě chladno, pusto, bída čirá;
na matčině klíně děcko zmírá, --
slunce zlatě září do oken.

------------------------------------------------------------------------------------
Adolf Heyduk - Otázka (Z deníku toulavého zpěváka, 1904)
------------------------------------------------------------------------------------
Když sítě na mne vrhl žal,
jež lstivý pavouk žití snoval,
sám v sebe jsem se zahrabal,
sám v sebe jsem se vhádankoval.

Ej, k čemu poslán, nač tu jsem,
když nedocházím duše míru?
Což život jest jen údělem
ku smyslů šílenému víru?

Nic nevím stále, nic a nic;
jsa honěn mním, že dělám honce...
Jdem smrtí teprv žití vstříc,
či život počátkem je konce?

----------------------------------------------------------------------------------------------
Josef Svatopluk Machar - Sonet o pesimismu (Optimistům) (Zimní sonety, 1892)
----------------------------------------------------------------------------------------------
Vy cítíte z těch našich veršů chvět
tmu s hořkostí a bídu se stenem,
z nichž život řinčí řetězem vám běd,
a hrob jen kmitá smírným plamenem --

je pravda. Ale luzný velký svět
z nás každý přece nosí v nitru svém
a každý z nás by krví platil hned,
by moh jej dáti lidstvu údělem.

A trpce, trpce každý z nás to cítí,
jak světu tomu podobá se v mále
ta mizérie, již vy zvete žití,

a trpčej tím, že každým novým dnem
svět našich niter ona vytrvale
nám bombarduje smíchem, kamenem.

----------------------------------------------------------------------------
Jan Alda - Padlým v máji 1945 (Duha nad námi, 1952)
----------------------------------------------------------------------------
Z akátů sněží bílá psaní,
vám mrtví, kteří padli jste
za zemi svou, kterou až do skonání
horoucně milovali jste.

Akáty tklivou vůní vějí
na vaše čela, již padli jste
pro sen a víru, pro naději,
jež k smrti milovali jste.

Akáty balzám vylévají
do vašich ran, již padli jste
v revoltujícím slavném máji,
jejž k smrti milovali jste.

Akátů věčná světla planou,
vám mrtví, kteří padli jste
pro Prahu krásnou, milovanou,
již k smrti milovali jste.

Z akátů sněží bílá psaní
do vašich dlaní vychladlých,
poslední pozdrav, sbohemdání,
májových květů bílý sníh,
polibky Prahy, krásné paní,
jíž slzy kanou po lících.

----------------------------------------------------------------------------------------------
Josef Kainar - Stříhali dohola malého chlapečka (Nové mýty, 1946)
----------------------------------------------------------------------------------------------
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo