České snění
Pavel Kosatík
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42328/bmid_ceske-sneni-IMp-42328.jpg
4
90
90
Kniha se věnuje kolektivním českým snům 19. a 20. století, které vypovídaly zejména o falešných představách, touhách a iluzích, které Češi měli o sobě samých. Kniha je doplněna desítkami unikátních obrázků, které podtrhují mnohdy bizarní, někdy ale i dojemný rozměr snů, které český národ snil v uplynulých sto padesáti letech.... celý text
Přidat komentář
Vše o čem PK píše v Českém snění mě zajímá. Bezvadné čtení nejen o nás Češích. Také o Slovanech, o Rusech, o absenci moře, o komunistech a bolševismu, o Přemyslu Otakaru II., o Bohu a náboženství, o českém jazyku a nových Jungmannových slovech, o Sokolech a Spartakiádách, o Němcích, o Žižkovi a o migraci do Ameriky i jinam. O Masarykovi a bratiach Slovácích, jejichž jazyk mohl být jen dialektem...
" Národ je umělý výtvor, křehký a dočasný"
Vynikající kniha, protože je nesmírně inspirativní. To není jen publicistický popis událostí, to je v tom nejlepším smyslu nejlepší esejistika, jaká může být. Jiným, ale osobitým způsobem navazuje na Macurův Český sen, ale i Šťastné zítřky - hutné, inteligentní přemýšlení nahlas, které snáší různé argumenty a situace v kontextu historického vývoje, přičemž provádí různé řezy českým mentálním prostorem. Přitom autor nenabízí nějaké konečné odpovědi, naopak - v chronologickém líčení se nedostává dál než k 2. světové válce nebo k roku 1989, takže naopak po každém textu zůstává viset ve vzduchu položená, ale nevyřčená otázka: A co nyní? Jak je to dnes? Co my Češi a - moře, Slovensko, zdatnost, vyhrané bitvy, cesta na jih....apod. dnes? Jak jsme si to v sobě porovnali? Patří ro ještě do nějakého systému národních hodnot? A nebo alespoň osobních?
Kosatík se nesnaží o "národní charakterologii", jak píše v úvodu, nicméně tím, jak osvětluje pomyslným kuželem světla různé části české duševní krajiny, tak se vždy zvýrazní nějaký aspekt a považuji to za velmi zdravé.
Takže tato Kosatíkova kniha je podle mne jedním z jeho vrcholů, hned vedle Jiného T. G. M.
Skvělá knížka. Vzdělal jsem se, dozvěděl mnoho nového, a u některých snů se i pořádně nasmál, sen o pravlasti jsem si přečetl několikrát za sebou. V této kapitole autor shrnul myšlenky některých českých “odborníků, kteří se snažili pozvednout naši historii a přijít na to, že Slované jsou vlastně původci všeho, nejstarší a nejdůležitější národ světa. Snaha vidět v antickém Řecku pouhou slovanskou kolonii, ta mě dostala do kolen. Víc nebudu prozrazovat, ať nepokazím potěšení z četby.
Kniha je famózní. Množství použitých zdrojů, autorovy znalosti, humor a cit, se kterým píše. Moc díky. Tuto knihu si budu střežit. Měla by být povinnou četbou všech učitelů dějepisu i češtiny, a vlastně všech, kteří se o českém národě chtějí dozvědět něco s trochu méně patosu, ale zato s větším nadhledem a ve větších historických souvislostech.
Velmi poučné a poctivě zpracované, i když rovněž nepohodlně nepříjemné čtení o povaze národa českého. Řada událostí na nás Čechy nevrhá zrovna příznivé světlo. Už počáteční kapitola o slovenském snu nás vyobrazuje ne jako přívětivé starší bratry našich východních sousedů, ale spíš jako dobyvatele, zamýšlející Slováky počeštit. Pravděpodobnost realizace některých dalších představ lze úspěšně zpochybňovat, viz Kramářův úsměvný boj za pravlast, při kterém viděl Slovany i v starověkém Řecku, nebo k nezdaru odsouzený návrh na vytvoření koridoru mezi Československem a Jugoslávií.
