Česká služka aneb Byla jsem au-pair
Petra Braunová
Tato kniha vypráví o příběhu 22leté Petry Braunové, která se rozhodla po otevření hranic v roce 89 "poznat svět". Její otec se v koncentračním táboře seznámil s jedním Francouzem a po otevření hranic dohodl své dceři pobyt ve Francii. Petra ihned odjela do Francie a po několika dnech se jí naskytla možnost dělat au-pair. S radostí přijala. A tak se ocitla v rodině Forretierů, kde hlídala dvouletou Alexandru. Pravda, nebylo to lehké, protože nikdy předtím děti nehlídala a malá Alexandra jí to rozhodně neulehčovala. Ale jednoho dne se Eleonora (Alexandřina matka) sbalila a odešla i s malou Alexandrou. Až později se Petra dozvěděla, že Eleonora zjistila, že ji manžel podváděl. A pak přišla další nabídka k práci. U Pouchardových se měla starat o čtyři kluky, se kterými si užila hodně starostí i radostí. Začalo se jí stýskat po domově a proto se chtěla vrátit domů do Prahy, ale syn onoho Francouze, který jí do Francie pozval, jí sehnal další práci. Tentokrát se měla starat o domácnost v jedné hudebnické rodině. Poté v severní Francii, kam se přestěhovala, dostala na dva měsíce na starost dvě patnáctiletá děvčata, devítiletého Vincenta, šestiletého Valeriana a tříletého Gilberta. Jejich rodiče mezitím byli na dovolené na Novém Zélandu. Ale když se rodiče vrátili, už se opravdu rozhodla jet domů. Doma, kde už dlouho nebyla, jí připadalo všechno cizí. Ale doma dlouho nepobyla. Na jedné procházce se seznámila s jednou milou Francouzkou, která pocházela z Belgie. Měla dvě děti a třetí se mělo narodit co nevidět. Odjela s nimi do Belgie, kde jako chůva jejích tří dětí zůstala dva roky. Ale po čase si začala uvědomovat, že kariéra au-pair není to, co si vždy představovala. Rozhodla se vrátit se domů do Prahy; a to definitivně. S těžkým srdcem se rozloučila jak s dětmi tak s jejich rodiči a vrátila se domů do rodné Prahy...... celý text
Přidat komentář
Já s Berankou (nebo s Berankem?) její (jeho?) názor nesdílím. Uznávám, že se každému nemusejí líbit autobiografické příběhy. Na rozdíl od Beranky (Beranka?) si však nemyslím, že si touhle knížkou autorka zvedala sebevědomí. Prostě sepsala příhody ze života, podobně jako sepisují cestovatelé své příhody z cest. Je tam humor i vážnost a není to žádná těžkopádná četba. Ano, knížky jsou pro lidi, ale jako si na sebe nevzmeme každé šaty, právě tak nemusíme číst každou knihu. To je právě bezva, že je na světě taková pestrost - mají tu místo všelijaké šaty, všelijaké knihy i všelijací lidé :-)
Přestože kniha určitě má něco do sebe, nějak jsem se do ní nemohla začíst. Sice jsem ji přelouskala, ale...
Autorčiny zážitky ze studentských let, kdy dělala au-pair ve frankofonních zemích. Líbilo se mi to.
Celkem zajímavý, ale nijak výrazně hodnotný příběh o profesy Au pair... Hodnotím právě tyto zkušenosti, a některé humorné situace...
Nesnážím autobiografické příběhy. Tihle rádoby autoři píšou o sobě, ale měli by si uvědomit, že knížky jsou pro lidi!!! Ne proto, aby si oni sami zvedli sebevědomíčko. Ono se říká: Zapomeň na sebe a svět si tě zapamatuje
Autorovy další knížky
2007 | Ztraceni v čase |
2010 | Ema a kouzelná kniha |
2014 | 3333 km k Jakubovi |
2017 | Dům doktora Fišera |
2012 | Tramvaj plná strašidel |
Souhlasím s kamibe.
Milá beranko66 nemusela si tu knihu číst, nikdo tě k tomu nenutil a už samotný název knihy říká, že je to autobiografická kniha, která bude vypravovat o tom, jak autorka byla v zahraničí jako au-pair.
A myslím, že je dobře, že autorka takovou knihu napsala, protože takových knih moc není a jen lituji, že jsem si jí nepřečetla, než jsem odjela do zahraničí sama jako au-pair. Nejspíš by mi uštědřila hodně trápení a rozhodování :-)