Naivní představy o Rusku, potažmo Sovětském svazu, a z nich vyplývající politika nás rovněž vehnaly na čtyřicet let do područí našeho velkého slovanského bratra a ochránce.
Výmluvně rovněž působi kapitola o rukopisech, kdy účelu (posílení národního sebevědomí) musela ustoupit i pravda o původu obou rukopisů, královédvorského i zelenohorského. Snahu ukázat české rukopisy jako falzifikáty tehdy považovala česká inteligence za snahu poškodit české národní uvědomění.
Rozhodně můžu vřele doporučit. Zamýšlím se nad jednou věcí. České snění přineslo odpověď na to, v čem podstata národního cítění, či češství, chceme-li, netkví. V čem tedy je?
Šestnáct esejů o tom, že v kolektivním vědomí našeho "holubičího národa" se skrývají sny, vesměs vyvěrající z komplexu malé země bez moře a s dějinami plnými porážek, kde "sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe". Ve své idealistické podobě jsou roztomile neškodné, ať už jde o hledání českých stop ve světě (Bern - Beroun) či o "broušení" jazyka ("žížeň" jako náležitý výraz pro krematorium). Vstoupí-li však do politické reality, končí to rozpačitě a leckdy i průšvihem. Lidové snahy o kolonizaci na Balkáně či Volyni dopadly neslavně (obzvláště zajímavá je epizoda o kolonii Interhelpo, založené levicově smýšlejícími Čechy v kyrgyzské stepi) a když už Češi dostali příležitost nějaký zaostalý kus světa rozvinout doopravdy, počínali si na Slovensku i na Podkarpatské Rusi spíše jako dobyvatelé v černé Africe (jaké štěstí, že idea kolonií na Tahiti či v Togu zůstala jen v myslích buditelů). Vztah ke Slovensku shrnuje Kosatík výstižně tak, že slovo "československý" znělo Čechům jako "perspektivně český", zatímco Slováci spíše směřovali k oddělení obou jazyků i národů a tento trend nakonec převládl. Příklady politicky nesmyslných ambicí vyplývajících ze snů byla snaha o připojení Lužice nebo vytvoření slovanského koridoru mezi Československem a Jugoslávií (obojí naše diplomacie reálně prosazovala na Versailleské mírové konferenci). Sen o složení české hlavy do náruče Matičky Rusi bohužel našel tragického naplnění ve čtyřiceti letech porobení, symbolizovaném sovětskými poradci a tanky. Napomohl tomu prezident Beneš, když při jednáních za druhé světové války blouznil o demokratizovaném Sovětském svazu jako lídrovi slovanského světa, nepochopil ruskou mentalitu a činil ústupky (třeba postoupení Podkarpatské Rusi), které si Sověti vyložili jako slabost a umně ji využili. Naplnil se i sen o zemi bez Němců, kdy Češi využili jedinečné historické příležitosti, jenže z odsunu založeného na pomstě a kolektivní vině, provázaného loupením a masakry, se stala hnisavá rána na duši národa. Celkově to je poučná a podnětná kniha (nadto krásně zpracovaná), která propojuje mýty z doby obrození i s poúnorovým obdobím (třeba spartakiády jako pokračování sokolství včetně jeho militaristického nádechu) nebo i dnešní dobou. Jen je poněkud mrzuté, že idea Tomáše Bati o silniční a železniční síti nebude naplněna ani sto let po jeho smrti. (10/10)
Úžasná kniha. Na mnoha křižovatkách se náš národ nalézal a zajímavé je přemýšlet, jak by to asi mohlo být jinak.
Dalimilova kronika
"Každý k vládě zve si rádce,
cizince jen hňup a zrádce.
Cizák s cizáky se spojí,
váš hlas před ním neobstojí.,
najde na vás na sta hříchů,
dům vám vezme, skot i líchu.
Neměň své za cizí právo,
neskláněj se česká hlavo,
o to prosím naléhavě.
V jednotě je cesta k slávě."
Krásné snění. 16 čtivých a fakty nabitých esejí v knize od Pavla Kosatíka. Neobyčejně poutavé vyprávění o hledání české identity, o českých snech, které se někdy na malou chvilku uskutečnily a o jiných jsme mohli jenom snít. Vyprávění , u kterého se i pousmějete, ale i povzdechnete:" ach jo, škoda, kdyby to vyšlo, bylo by to bezvadný". Ale máme ještě vůbec nějaké sny?
Kolem roku 1900 dokázal Kálal snad nejvíc Slovensko přiblížit a učinit sympatickým pro průměrného Čecha.
"Čech je bratr starší, Slovák mladší; starší musí mladšímu odpustit, byť i odmítán, musí dávat pozor, aby se ten mladší neutopil. Čechové milují všechny Slovany, trpící Slováky nejvíce; i po jazykovém odloučení, což je najisto důkaz lásky hluboké."
" Když Slováci využili nečekané liberizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřeba učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá."
Sen o rukopisech: .."v první třetině 19. století se obecně mělo za to, že nezáleží tolik na tom, jsou-li rukopisy pravé nebo ne, rodící se národ potřebuje sen o slavné minulosti tak jako tak."
Vytáhnu-li z každé eseje pár vět, není to vůbec tak zajímavé, jako když si je přečtete. My, obyvatelé české kotliny jsme odjakživa naplněni snahou zjistit, jaké vlastně zaujímáme místo mezi našimi sousedy. Ke knize se budu často vracet, patří jí v knihovně čestné místo a určitě ji doporučuji všem.
Skvělá kniha, která mi velmi rozšířila obzory. Známé skutečnosti pomohla dát do souvislostí, nové poznatky přidala. Pokud má člověk aspoň trochu chápat současnost, musí porozumět, pokud možno nezkresleně, minulosti. A právě to bylo v dřívějších dobách zatraceně těžké. Další kniha tohoto autora už čeká..
Výborné statě z naší historie - o českých snech, nebo spíš iluzích, možná omylech… Popsané v detailech, ale i nečekaných souvislostech, jak to jen autor umí. S přesahem do dnešních dnů, z čehož maličko mrazí.
Třeba obrozenecké sny o slovanské vzájemnosti; některé tehdejší nápady, jako bylo např. přidružení se k Rusku a převzetí ruštiny, dnes zpětně vyvolávají hrůzu, tehdy byly myšleny a plánovány zcela vážně…
Až cimrmanovsky působí bádání gymnaziálního profesora Kramáře, který viděl Slovany všude – ve starověkém Řecku, kde měli vytvořit základy řecké tragédie, Praslované byli prý budovateli labyrintu Knossu na Krétě, Slovany byli i starověcí Féničané i nejstarší obyvatelé Palestiny a předkové Slovanů byli dokonce budovateli kultury starobabylonské a staroegyptské…
Nebo z dnešního hlediska neuvěřitelné sny o českých koloniích v Africe či Asii nebo v době vzniku samostatného státu dokonce vážně myšlené plány na rozsáhlé rozšíření území na úkor Německa či Rakouska.
Nebo pojednání o Rukopisech královédvorském a zelenohorském a dalším dění kolem nich v proměnách času, kdy ti, kteří posléze začali poukazovat na jejich pravděpodobné zfalšování, byli umlčováni, protože iluze se hodila víc, než nepříjemná pravda (viz ukázka)… Není to i dnes aktuální?
* Bez ohledu na meritum věci (pravdu vědeckého sporu) bylo jednání vzbouřenců vyhodnoceno jakožto poklesek vůči národu. Pokud šlo o takové kritiky, jako byl dramatik František Zákrejs, nemuseli je Masaryk a spol. brát vážně: Zákrejsovy výzvy, aby národ proti nim povstal jako jeden muž, byly sice nepříjemné, zároveň však nešlo o víc než o výkřiky. Hlavně Jan Gebauer však trpěl, když se od něj na univerzitě ze strachu distancovali někteří kolegové; jedny noviny dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z nich zoufale dotázal: „Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?“, přítel mu prý odpověděl: „Měl jste mlčet.“ Gebauer si poznamenal, že mu z těch slov zaznělo cosi strašidelného. *
Úžasné, čtivé, fakty a zajímavostmi nabité eseje o všemožných snech, které obyvatelé našich zemí měli v průběhu své barvité historie. Třeba sen o moři (změny hranic po rozpadu Rakouska-Uherska), sen o rukopisech (shrnutí všech sporů, o české hrdosti a národním sebeuvědomění), sen o Rusku, Podkarpatské Rusi, tělesné zdatnosti a další. Doporučuji a cpu tuto knihu prakticky každému, protože tohle je naše historie, naše sny, které se s námi táhnou dodnes, v dobrém i špatném slova smyslu. Skvělá kniha, jedna z nejlepších fakto-esejistických knih, které znám.
Sbírka esejů o tématech které hýbaly českým národem. Důraz je kladen na 19. století coby formativní období moderních českých dějin.
Toto dielo Pavla Kosatíka vnímam ako mimoriadne zaujímavý, poučný a zároveň osviežujúci pohľad na niektoré, dnes už vo vedomí laickej verejnosti takmer neznáme, aspekty dejinných procesov v nie tak dávnej histórii národa českého, a to obzvlášť čo sa týka myslenia, snov a ambícií jeho elít.
Niečo z výpiskov:
„Masaryk však vystoupil s názorem, že co není pravdivé, nemůže být ani krásné, estetický účinek díla vyplývá z jeho morálky. Jak se zanedlouho ukázalo, stal se ve své generaci průkopníkem, který s daným míněním předběhl dobu – ačkoliv teď už proti němu nestáli jen estéti, ale mnohem spíš političtí pragmatici.“
„Básník Josef Hora (…) „Zlo je vskutku v tom, že polovzdělaný dav žije jednak vykořeněn ze své mateřské, většinou venkovské řeči, jednak životem prázdným, napodobivým, vyčteným z novin. Zapomněl na řeč svého dětství a nikdy si nevytvořil řeč svého mužství.“ Život klouže po povrchu, mínil Hora, jazyk tedy klouže s ním: nepevní lidé podléhají stále novým a novým módám, přijímají cizí slova jako masky a převleky. V silách nové společnosti by mělo být toto změnit.“
„Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák,“ byl citován starý Vilém Mathesius, „který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět jasného a plynulého vyprávění nebo popisu.“
Pokud si někdo občas klade otázku, proč se jako národ tak podivně "plácáme" na místě, nebo proč se tak hystericky "stmelujeme, abychom někoho jiného vyčlenili", tak Kosatíkova kniha mu leccos napoví. Velmi (ne)příjemné čtení.
Soubor šestnácti českých snů, které byly většinou dříve či později odsouzeny k nepříjemnému vystřízlivění, které ale zároveň nechtěly být prohlédnuty, byť se přece jen v průběhu času přetransformovaly v deziluzi národa, je zároveň vyprávěním o touze Čechů po velikosti a obdivuhodnosti, po historii a kořenech, jejichž hloubka by mohla konkurovat německým, po většinu dobu nepřátelským, tradicím a dějinám. Pocit méněcennosti a útlaku se prolíná všemi Kosatíkovými kapitolami a spolu vytvářejí sny - jako jakousi vnitřní národní katarzi po přežitých tragédiích. Touha po tom - být hybatelem evropských historických událostí a ne se jenom nechat hýbat někým jiným - s sebou nese tvorbu umělých dějin, (ne)slavných rukopisů, u kterých v devatenáctém století nezáleželo na jejich pravosti, ale na naději v něco velkého, co s sebou přinášely. Největší plagiátoři se stávali národními buditeli a hrdiny (autor zde však sám polemizuje nad „vinou“ domnělých autorů Hanky a Lindy - jelikož kromě falza stvořili nepochybně umělecká díla), vědci „mlčeli“ nebo zatemňovali své logické úsudky, aby mohli potvrdit pravost něčeho, co by v jiném případě rezolutně odmítli, lidé nenáviděli odpůrce, kteří jim brali jejich český sen.
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?
„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“
„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“
Zajímavá kniha tak jako všechny od P.Kosatíka. Jeho poctivý přístup ke každé látce je obdivuhodný.
Pěkně shrnuté české sny, o kterých jsem již slyšel, ale nikdy takhle komplexně nepřemýšlel. Zvláště Sen o Rukopisech mě zaujal, je v něm znázorněno mnoho druhů češství-hrdost,pýcha,čest,vlastenectví i za cenu podvodu...
V předmluvě píše Z.Zeman,že "České snění není uklidňující čtení". To možná není, ale není ani nijak zvláště zneklidňující, protože to je minulost a pro Česko je důležitá především budoucnost.
Moje první kniha od Kosatíka - četla jsem ji v roce 2011 - a poznala jsem hned, že tenhle autor má něco do sebe. Poté jsem ještě přečetla Manželky prezidentů - deset žen z hradu a České okamžiky a nakousla jsem i Českou inteligenci. A kromě posledního jmenovaného kousku jsem nikdy nebyla zklamaná. Autor se nebojí kontroverzních závěrů, vše má podložené prameny, neváhá jít do archivů a pročítat i prameny původní. Výsledkem je, že prezentuje historické události z nových úhlů - nepapouškuje všeobecná klišé, ale jde mnohem dál. Mnohdy se jistě pouští na tenký led vlastních interpretací, ale to se mi právě líbí. Setkala jsem se s ním i osobně a debata s ním byla velmi otevřená. Vlastní závěry nikomu nevnucuje, ale nabízí k zamyšlení, takže nad jeho knihami se skvěle diskutuje...
Zbyněk Zeman praví v předmluvě, že České snění není uklidňující čtení, je to "provokace inteligence národa". Přesné. Tato kniha zaujala v mé knihovně čestné místo a čítám si v ní často, protože 16 kapitol, českých "snů", je 16 velkých otazníků, jak se mohly vyvíjet české dějiny, nebýt osvícenců a jejich úporných (a často účelných) snah postavit český "národ" na piedestal, nebýt T.G. Masaryka, nebýt čtyřicetiletého pokusu o socialismus. Český národ, který ve středoevropské kotlině žil od počátků promíchán s živlem germánským a keltským, začal v 18. a 19. století snít svůj pošetilý sen o "jedinečnosti a výjimečnosti" a v zajetí tohoto snu se dodnes odehrává politika, vzdělávání, společenské vědy a sport. Namísto vícejazykové (kon)federace (po vzoru Švýcarska nebo USA), která by mnohem přirozeněji kopírovala historické dění, žijeme jásavě v jakési české hrdosti a vlastenectví, které jsou nám víceméně houby platné.
Nesmírně zajímavé a poutavé vyprávění o iluzích a snech našeho národa.
Nikdy jsem nepřemýšlela, jaké měl v historii český národ ambice, ať již uskutečněné či nikoli. Často totiž nazírám na historii ze střízlivé pohledu člověka, který už ví, jak vše dopadlo. Samozřejmostí je český jazyk, absence německé menšiny či že nám nebylo do vínku přidáno moře, zámořské kolonie nebo Lužice. Ale pátrat jak málo stačilo, aby bylo vše jinak by mě určitě nenapadlo.
Zajímavé jsou také postřehy, které nevykreslují náš národ v tom nejlepším světle, ale odkrývají i temnější stránky, na které bychom nemuseli být až tak hrdí. Snaha o počeštění Slovenska, o "zradě" Podkarpatské rusi nebo o podpoře rukopisů.
Oceňuji, že autor nepodává jeden všeobecný pohled na dobu, ale využívá množství citací a poznámek, kterými přibližuje jednotlivé osobnosti a jejich myšlenky. Pro mě jednotlivá témata ožila a spojila se v širších souvislostech a tvářích jednotlivých aktérů.
Myslím, že knihu ocení každý, koho zajímá česká historie, kultura, politika, ale kdo nechce volit mezi odbornými knihami zabývajícími se podrobně jednotlivými kapitolami dějin a chronologicky řazenými encyklopediemi nabouchanými daty a jmény. Konečně chápu, co je míněno pojmem hledání české identity:)
Štítky knihy
pověry české dějiny medailony osobností
Autorovy další knížky
| 2012 |  Věra Čáslavská – Život na Olympu |
| 2018 | Jiný T.G.M |
| 2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
| 2010 | České snění |
| 2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Název "České sny a noční můry" by možná knize seděl víc, ale nejsem autor. Kniha se nečte lehce, ale je v ní řada osvěžujících citátů, a čtenáře jistě uspokojí jistý happyending, ke kterému prozatím naše trnitá česká anabáze dospěla. Noční můry se zcela jistě mohly stát skutečností. Naše vlast vždycky stála na pomezí mezi germánským (roz. západním) a panslovanským (roz. ruským) vlivem. V současné době jsme pod vlivem západní, vyspělejší civilizace, ačkoli nikoli bezvýznamná část obyvatelstva stále pošilhává po "naší" "slovanské" "civilizaci". Jenže tak tomu mnohdy bylo a také mnohdy bude. Proto jsem z mnoha problémů, které pan Kosatík zkušeně nastínil, vybral jenom tento, pro dnešní dobu stěžejní. Mnoho věcí pro mne bylo docela objevných nočních můr. Čeština psaná azbukou?! WTF?! Česko jako ruský pašalík nikoli po druhé, ale již po první světové válce?! WTF?! Použití jaderných zbraní jako dlouhodobá doktrina ČSLA?! WTF?! Naštěstí si to moudřejší z nás vždycky uvědomovali, a rozhodovali se většinou správně. Tak závěrem jenom pár citátů. A kdo jim nevěří, tak ať tam běží. Určitě to bude zajímavá zkušenost a pak si povíme. "Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky. Pravý rozdíl teorie a praxi žádný jiný se nenaučí, než kdo byl v Rusku." (K. H. Borovský tam byl.) "Ruští spisovatelé, básníci, myslitelé, umělci, jsou důsledkem, plodem ruské civilizace, nebo jsou to jen lilie čisté, vykvetlé z hnojiště?" (Vilém Mrštík tam byl.) "Rusko je tím, čím Evropa byla." (TGM tam byl.) "Víc než záškodníků všech, boj se štěnic, vší a blech." (Sovětský marketingový specialista tam žil a hádejte, jakou Pravdu používal místo nedostatkového toaletního papíru.) Já jsem tam byl taky, takže mi můžete věřit, že tohle všechno je čirá pravda. "Symbolem Ruska není široká náruč, ale karabáč." (Karel Kosatík tam zřejmě byl.) Jednou v životě stačilo, a pokud mi nevěříte, tak se tam vydejte sami. Dneska vám dokonce dají tu jejich občanku. Takže pokud se chcete cítit jako ruský mužik nebo ruská báryšňa, jen do toho! Komu není rady, tomu není pomoci. A to se týká nejen jednotlivců, ale i celých národů. Howgh!